Akvárium podle přírody 2

Autor: Jan A. Novák · 16.3.2007 · Článek #111 ·

Nedávno publikovaný článek ČLÁNEK: Akvárium podle přírody se dočkal nečekaného a vesměs příznivého ohlasu. Postupně se ukázalo, že než reagovat na jednotlivé dotazy, bude jednodušší v tématu pokračovat dalšími díly. Doufejme, že pokračování nebude mít vývoj podobně nastavovaných kasovních velkofilmů - ostatně druhý Vetřelec také nebyl horší než první. Dnešní téma se týká souboru otázek k nastavení počátečních podmínek v takovém akváriu. Aneb. Jak nastartovat ekosystém

Zatímco příroda měla k vytváření ekosystémů pár miliard let, akvarista je v ještě horší situaci než biblický Stvořitel, kterému stačilo šest dní. K tomu, aby si na konci svého úsilí mohl spolu s ním spokojeně říci "Aj a bylo to dobré", je třeba splnit řadu předpokladů. Přesto ale někdy zazní spíš "Aj a nestojí to za nic", protože neznámých proměnných je i v tak malém systému příliš mnoho.

Dno – důležitější než se zdá

U nádrže, která se má "samoregulovat", je potřeba věnovat zařízení interiéru mnohem větší pozornost, než je tomu u systémů, kde vše hlídá technika (a někdy dokonce i chemie). Při vytváření dna se mi osvědčilo položení dvou vrstev. První (hlubší) z jen málo propraného písku z jiného staršího akvária, v horším případě z přírody. A pokud z přírody, tak raději z řeky či potoka než z pískovny, kde je nutné propírat přece jen důkladněji. K propírání štěrku z "externích" zdrojů by mělo patřit určitě také jeho vyvaření, riziko zanesení nežádoucích mikroorganismů je tu vždy vyšší. Úloha této vrstvy není jen pro výživu rostlin - lhostejno zda kořeny nebo listy, protože většina vodních rostlin má kořenový systém beztak spíš pro uchycení - ale především jako jakási líheň potřebných mikroorganismů.

Na tuto vrstvu obvykle pokládám buď hrubý důkladně propraný štěrk, nebo drobné kamínky. To má zabránit především rychlému zákalu vody hned po napuštění. V pozdější fázi absorbuje horní hrubší vrstva kal a umožňuje jeho postupnou přeměnu a přechod takto vzniklých živin do hlubšího patra. Spíš z dekoračních důvodů nevynechávám velké kameny. Ty navíc v podobě teras oddělují různé skupiny rostlin, takže "převálcování" pomaleji rostoucích druhů těmi vitálnějšími není tak snadné.

Výběru materiálu pro hrubší vrstvu dna i větších kamenů je třeba věnovat mnohem větší pozornost než u akvária vybaveného technikou. Rozhodně je nutné se vyvarovat hornin měnících chemismus vody. A to jak vápnitým (vápence, mramory, dolomity, travertin atd.), tak i kyselým (především žula). Pro člověka bez geologické průpravy jsou poněkud riskantní i mnohé usazené břidlice, které mohou mít překvapivě pestré chemické složení (z některých se ostatně vyráběla kyselina sírová i když to je spíš extrémní příklad) a některé pískovce - ty hlavně pro pro vysoký obsah železa.

Doporučit lze všechny druhy křemene a buližníky. Z vyvřelých hornin se hodí třeba čedič, trachyt a další. Přijatelné a velmi dekorativní jsou některé metamorfované břidlice (fylit a spol.). Experimentoval jsem i s drtí z černého uhlí. Výsledek byl esteticky velmi zajímavý (obzvlášť neonky se nad ním krásně vyjímají), navíc by teoreticky mělo svědčit i chemismu vody a mikroorganismům. Praktický výsledek byl poněkud rozporuplný: po několika měsících vzorného fungování se drť náhle pokryla neodstranitelným povlakem tuhých vláknitých řas. Pravdou ovšem je, že v nádrži nebyli ancistrusové.

K přirozené dekoraci přírodního akvária patří i kořeny, s jejich výběrem je ovšem třeba dbát zvýšené opatrnosti. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si díky nim - a to i těm z akvaristických prodejen - nefiltrovanou vodu v nádrži zakalil. Nevylučuji, že jsem prostě mohl mít jen smůlu. V každém by bylo dobré nechat kořen ponořené napřed stranou nádrže a minimálně několik týdnů jej pozorovat. Vodu může obarvit, neměl by ji však zakalovat. Pak je lepší kořen ještě pro jistotu převařit, nebo nechat stranou delší dobu, klidně i několik měsíců.

