Autor: Jan Burzanovský · 17.5.2007 · Článek #129 ·
Ještě předtím, než se zaměříme na poslední díl naší série recenzí sladkovodních atlasů vydavatelského domu MERGUS - jihoamerické trpasličí cichlidky, podíváme se na díl věnovaný sumcům. U mergusů se dnes nevydávají jen obecné atlasy nebo knihy fotografií věnované mořským živočichům, ale i monotematická díla věnovaná jednotlivým skupinám nebo čeledím.
Wels atlas (neboli "Atlas sumců") na rozdíl od předešlé monografie nestvořil autor jediný, ale autoři dva. Oba jsme měli příležitost vidět je i osobně na přednáškách v naší republice. Ingo Seidel (nar. 1967 v Delmenhorstu, Německo, na obrázku vpravo) hostoval přednáškovému odpoledni ve Žďáru nad Sázavou v roce 2005 a Hans-Georg Evers (nar. 1964, na obrázku vlevo) – spoluautor šestého dílu obecných sladkovodních atlasů (viz 2. díl recenzí Mergusů: ČLÁNEK: Obecné atlasy sladkovodních ryb) – o rok později, v roce 2006.
První díl vyšel v roce 2002 (tisk Singapur) a byl v pořadí druhou monografií výše zmíněného nakladatelství. Jeho hlavním těžištěm jsou krunýřovcovití podčeledí hypoptopomatinae (kam patří kupříkladu u nás čím dál tím více oblíbení krunýřovečci rodu Otocinclus) a loricariinae (česky bychom mohli říci lorikáriovití či sturisomovití).
Po klasických prvních stranách, kde nalezneme jako obvykle věnování – zde význačnému ichtyologu Isaäcovi J.H.Isbrückerovi; tiráž s údaji o vydání (zatím vyšlo jedno jediné); společný úvodník obou autorů datovaný červnem 2001. Dále následuje třístránkové poděkování všem, kteří se nějakou měrou na této práci zasloužili.
Strana 9 – 11 představuje podrobný obsah a na straně 12 najdeme vysvětlivky k použitým zkratkám. Na dalších osmnácti stranách pak vlastní úvod ke knize, kde autoři čtenáře seznamují komplexně s čeledí loricariidae – krunýřovcovití.
Strany 31 – 47 nás obecně seznamují s životními podmínkami míst jihoamerického kontinentu, kde tyto rybky žijí a od strany 48 pak podrobněji s jednotlivými oblastmi celého areálu. Na prvním místě až po stranu 57 je pojednání o Bolívii, od strany 58 po 141 o Brazílii, 142 – 153 patří Guayaně, 155 – 185 Peru a konečně 186 – 204 Venezuele.
Každá z těchto statí obsahuje dostatek demonstrativních fotografií skupin a rodů krunýřovcovitých, kteří zde žijí; najdeme zde samozřejmě fotografie jednotlivých biotopů i přehledné tabulky rodů zde žijících. Dále pak také tabulky měření některých vodních toků v různých ročních obdobích, kde pokud autoři získali dané informace, je uvedena teplota vody, pH a vodivost v mikrosiemensích.
Následující kapitola je věnována výživě krunýřovcovitých (205 – 216), po té následuje třístránkové pojednání o rostlinách souvisejících s chovem těchto ryb. Od stránky 220 až po 259 najdeme všechny možné informace o nemocech krunýřovců. Tato rozsáhlejší kapitola je rozdělena do jednotlivých statí podle nejdůležitějších problematičností – jsou zde části věnované Oodiniu, bakteriálním a virovým onemocněním, parazitům, plísňovým infekcím.
Na straně 260 pak začíná kapitola věnovaná rozmnožování, kde kromě bohaté fotodokumentace načerpáme všechny možné rady, jak rybky odchovávat, pečovat o jikry, mláďata; jak mladé v prvních chvílích po rozplavání rozkrmovat a čím, atd. Je zde i zmínka o problémech mláďat, včetně různých tělesných deformací.
