Za divy korálového Sharm el Sheikhu – část II.

Autor: Roman Rak · 24.10.2008 · Článek #242 ·

Prázdniny jsou už za námi, takže pro mnohé zbývají jen krásné vzpomínky. Jsme opět v každodenním uspěchaném rytmu. Chodíme zase do práce, do školy, staráme se o rodiny a naše blízké. Čekají nás občas i ne zrovna příjemné chvilky, které musíme nějak překonat, vydržet či vytrpět.

Nežijeme ale jen minulostí či současností, těšíme se většinou i na budoucnost. Sníme o ní, plánujeme naše aktivity, vymýšlíme si nové a nové věci, které nám pomáhají se odpoutávat od mnohdy úmorné reality všedních dní. K těmto aktivitám patří i cestování za poznáním, za vodou a přírodou. Plánování čehokoliv je asi tou nejkrásnější etapou. Je možná jedno, zda chystáme další cestu, nebo připravujeme založení nové nádrže.

V mé práci, v oblasti ICT, si často připomínám čtyři etapy každého projektu, kterými jsou:
- Projekční nadšení
- Realizační vystřízlivění
- Odměnění nezúčastněných
- Potrestání nevinných

V oblasti individuálních zájmů naštěstí zpravidla fungují jen první dva body. S druhými dvěma se setkáváme tam, kde pracují různě velké týmy, mající hierarchické organizační členění, kde fungují stavy nadřízenosti či podřízenosti, kde jsou šéfové a leštiči klik.

Příroda, a s ní spojené ušlechtilé zájmy a koníčky jsou balzámem na duši. Aspoň pro mne, a to vždy. Svět pod vodní hladinou, jedno zda v přírodě nebo v našich nádržích, nám pomáhá překonávat i ty nejtěžší chvilky.

Vzpomínky na Egypt jsou pro mne motivací pro další cesty. Vraťme se ale dnes ještě k pokračování reportáže z egyptského Sharm el Sheikhu, který jsme započali v první části – ČLÁNEK: Za divy korálového Sharm el Sheikhu – I..

Popisoval jsem své první zkušenosti z fotografování pod vodou. Dneska bych chtěl přinést i poznatky a postřehy, chcete-li se v Egyptě podívat pod vodní hladinu. Nabízejí se možnosti šnorchlovat, potápět se nebo vyrazit „ponorkou“. Zkusme se postupně podívat na tyto tři oblasti.

Výlety za šnorchlováním

Můžete šnorchlovat na útesu před hotelem, nebo vyrazit na výlet lodí někam dál od civilizace. Na hotelovém útesu lze naleznout poměrně mnoho k vidění, ale přesto to není ono. Korály jsou turisty obvykle olámané, tu a tam najdeme odpadky pod vodou. Často si uvědomíme, že stavitelé hotelů si s úklidem po stavbě rekreačních center zase až tak velkou starost nedělali. Podobně jako u nás, kdy se kolem novostavby domu buldozerem rozhrnou nejrůznější zbytky, jako jsou cement, vápno či písek, suť z cihel a podobně, na které se ve finále naveze zemina (a majitelka domu se pak nesmírně diví, že ji nechtějí růst azalky a rododendrony), tak i v Egyptě, bohužel poměrně často, skončí stavební odpad právě za hranou korálového útesu. Trubky, betonové nosníky, dráty, pažnice atd. nejsou zase až tak ničím neobvyklým.

Našincům bývá smutno, když si domácí neumí vážit přírodního bohatství, které tu je a při tom je tak nesmírně křehké. Stačí si uvědomit, že u některého druhu korálu trvá přírůstek 1 cm v některých případech i 7 let!

Alternativou je výlet lodí dál od hotelových komplexů. Vyráží se kolem deváté ráno, kolem páté jste obvykle zpět. Cesta vede nejprve do přístavu, odkud vyplouvají poměrně luxusně vybavené jachty. Přístaviště mi v mnohém připomíná frekventované autobusové nádraží. Průvodce z hotelu Vás přiveze k molu a oznámí jméno lodi, a pak zmizí. Je jen na Vás, aby jste si našli tu svou loď. Po patnácti minutách hledání a běhání kolem mola mi dochází, že ne všechny lodi jsou zde zakotveny. Molo je poměrně malé, vejde se sem jen několik lodí a ostatní čekají, než se uvolní místo aby mohla připlout. Ostatně, Egypťané mají rádi nejrůznější bojová překvapení a hry pro turisty. Jména lodí jsou obvyklá i neobvyklá. Egyptská princezna I. a taky římská dvě či tři nejsou ničím neobvyklým, Kleopatře se nedivím ale vyráží mi dech Moskva I., Petrohrad apod. Do té doby než z davu pochopím, že 80-90 procent turistů jsou Rusové.