Vhodná voda nad zlato

Dalším důležitým "startovacím" faktorem je voda použitá k napuštění nádrže. Před ustálením rovnováhy je totiž systém velmi vratký a nezřídka musí projít fází (nebo několika fázemi) přemnožení některých mikroorganismů, než se extrémy eliminují. Pokud má voda takové složení, aby příliš rychlé přemnožení neumožnila, což především znamená, že není moc eutrofizovaná (tj. neobsahuje nadbytek živin) nemusí k těmto situacím dojít, nebo alespoň mají mírnější průběh.

Leč šedá je všechna teorie a strom žití se zelená, jak pravil Goethe. Aby se nezelenala voda v akváriu, nenapouštíme především takovou, která obsahuje dusičnany - byť i v míře, kterou lidem k pití normy povolují. Což je ale bohužel skoro každá. Pamatuji sice ještě časy, kdy pražští akvaristé jezdili pro zaručeně nejlepší vodu do rybníka v Jevanech, to už je ale opravdu velmi dávno. Dnes nejen že z hlediska dusičnanů nevyhovuje téměř všechna voda z přírody (včetně míst, kde by to člověk vůbec nečekal), ale také voda z většiny studní a dokonce i leckterých vodovodů.

Z nějakého mně neznámého důvodu se krátce po napuštění obvykle rychle zakalila i voda dešťová. Překvapivě nejlepší výsledky nakonec dala voda z pražského vodovodu. V každém případě jako dobré orientační vodítko poslouží běžný rozbor prováděný hygienickými stanicemi.

Vodu jsem do nádrže osazené rostlinami (přes položený papír) nalil jen po jednodenním odstátí. Pokud nepoužijeme chlorovanou vodu, může pochopitelně být úplně čerstvá. Ryby však v každém případě přišly na řadu až po několika týdnech, když bylo zřejmé, že rostliny opravdu zakořenily a v systému začaly fungovat některé biologické cykly.

Rozhodně je u nově zařízeného akvária chyba v panice začít vodu měnit hned při jakémkoviv zákalu. Většinou stačí trochu omezit topení a svícení a obrnit se trpělivostí. Moudrá příroda pak vyřeší vše ostatní. Možná ještě horší je vyměnit jen část vody. Zbylé z přemnožených mikroorganismů dostanou nové živiny a zákal je v krátké době stejný, ne-li horší.

Pár poznámek na závěr

K tomu nejdůležitějšímu, co rovněž vzbudilo vaši zvědavost po uveřejnění prvního dílu - totiž výběru rostlin a ryb - se dostaneme v dalším díle. Stejně jako ke způsobu provozu a údržby ekonádrže a k tomu, jak zařídit, aby i při ekorežimu byla trvale příjemná na pohled. Neodpustím si ještě alespoň ve stručnosti pár poznámek k některým častějším reakcím na první díl článku.

Asi nejčastější poznámka zněla, že ekonádrž je sice zajímavá věc, ale neposkytuje akvaristovi možnost "hrát si" s akváriem, zkoušet různá řešení, experimentovat atd. Je to pravda jen částečně. I tady je možné zkoušet různé zásahy a s napětím čekat, co to udělá. Pravdou ovšem je, že možností k experimentům je tu méně a rozhodně nejsou tak radikální, jaké si oblíbili někteří "techničtí" nebo "chemičtí" akvaristé. V každém případě bych ale rád experimentátorům připomněl, že i ryba je živý tvor, který vnímá, cítí a eventuálně také trpí. Akvarista má jejich životy zcela ve svých rukou a etika by mu proto neměla být cizí. Je lepší být pro své nádrže dobrotivý bůh, než nelítostný doktor Mengele.

S radostí jsem četl poznámky odkazující ke knihám fotografií ze sladkých vod. Ano, i já jsem vybaven vlastními zážitky z potápění a fotografování pod vodou. Pozorování života v přírodních vodách dává hodně inspirace, jak v estetickém řešení nádrže, tak při vytváření přirozeného prostředí a vyváženého systému. Ani není třeba při tom oblékat neoprén, i procházka kolem potoka leckdy stačí. Ekologické akvárium pak je ideální způsob, jak si tento požitek dopřát i tehdy, když do přírody zrovna nemůžeme.