Stranou 281 začíná hlavní část. Na prvním místě je zde podčeleď Hypoptopomatinae. Čtyři stránky vysvětlující vše základní ohledně systematiky této podčeledi včetně rozdělení do dvou tribů Hypoptopomatini a Otothyrini a již následují části věnované jednotlivým rodům a druhům: Tribus hypoptopomatini zde tak zahrnuje rody Acetridium (tři druhy), Hypoptopoma (jeden druh a devět nepopsaných specií), Nannoptopoma (dva druhy), Niobichthys (jeden druh), Otocinclus (třináct druhů, osm nepopsaných specií), Oxyropsis (zatím jedna jediná dosud nepopsaná specie).
Dále následuje tribus Otothyrini s pro nás velice málo známými rody Corumbataia (dva druhy), Epactionotus (tři druhy), Eurycheilichtys (dva druhy) – oba posledně jmenované bez bližších informací, které autorům bohužel nebyly k disposici. Dále pak Hisonotus (tři druhy, dvě nepopsané specie), Microlepidogaster (jeden druh), Otothyris (čtyři druhy), Parotocinclus (osmnáct druhů, osm nepopsaných specií), Pseudotocinclus (jeden druh), Pseudotothyris (dva druhy), Schizolecis (jeden druh) a pojednání o tribu Otothyrini je zakončen něklika stranami o dalších dosud nepopsaných speciích, které jsou označovány katalogovým číslem LG – těch je zde pět.
Na stranách 403 – 409 najdeme pojednání o podčeledi Loricariinae (ustanoveného v roce 1931 BONAPARTEM, v osmdesátých a devadesátých letech uspořádaném ISBRÜCKEREM), zakončené seznamem jednotlivých tribů, podtribů a rodů. Na rozdíl od předešlé podčeledi zde nemá smysl uvádět celý seznam jednotlivých rodů, neboť by to působilo asi značně suchopárně.
Myslím, že čtenáři této recenze zcela postačí, když uvedu, že podčeleď loricariinae obnáší celkem 31 rodů zahrnutých do tří tribů – Harttiini (podtriby Harttiina a Metaloricariina) – kam patří kupříkladu sturisomy, Farlowellini, Loricariini s podtriby Ricolina, Reganellina, Hemiodonthyina, Loricariichthyina, Pseudoloricariina, Loricariina, Planiloricariina a Rineloricariina. Do posledně zmíněného tribu patří i většina u nás odchovávaných lorikárií.
Tak jak budu v příštím díle chválit seřazení a přehlednost monografie trpasličích cichlidek, zde se musím s podivem pozastavit nad uspořádáním jednotlivých položek výše zmíněné kapitoly. "Lorikáriovití" tedy rozhodně nejsou uváděni postupně podle Isbrücker – Bonapartova rozdělení, ale na přeskáčku, takže čtenář chtivý informací o jednotlivých rodech a druzích je nucen se často obracet na rejštřík. Vzhledem k rozsahu této části monografie to značně stěžuje studium a orientaci v knize.
Rozpačitě působí jako jakýsi nečekaný přívažek - snad aby byl splněn jakýsi kvantitativní požadavek – uvedení dalších čeledí jihoamerických sumcovitých, kteří v podstatě jsou od předešlých příbuzensky poměrně daleko.
Na straně 736 tak najdeme úvod k čeledi Cetopsidae, do které patří pověstní sumečci candiru. Úvod k této části končí stranou 741 seznamem dvou podčeledí. První – Cetopsinae obsahuje rody Bathycetopsis, Cetopsis, Denticetopsis, Hemicetopsis, Paracetopsis a Pseudocetopsis a druhá Helogeninae rod jediný – Helogenes.
Strana 752 je věnována čeledi Nematogenyidae a od str 753 až na 821 najdeme zástupce čeledi sekavcovitých – Trichomycteridae.