Konečně. Po půl hodině čekání naše Tuna (tuňák) připlouvá. Rychle na palubu. Dole zout boty a hodit je do obrovské truhly, ve které se pak při návratu do přístavu hrabete, aby jste našli své škrpále. Na lodi je čisto, chodí se tu bosky. Na horní palubě jsou pohodlné polstrované lavice a stínění, a je na Vás, zda se chcete v otevřeném prostoru opalovat nebo jen tak polehávat. Záleží na vzdálenosti, a tedy čase, do místa určení. Ve spodní části bývá v kajutě jídelna, na zadní palubě pak prostor pro přípravu šnorchlistů či potápěčů před vstupem do vody. Cesta příjemně utíká. Pozoruji do červena zbarvené pobřežní skály. Postupně ubývá hotelů a vidíme jen písek a zase jen písek, pobřežní skály, vyprahlou krajinu. Pod hladinou ale naštěstí kontrastuje nesmírně bohatý a barevný svět, který si nikterak nezadá s tropickým pralesem.

Na lodi se nás posádka několikrát vyptává, zda umíme dobře plavat. Nevím, co myslí slůvkem dobře, ale říkám si, že bych se neměl nijak stydět. Potvrzuji „ano“ a v duchu vzpomínám na mládí, kdy jsem se závodním plaváním začínal, než mne uchvátilo potápění ve Svazarmu. Tehdy to bylo hlavně o fyzičce a dobrých znalostech, dnes je to spíše o výbavě a penězích (znalosti by ale měly být vždy). Tím začala zcela nenápadně jedna bojová hra v podání egyptské posádky.

Asi po dvou hodinách doplouváme do oblasti přírodní rezervace Ras Mohammed, pár desítek metrů od pobřežních skal. Moře je zde otevřené, silný vítr a velké vlny se tříští o hrany útesů. Kapitán nám vysvětluje, že za tak silného větru se tu nenechá zakotvit. A i kdyby to vítr dovolil, prostě nelze, protože kotva by poškodila korálový útes. Kotvení je zakázáno. V jiných oblastech, mimo rezervaci se smí kotvit jen na vyhrazených místech, kde jsou připraveny kotvící oka v betonových patkách. Praxe je taková, že se k nim přiváže první loď, a ostatní se připoutávají bok po boku.

Vraťme se ale zpět ke šnorchlování. Proud obtéká útes a kapitán sděluje, že nás loď počká asi dva kilometry níže po proudu. Jak diversanti skáčeme do vody. Najednou vidím další najíždějící lodě na místo našeho výsadku a v tu chvíli si uvědomuji celou situaci.

Do vody je mírně řečeno "vhozeno" z deseti lodí asi dvě stě výletníků, kteří si chtějí zašnorchlovat. Lodě odplouvají po proudu na místo určení. Svět pod vodní hladinou je tu opravdu úžasný. Korály, obrovská hejna ryb a rybiček a vše, co k tomu patří. Pohádka, po které jsem tak toužil a chtěl si ji v klidu vychutnat. Jenže vše bylo zásadně jinak.

Výlet se změnil ve hru "dostaň se ke své lodi", než tě vlny vhodí na ostré korály pobřežního plata. Základním úkolem bylo se držet své skupiny s průvodcem. Jenže na lodi nikdo nikoho dalšího zase až tak dobře neznal a navíc si všichni teď nasadili potápěčské masky, které byly stejně většinu času zanořeny pod hladinu a vyčníval jen šnorchl. Poznat tu svou, správnou skupinu, není proto zase až tak jednoduché. Bohužel, více času musel teď každý plovoucí věnovat skupině, než té kráse, co nás všude obklopovala pod hladinou. 36 snímků kinofilmu jsem vyfotil ani ne za 15 minut cestou k Tuňákovi.

A aby ta hra nebyla zase tak jednoduchá, některé lodi měly na své zádi napsáno své jméno jen v arabských klikyhácích, anglický název byl z boku. Jen pár lodí mělo na zádi svá jména v obou jazycích. Takže ještě poznat tu svou a bude to v pohodě. Já měl to štěstí, že jsem poznal spolucestující z lodě, kteří zůstali na palubě a teď na nás mávali.

Doplouváme ke své jachtě. Vítr sílí, zvedají se stále větší a větší vlny, takže se na loď nenechá skoro vůbec vylézt. Situaci komplikují nedisciplinovaní Rusové, kteří si za své peníze, jež zaplatili za celodenní výlet, chtějí užít. Našli sice svou loď a teď by se chtěli ještě cachtat, a na návrat na palubu ani pomyšlení.

