Geophagus parnaibae, novinka mezi "zeměžrouty"

Autor: Roman Lang · 12.8.2008 · Článek #226 ·

Autor: Radek Bednarczuk, http://www.radbed.com ; Překlad: Roman Lang
Abychom si udrželi povědomí o tom, co důležitého se odehrává v akvaristických kruzích nejen na našich malých píscích (a substrátech), rozhodli jsme se, že čas od času sáhneme k zahraničním zdrojům. I když je to produkčně i finančně trochu náročnější záležitost, stojí to za to. Začínáme s článkem Radka Bednarczuka, minimálně v západní Evropě asi nejznámějšího polského akvaristy...


Druh je zařazen do komplexu Geophagus surinamensis a druhové jméno parnaibae odkazuje na jeho rozšíření v povodí řeky Rio Parnaiba. Mezi akvaristy byl dříve známý pod jmény Geophagus sp. "Parnaiba" nebo Geophagus sp. "Sao Benedito". A jaké jsou společné znaky s ostatními druhy rodu Geophagus? Tmavá skvrna na boku (střední velikosti) a velmi výrazné podélné pruhy na ocasní ploutvi.

Naopak nemá žádnou černou skvrnu na žaberních víčkách ani podočnicový pruh. Vzrůstem tuto rybu řadíme spíše mezi menší cichlidy - v akváriu dorůstá maximálně 16 cm. Chováním je obecně mírná, přesto vnitrodruhová agresivita se občas objevuje hašteřením mezi dominantními samci nebo i zvýšeným pronásledováním samic.

Biotop

Geophagus parnaibae má pouze omezené rozšíření - pravděpodobně jde o endemický druh povodí řeky Rio Parnaiba v severovýchodní Brazílii. Žije v prostředí vod s písčitým dnem - během období dešťů to jsou potoky a říčky s rychle tekoucí vodou, které se v období sucha mění v tůně s vodou stojatou. Rozpětí chemických parametrů vody v místě odchytu je relativně široké: pH 6.5-7,6, tvrdost 1-11°dGH a teplota vody 24-31°C.

Jak krmit?

V přírodním prostředí se ryby primárně živí rostlinnou složkou, semeny, larvami vodního hmyzu a detritem. V akváriu poslouží jako plnohodnotná náhrada jakékoliv druhy korýšů (např. mražená dafnie či krill) stejně jako koretry nebo černé komáří larvy. Nezbytnou součástí potravy by každopádně měly být nestravitelné balastní látky ve formě chitinu či celulózy. První obsahují schránky dafnií, artemií a gammarusu, zatímco druhé je součástí buněčných stěn rostlin (např. špenátu).

Balastní látky v krmení regulují zažívání a zabraňují zánětu sliznice zažívacího traktu. Jejich působení může být přirovnáno k "pístu", který ze střev odstraní všechny nestrávené zbytky krmiva. Tyto látky dále napomáhají přijímaní bílkovin, cukrů a tuků.

Co nesmí v nádrži chybět

Základním předpokladem chovu je dostatečně vysoká vrstva jemného písku, ve kterém budou moci ryby při hledání potravy rýt. Jako dekorace a současně i místo k úkrytu poslouží kořeny a větve. Z rostlin lze doporučit zejména některé druhy rodu Echinodorus, dále Microsorium a Cryptocoryne.

S ohledem na jejich relativně malou velikost, je možno skupinu 6 jedinců (třeba zdůraznit, že perleťovky většinou preferují život ve skupině) chovat již v nádrži 120 cm dlouhé a 50-60 cm vysoké a široké. Díky jejich mírné povaze (někdo by řekl až plaché) je vhodné je chovat ve společnosti dalších ryb - např. jiných druhů rodu Geophagus, trpasličích cichlidek (včetně rodu Crenicichla) a některých tetrovitých ryb. Hodnoty vody by se měly pohybovat v rozmezí: teplota 26-28°C, pH 6,5-7 a středně tvrdá. Akvárium by mělo být vybaveno účinnou biologickou filtrací, popř. i vzduchováním. Nezbytnost dobré kvality vody zajišťovanou její pravidelnou týdenní výměnou není třeba zmiňovat.