Čtyři stránky vysvětlujícího úvodníku tuto stať otevírají, pak již následuje dalších šedesátičtyři stran na kterých nalezneme šest podčeledí s celkem třicetipěti rody v klasické akvaristice prakticky neznámých ryb.
Od strany 822 na stranu 834 zařadili autoři velice podrobný glosář, strana 835 – 850 výčet použité literatury a v závěru prvního dílu zde ještě máme index od strany 851 končící stranou 860.
Na rozdíl od Römerovy monografie trpasličích cichlidek, kdy první díl tvořil jakousi samostatnou a do vydání dílu druhého i kompletně ucelenou složku z prvního dílu Everse a Seidela jasně vyplývá, že jde pouze o první součást rozsáhlejšího díla.
A jak by také ne, každý, kdo se jen trochu zajímá o některou skupinu jihoamerických sumcovitých moc dobře ví, jaké množství čeledí, podčeledí, tribů, podtribů, rodů a druhů těchto ryb na území Jižní Ameriky žije. I méně zasvěcenému zájemci hned musí být jasné, že dokázat postihnout celou problematiku takto široké skupiny ryb je během na hodně dlouhou trať.
Oproti Römerovi oba výše uvedení autoři postupují ve své práci trochu jiným způsobem a je zřejmé, že další díly vznikají víceméně současně. Proto netrvalo více než tři roky a vychází díly druhý, jenž má sice v tiráži uveden jako výchozí rok vydání 2005, nicméně se poprvé objevuje na veřejnosti na norimberském veletrhu v květnu 2006.
Zatímco první díl čítá 860 stran, něco přes devětset fotografií, pár desítek kreseb a několik map, díl druhý je nejen mnohem propracovanější, ale rozsahem všeho převyšuje první nejen počtem svých stran (1360).
Již v titulní tiráži je uvedena jako podtitul obsahová stránka celého druhého dílu a my se tak hned dozvídáme, že kniha je věnována pouze zástupcům čeledi Loricariidae.
Hned od prvních stran vše dostává mnohem rychlejší tempo. Obecné informace o biologii, rozmnožování, nemocech, atd. bylo komplexně uvedeno v díle prvním a zde po jednostránkovém úvodu obou autorů (strana 4), třem následujícím stranám obsahu a jedné straně vysvětlivek se již na straně 9 dostáváme rovnou k atlasu podčeledi Hypostominae.
Strana 9 obsahuje úvod do podčeledi, kde se dozvídáme o jejích pěti tribech – Ancistrini, Corymbophanini, Hypostomini, Pterygoplichthini a Rhinelepini.
Kapitola jejímž předmětem je první z tribů – Ancistrini je pak již rozdělena podle jednotlivých skupin. První skupina – Acanthicus (str. 11 – 110) zahrnuje čtyři rody, patnáct validních druhů a 27 nepopsaných specií. Skupina druhá – Ancistrus (str. 111 – 411) pak obsahuje 86 druhů (nejvíce druhů zde má rod Ancistrus – 55) a 85 nepopsaných specií (z toho opět nejvíce rod Ancistrus – 58). Skupina Chaetostoma (str. 412 – 474) – čtyři rody zahrnující 57 druhů a 8 nepopsaných specií. Skupina Leptoancistrus s jedním rodem a dvěma druhy (str. 475 – 477).
Skupina Hemiancistrus (478 – 702) se šesti rody obsahuje 36 validních druhů a 70 nepopsaných specií. V této skupině se nacházejí i tři u nás velice populární druhy – díky množství nepopsaných specií právě u těchto tří druhů je zde poměr opačný. Jak jinak – jedná se o druhy Baryancistrus, Hapancistrus a Peckoltia.