Vítr dál a dál sílí, připlouvají další lodě, aby vyzdvihly své "desanty", jež jsou nemilosrdně hnány na útesy. Na seřadišti není místo a vlny jsou čím dál horší. Teď už se na loď nenechá opravdu vylézt. Kapitán z lodi hází dvě lana s navázanými uzly, abychom se chytnuli a on nás mohl odtáhnout dále do klidného, otevřeného moře. Rusové opět nikterak nereagují. Kapitán řeší situaci po svém a řve rusky "Akula, akula" (žralok). Pochopitelně, že si vymýšlí, ale na Rusy to zabírá a sápají se po lanech hlava nehlava, div nikoho nezabíjí. Po deseti minutách, kdy se jako klíšťata držíme lan a loď na plný výkon směřuje od břehu, se nakonec dostáváme z vody ven. Jsem docela pobaven, protože polovina Rusů se z naší lodi ztratila a vytáhli jsme na palubu zase někoho jiného. Rusové se vehementně s arogantním křikem domáhají přepravy na svou loď, chtějí přes vysílačku informovat své partnerky, kde jsou. Kapitán je slušně posílá kamsi, protože tohle zřejmě zná, a pořád se to opakuje výlet co výlet dokola. Každá posádka si chytře spočítala turisty před naloděním i teď po vytažení, kapitáni si nyní vyměnili čísla mezi sebou a jelikož suma sedí (tedy nikdo nezůstal ve vodě), nikterak to dál neřeší. Prostě nás pak vyklopí v přístavu a je to.

Vyplutí lodí znamená obvykle návštěvu dvou lokalit, a je jedno, zda se šnorchluje či potápí. Jedna z lokalit bývá obvykle klidnější. Domorodé posádky úmyslně vybírají chráněné zátoky, kde vlny nejsou až tak veliké. Zde se v klidu zpravidla podává oběd, a mohou se koupat i menší děti.

Discovery Diving

Tak takhle se marketingově nazývá akce, kdy se zájemce o potápění může v doprovodu instruktora podívat pod hladinu s přístrojem a bez toho, aniž by vlastnil potápěčskou licenci nebo prošel základní kurz. Stačí zaplatit 100 US $, projít asi hodinovou instruktáží, vyplnit dvoustránkový dotazník v angličtině, že netrpíte určitými zdravotními potížemi či nemocemi, neprodělal jste kardiologickou operaci, nebo zásah na plicích či v oblasti hlavy, zejména uší a dutin a hurá pod vodu.

Dotazník je svým způsobem reverz, kde veškerou zodpovědnost v případě úrazu nebo jiných potíží berete na sebe. Pochopitelně se vyplňuje i část, koho chcete, aby byl informován v případě vaší nehody. V ceně 100 dolarů jsou zahrnuty dva 45 minutové ponory, zapůjčení kompletní potápěčské výstroje a oběd na lodi před druhým ponorem. Mezi ponory je asi dvouhodinový povrchový interval. Nesmíme zapomenout, že kvůli nutnosti správné dekomprese (při takovém to stylu potápění je minimální) se nelze potápět den před odletem.

Masový turismus hledá způsoby, jak co nejvíce vydělávat. Při dodržení všech bezpečnostních zásad je přístrojové potápění bezpečné. Při discovery divingu se obvykle potápí do hloubky tak maximálně osmi metrů a instruktor vodí dva žáky doslova a do písmena za ruku nebo je drží "za límec" neoprenu a provádí bezpečným terénem.

Bohatý život v korálovém útesu za tuhle podívanou a hlavně zkušenost stojí. Mnoho zájemců neodolá a propadne potápění a základní kurz si udělá buď doma nebo na dovolené v zahraničí, někdy ještě na této dovolené.

Potápění pod hladinou je určitě zajímavější a méně namáhavé, než šnorchlování, pohledy jsou přeci jenom více v klidu než neustálé zanořování se šnorchlem do různých hloubek, které nemusí být pro netrénovaného člověka fyzicky jednoduché zejména z důvodu plicní ventilace. Pro mnohé stačí jen splývat na hladině, aniž by bylo nutné se zanořovat a i tak se lze kochat nádhernou pestrostí barev, tvarů, pohybů a zákonitostí místního života.