Rozmnožování

U druhů rodu Geophagus se setkáváme se třemi různými typy rozmnožovacích technik. První skupina klade jikry na jakýkoliv pevný povrch (tzv. substrátové cichlidy) a posléze přenáší volná embrya/larvy do předem vyhrabaných jamek v písku do doby, než se rozplavou.

Druhou skupinou jsou tzv. ovofilní biparentální tlamovci - v tomto případě jeden nebo oba rodiče berou jikry do tlamky, ať už po částech během tření, nebo najednou okamžitě po jeho ukončení.

Třetí skupina jsou tzv. larvofilní biparentální tlamovci - u nich je průběh tření obdobný, jako u první skupiny, ale rodiče je berou do tlamky až bezprostředně po vylíhnutí embryí. Pak je nosí až do doby, než jsou plně vyvinuty.

Geophagus parnaibae se řadí do druhé z výše zmíněných skupin a o jikry a potěr se starají oba rodiče. Díky sdílení rodičovských povinností může jeden z nich vždy bez problémů přijímat potravu, zatímco druhý v danou chvíli plní jakousi úlohu inkubátoru.

Krmení potěru

Po rozplavání lze potěr krmit čerstvě vylíhlými naupliemi žábronožky solné. Krmení by mělo probíhat běžným způsobem několikrát denně v množství, které ryby sežerou během několika minut, aby se co předešlo možnému znečištění vody.

Pozor je však třeba dát na skořápky cyst vylíhlých nauplií, které mohou způsobit nejen problémy zažívání, ale i smrt udušením (těmto problémům můžeme předejít použitím dekapsulované artemie). Žábronožka solná je velmi hodnotná potrava, protože nauplie obsahují až 42 % bílkovin (pozn. překladatele: dle jiných zdrojů je to přes 50% - http://www.mblaquaculture.com/... nebo http://www.brineshrimpdirect.com/..., 20% tuku a 11-23% cukru.

Jiné, rovněž výborné a bezpečné krmení jsou mikry (Panagrellus sp.) nebo i sušená řasa. Nicméně je třeba počítat s tím, že potěr poroste pomaleji, než při krmení naupliemi žábronožky. Důvodem je samozřejmě složení krmiva - mikry obsahují z 76% vody a jen zbývajících 24% jsou ostatní pevné látky (pozn. překladatele: více zde http://www.gelf.com.au/... ).

Dobrou metodou krmení je použití stříkačky s nasazenou hadičkou. Krmení si předem v nějaké misce smícháme s trochou vody, celé natáhneme do stříkačky a vstřikujeme do blízkosti hejna potěru. Při krmení vícekrát denně se dočkáme poměrně rychlého růstu rybek. Pohlavní dospělosti ryby dosahují okolo 15 měsíců věku.

Shrnutí

Přestože celkem často exportéři nabízejí nové a nové druhy perleťovek rodu Geophagus, pouze několik z nich se dokáže úspěšně prosadit i mezi samotnými akvaristy. Geophagus parnaibae bude nepochybně jedním z nich. Má všechny předpoklady stát se oblíbenou cichlidou: hezky zbarvená, nenáročná na chemické parametry vody, neagresivní, snadno se rozmnožuje a v neposlední řadě nedorůstá velkých rozměrů, takže na jeho chov nepotřebujeme žádnou obří nádrž.

Dodatek překladatele

Jak už u mne bývá zvykem, neodpustím si k překladu několik svých poznámek a zkušeností.

V popise (Staeck, W. & Schindler, I. (2006): "Geophagus parnaibae sp. n. – a new species of cichlid fish (Teleostei: Perciformes: Cichlidae,) from the rio-Parnaíba-basin, Brazil", Zoologische Abhandlungen Museum für Tierkunde Dresden; 55; pp. 69-75) je zřejmě chybně uvedeno, že jde o larvofilního tlamovce, což však odpovídá G. sp. "Pindare". T. Weidner ve své knize South American Eartheaters uvádí, že jde o dvě variety stejného druhu (Schindler 1999) a co se týká způsobu rozmnožování, je zmíněn pouze druh G. sp. "Pindare".