Strana 704 patří skupině Lithoxus se dvěma rody a sedmi popsanými druhy (autoři neměli k disposici jedinou fotku jakéhokoliv exempláře z této skupiny). Strany 705 – 708 patří opět maličké skupině Exastilithoxus s jedním rodem a dvěma druhy, na straně 709 začíná pojednání o skupině Lithoxus o jednom rodu se sedmi druhy.
Strany 728 – 813 skupina Panaque se dvěma rody obsahujícími deset druhů a dvacetičtyřmi nepopsanými speciemi. Od strany 814 až na stranu 876 nalezneme ryby skupiny Parancistrus se čtyřmi rody (jeden dosud nepopsaný, zaznamenaný zatím pod položkou LG) – v této skupině co rod, to jeden popsaný druh a celkem připadá do této skupiny ještě devatenáct nepopsaných specií.
Skupina Pseudancistrus (str. 877 – 911) – dva rody, osm druhů a stejné množství nepopsaných specií. Dále následuje opět skupina jednoho rodu – Scobinancistrus se dvěma validními druhy a šesti nepopsanými speciemi. Od strany 940 do strany 942 je skupina Hemiancistrus "landoni" se dvěma druhy, následována poslední, v pořadí čtrnáctou skupinou Hemiancistrus "chlorostictus" se šesti druhy a dvěmi speciemi.
Na straně 948 najdeme půlstránkové pojednání o tribu Corymbophanini - jeden rod se dvěma druhy. Od strany 952 pak začíná stať o tribu Hypostomini obsahujícím pět rodů, 127 druhů a 38 nepopsaných specií, končící stranou 1141.
Poté od strany 1142 až na stranu 1187 najdeme tribus Pterygoplichthini, zahrnující tři rody, jednu samostatnou skupinu – celkem 20 druhů a čtyři nepopsané specie. Do této skupiny patří u nás dost známý Glyptoperichthys gibiceps. A poté již následuje poslední tribus této rozsáhlé podčeledi – tribus Rhinelepini se třemi rody, šesti druhy a stejným počtem nepopsaných specií. Stránky zabývající se touto podčeledí končí na straně 1221.
V druhém dílu v pořadí druhá podčeleď Lithogeneinae zabírá pouhopouhé tři stránky s jediným rodem Lithogenes, který má dva druhy.
Od stránky 1225 po stránku 1271 máme poslední, třetí podčeleď Neoplecostominae s u nás prakticky neznámými pěti rody, 31 druhy a jednou nepopsanou specií.
Ani bych se nedivil, pokud se někdo z vás vůbec dokázal prokousat těmito víceméně nezáživnými tématy až sem, kdyby můj popis obsahu tohoto monotematického díla (nebo jak se domnívám odhadovat spíš dvou částí budoucího více rozsáhlého celku) ve vás evokoval záporné odezvy v sekci názorů. Ale nezlobte se, snažil jsem se co nejvěrněji a na druhou stranu i nejstručněji postihnout, čeho se tyto dvě knihy týkají.
Druhý díl oproti prvnímu na mne dělá dojem, jakoby si oba autoři uvědomili určitý zmatek v systému obsahu dílu prvního a zde se to snažili napravit. Ve druhém dílu jde skutečně vše za sebou v tom rytmu, v jakém je dáno současnou systematikou této tak rozsáhlé a pestré čeledi. Jméno každého druhu je doprovázeno i jednotlivými L "kódy", pod jakými jsou ryby v současnosti běžněji známy. Všude jsou uvedena maxima informací o těch určitých rybách, která se oběma autorů podařilo získat.
Jistě, jsou zde i systematicky vysoké celky, kde textová složka zabírá pouhou stránku nebo tři a bez konkrétní fotodokumentace, ale to je prostě dáno tím, že se ví, že ony určité ryby byly nalezeny, popsány, ale vůbec se nemusely zachovat nejen jakékoliv obrazové dokumenty, natož holotypové konzerváty. Dokud tomu nebude štěstěna přát a tyto ryby nebudou opět někdy odchyceny a náležitě zdokumentovány, budeme nuceni se spokojit pouze s takovýmito mnohdy útržkovými informacemi.