První den šnorchlování nedaleko přístavu (kolem tří kilometrů) bylo pro mne nádherným zážitkem. Rozhodně jsem nečekal tak intenzivní podmořský život a tolik zážitků hned kousek za hotelovou pláží. Večer jsem se jen divil a nechápal, proč mám tak černě špinavé uši při výtěru vatovými tampóny. Došlo mi to až druhý den kolem páté odpoledne, když jsem viděl desítky lodí, jež se kolem mne v poměrně velké vzdálenosti vracely do přístavu. Vítr foukal od moře ke břehu, a v zapadajícím nízkém slunečním osvětlení bylo vidět, jak nad hladinou v půl metrové výšce visí smog tvořený výfukovými zplodinami z lodních motorů. Je jen otázkou času, kdy místní krása nebude přemírou turistů a aktivit místních podnikatelů i zahraničních nadnárodních uskupení zničena. Korálový svět patří k jedněm z nejkřehčím ekosystémům na zemi.

Ať už se potápíme, nebo šnorchlujeme, měli bychom ctít křehkost korálového společenství. V přírodních rezervacích, a nejenom v Egyptě, je požadováno, aby byla dodržována základní pravidla, jež slouží právě k tomu, tyto přírodní biotopy byly zachovány do budoucna.

- Pod vodní hladinou se zakazuje dotýkat korálů i živočichů.
- Je zakázán sběr či odlov jakýchkoliv biologických materiálů a je jedno, zda jsou mrtví či živí.
- Do vody přistupujeme jen z vyhrazených míst. Je zakázáno se pohybovat i v pobřežních zónách mimo vyznačené cesty a přístupové trasy.
- Je zakázáno kotvení lodí.
- Nesmí se krmit ryby ani ostatní živočichové, aby nedošlo k narušení citlivé biologické rovnováhy.
- Rovněž je zakázán jakýkoliv lov ryb v chráněných zónách, včetně harpunování.
- Je zakázáno v moři i na pobřeží zanechávat jakékoliv materiály.

Pro názornost masového nárůstu turistů v oblasti Sharm el Sheikhu stačí poukázat na dynamičnost rozvoje této zóny. Jestliže v roce 1988 měly všechny hotely v této oblasti celkem 600 pokojů, v roce 1999 to bylo již 16 000; dnes pak ještě mnohonásobně více. Ochrana okolní i vzdálené přírody je proto pochopitelné.

Pohled z ponorky

I neplavec se dokáže radovat ze světa podvodních korálových zahrad. Snad v každém hotelu nebo i na stáncích v ulicích si lze objednat asi 1,5 hodinový výlet ponorkou. Mám-li být přesný, v oblasti Sharm el Sheikhu jsem viděl jen hladinová plavidla, která mají prostor pod úrovní hladiny uzpůsobený pro pozorování podvodního života, s různě velkými okny a prostorem.


Navenek se plavidlo podle siluety tváří jako ponorka, ale jde opět jen o vizuální dojem, který navozuje na první pohled emoce, že se lze potápět. Ve skutečnosti jsme stále ve stejné hloubce, tedy asi 2 metry hluboko.

Ponorek je několik typů, a můžeme-li si vybrat, doporučoval bych se zajímat především o plochu oken. Některé mají okénka skoro jak v letadle, jiné zase tabule o rozměrech 2,5 x 4 metry. Čím okna větší, tím pro pozorování lepší. Jediným rušivým momentem při fotografování jsou odlesky lidí, zejména jejich světlé oblečení. Ideální barva je pochopitelně černá, která světlo neodráží, ale místních klimatických podmínkách se setkáme spíše právě se světlým oblečením.

Ponorkám trvá tak 20-30 minut, než se z kotviště dostanou do oblasti útesů, kde potom mistrně krouží podél hrany korálového útesu a korálovými věžemi. Posádka z paluby krmí ryby a tak před očima návštěvníků definují hejna větších exemplářů Zebrasoma desjardinii, Acanthurus sohal či nádherné exempláře Rhinecanthus assasi.

V přístavu, stejně tak jako v hotelích se běžně prodávají identifikační přehledy s nejběžnějšími živočichy Rudého moře, takže pokud chceme zjistit, co defiluje před našimi zraky, není to zase až tak složité. Příručky nebývají přehnaně drahé a lze je zájemcům o ichtyologii jen doporučit. Pro serioznější zájemce, potápěče či akvaristy lze pak pořídit velmi kvalitní atlasy. Ty nejlepší jsem pochopitelně viděl při svém odletu po odbavení na letišti Sharm el Sheikh.