Údajně Staeck a Schindler citovali ve vztahu ke způsobu rozmnožování Wernera a Stawikowskeho (2004) - protože však osobní zkušenosti z rozmnožování získali chovatelé až poměrně nedávno, lze se domnívat, že s ohledem na předpokládanou příbuznost s G. sp. "Pindare" se předpokládalo, že způsob rozmnožování je v obou případech shodný nebo jen došlo k jejich prosté záměně (toto prosím berte pouze jako diskusní klepy).

Jak však vyplývá ze zkušeností některých chovatelů a sám R. Bednarczuk to potvrzuje - G. parnaibae je ovofilní tlamovec, což by znamenalo, že jde o dva různé druhy. Toto tvrzení pak dále částečně podporují i různé lokality původu a různé detaily týkající se zbarvení (G. parnaibae má na rozdíl od G. sp. "Pindare" na víčkách skřelí výrazné modré skvrny).

Já chovám 4 jedince G. sp. "Pindare" (pár a nespárovaný samec a samice) v 160 litrové nádrži - objemově tedy na hraně - ryby by si určitě zasloužily více. Hodnoty vody pH 6,7-6,9, 3°dKH, 6°dGH, teplota 26-29°C (podle ročního období). Dle mých zkušeností jde o velmi mírný druh (jsou patrné pouze náznaky vnitrodruhové agresivity - nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by jedna ryba pronásledovala druhou). Ve vztahu k rostlinám je problém skutečně pouze u těch nových a nezakořeněných - ryby okolo nich instinktivně hledají něco k snědku a rostlinky po odkrytí písku mohou vyplavat, popř. v době tření jsou schopny kytky "popostrkat" o pár centimetrů dále. V krmení jsou absolutně nenáročné - bez problémů přijímají vše od suchého po živé.

První náznaky párování jsem u ryb zaznamenal asi po 16 měsících, co jsem je měl doma (předpokládám, že jsou tak o 3 měsíce starší) - příčinou bude zřejmě výrazná přerybněnost nádrže (přítomnost dalších 4 ryb G. taeniopareius). Nejprve několik dnů pravidelně čistily jeden kámen a k obrazu svému poupravovaly částečně i rostliny v jeho okolí. To trvalo několik dnů bez žádného viditelného výsledku. Zda to bylo jen jakési falešné tření nebo byly jikry hned sežrány nevím.

Druhé kolo námluv proběhlo za další měsíc a tentokrát se vytřely na kousek břidlice přímo pod velký kořen - jikry byly po nakladení zasypány tenkou vrstvou písku kvůli maskování. Samec i samice se sice zdržovali v přímé blízkosti, ale nikoliv nad nimi (žádné ovívání ploutvemi). Nebyl jsem svědkem tření, takže ani netuším, za jak dlouho se larvy vykulily (dle literatury 24 hodin).

Zpočátku je nosili samec i samice, ale později je měl již výlučně samec - celkem to bylo 13 dnů - kdyby byly ryby umístěny v samostatné nádrži, lze předpokládat kratší dobu nošení (literatura uvádí 9-12 dnů). Z mé strany má určitě obdiv, protože během 20 dnů žral pouze jednou (vytřely se během mé dovolené). Několik dnů se jim dařilo potěr po AQ i vodit, ale potom ze dne na den všechny mladé rybky bohužel zmizely. Do týdne se ale pár už dal zase do práce a pod kořenem vyhloubil několikacentimetrovou prohlubeň až na dno nádrže - veškerý vyhrabaný písek byl přenesen k přednímu sklu, čímž si částečně zvýšil pocit soukromí. Výhledově tedy snad mohu očekávat další tření - příště se možná pokusím část rybiček odsát a odchovat uměle, protože ve společenské nádrži je vždy výsledek více než nejistý.

Roman Lang

Užitečné odkazy

Weidner Th. (2000): South American Eartheaters. Cichlid Press.

http://globiz.sachsen.de/...

http://www.mblaquaculture.com/...

http://www.brineshrimpdirect.com/...

http://www.gelf.com.au/...