A jistě zde hrozí ještě jedno riziko, že takové ryby mohly klidně ať už z jakýhkoliv důvodů trvale vyhynout! Ještě chvilku vydržte, už se blížíme k závěru.
Strany 1272 – 1311 obsahují naprosto špičkově zpracovaný, přehledný seznam všech (do doby vydání atlasu) známých "L" čísel. Vždy je na prvním místě uvedeno "L" číslo, pak jméno ryby, u validních jmen kdo a kdy popsal, oblast kde se ryba vyskytuje včetně jména řeky (je-li toto známo), publikace, kde bylo o rybě napsáno, možná reidentifikace s jinými "L" čísly, velikost jaké by měla ryba v dospělosti dorůstat. Zde jsou trochu zavádějící značky – toto je značeno stejnými "velikostními" písmenými symboly, jakými jsou označovány výkupní velikosti ryb – tj. S, SM, M, ML, L, XL, XXL, XXXL – což vychází z angličtiny Small, Medium, Large, eXtra...
Poslední sloupec této tabulky opět písmenými symboly vyznačuje potravu, kterou ryba preferuje (H – holz = dřevní hmota; P – pflanzenkost = rostlinná složka; I – industriefutter = průmyslově vyráběné umělé krmení jako jsou tablety, vločky, granule; K – insektenlarven + krebstiere = larvy hmyzu, korýšci; M – schnecken + muscheln = plži,etc.; F – fishfleisch = rybí maso).
Strany 1312 – 1330 se pak zabývají výčtem použité literatury a strany 1331 – 1354 zahrnují první index (abecední, jmenný) a na stranách 1355 – 1358 druhý index, tentokrát L a LDA čísel. Na poslední straně najdeme krátký životopis obou autorů s jejich podobiznami.
Těžko hledám slova, kterými tuto recenzi uzavřít. Vzhledem k tomu, že vím o zálibě H.G.Everse v čeledi pancéřníčkovitých a vzhledem k rozmachu samotného prvního dílu bych se nedivil, kdyby se skutečně oba autoři vážně zabývali záměrem zkompletovat touto formou vše o všech jihoamerických sumcovitých, včetně dalších čeledí těchto ryb.
Na rozdíl od dílu prvního, u něhož reklamní slot vydavatelství anoncuje, jaké množství fotografií obsahuje, o druhém dílu jsem nic takového nenašel – nechtějte po mně tedy vypočítávat, kolik fotografií (jejich autory jsou především oba "pachatelé" tohoto díla) je zde publikováno. Rozhodně k mnohem širší obsahové rovině oproti dílu prvnímu to bude zajisté hodně přes tisíc. Kreseb je zde poskrovnu, mapa prakticky žádná. Tabulky s hodnotami jednotlivých vodních lokalit uváděny nejsou, je možné (zatím jsem se tedy rozhodně k nějakému podrobnějšímu studiu nedostal), že tu a tam mohou být uvedeny některé údaje v jednotlivých textech.
Při takové šíři záběru není samozřejmě vyloučeno, že se autoři tu a tam dopustili nějaké chyby, či že jim něco uniklo. Já na těch více než dvou tisících stranách jednu dost zásadní chybu objevil. Jmenovitě se zde jedná o ancistruse tambojského – A. tamboensis, u nás od poloviny devadesátých let běžně známou a množenou rybku, který je zde uveden jen pod L číslem (L089) bez validity. Přitom ryba byla popsána a zařazena již v roce 1945 FOWLEREM a přesto, že jsem si dal tu práci a prošťoural webovky, nikde jsem neobjevil jakoukoliv zmínku o jiném zařazení. Nešť. Pro kteréhokoliv milovníka krunýřovcovitých jsou oba díly tím nejlepším a nejucelenějším, co bylo dosud vydáno.