Když už jsme u toho letiště, vzpomínám na dvě důležité věci. První – z Egypta se nesmí vyvážet živí mořští živočichové ani jejich tělesné schránky. Sankcí jsou značné finanční pokuty až i vězení. Paradoxní je, že na všech tržištích, v hotelech, kamenných obchůdcích apod. můžete korály, lastury či škeble koupit naprosto bez problémů a živí se tím značná část přímořské populace obyvatelstva. Ale ven je vyvézt nesmíte. Takže nezbývá nic jiného, než se touto krásou jen kochat očima nebo ji zaznamenávat fotoaparátem nebo kamerou.

Můj přítel zažil poslední hodinu v Egyptě velice nepříjemnou situaci, na kterou hned tak nezapomene. Při odbavování před odletem mu celník pokynul, aby ve chvíli, kdy se nikdo nedíval, otevřel své zavazadlo. Vzápětí z něj vytáhnul velikou ulitu, kterou tam pochopitelně umně sám v nestřežený okamžik vložil. Požádal přítele, aby s ním odešel do pracovní místnosti. Tou nebylo nic jiného, než záchody pro zaměstnance, nepřístupné pro veřejnost. Tam celník kostrbatou angličtinou požadoval všechny zbývající dolary v peněžence, nebo bude informovat své nadřízené. Zkuste se v takovéto situaci hádat a ostatní celní „orgány“ pak přesvědčit, že jejich kolega lže a podvádí … V danou chvilku jste v úžasném psychickém tlaku, protože už letištní rozhlas přenáší poslední výzvu k nástupu do Vašeho letadla. Bohužel na uvedený trik nalétne asi každý odlétající. Jedinou radou může být snad jen to, že peníze si schovat jinam, než do peněženky a celníkovi dát poslední dolarovou bankovku, kterou si tam pro takovou situaci nechte. Teď se mi radí dobře, po vyhrané bitvě je každý generál. Vynalézavost těch nepoctivých je vždy obrovská a těžko lze vše předvídat.

Vraťme se ale z letiště k ponorkám. V polovině cesty jste obvykle vyzváni, aby jste na pár minut šli na palubu, kde se podává občerstvení. Ledově vychlazené nápoje přijdou vhod. Nejde jenom ale o občerstvení ale hlavně o dobu nezbytně nutnou, aby se útroby ponorky znovu dobře provětraly. Přeci jenom třicet lidí ve stísněném prostoru během několika desítek minut pozorování podvodního království vzduch rychle vydýchá a zároveň teplota tropického vzduchu vykoná také své.

Výlet ponorkou lze rozhodně ale doporučit jak pro rodiny s malými dětmi, tak například i pro seniory. Pohled pod vodní hladinu je opravdu úžasný. Ponorky krouží kolem útesů v blízkosti hotelů, takže kromě ryb často vidíte potápěče, kteří se zkoušejí výše popsaný discovery diving. V poslední době jsou módní i procházky po mořském dně, tak jak mnozí z nás znají obrázky z knihy Dvacet tisíc mil pod mořem od Jules Verna. Na nohou máte boty se závažím, na hlavě pak přilbu, do které se přivádí vzduch hadicí z hladiny - tzv. agualung. Vidíte-li před sebou takovouto scénu, opravdu si vzpomenete na své mládí a čtení dobrodružné literatury a Vaše představy, že jste v Nautilu, jsou dokonalé.

Výlet na horu Sinaj

Všechny průvodcovské materiály doporučují navštívit posvátnou horu Sinaj, kde Bůh předal Mojžíšovi desatero přikázání boží. Součástí výletu bývá návštěva kláštera sv. Kateřiny. Byť Egypt dnes patří k muslimské části světa, Sinaj je v tomto ohledu pojmem křesťanství a vyhledávaným poutním místem.

Ze Sharm el Sheikhu to je asi čtyři hodiny jízdy autobusem. Na horu se vystupuje tak, aby poutník v okamžiku zdolání vrcholu viděl východ slunce. Dalším praktickým důvodem je přes den nesnesitelné vedro dosahující 35 stupňů Celsia i více, což pro výstup během dne není zrovna nic příjemného. V průvodci se dočtete, že turista na výletě ujde kolem 14 km. Ale pozor! To je jen jedna cesta a navíc v poměrně strmém, horském terénu!

Vyrážíme z hotelu ještě před půlnocí. Cesta noční pouští je fádní, jede se naprostou prázdnotou. Poměrně nudná cesta je přerušována kontrolními stanovištěm vojenských hlídek, střežící důležité komunikační body. Sinajský poloostrov nepatří Egyptu zase až tak dlouho, takže pouští se mohou pohybovat různé teroristické skupiny. Betonové stanoviště hlídek, oprýskané po zásazích kulek jasně naznačují, že se tu nedávno ještě střílelo.

Pocity mám smíšené. Vojenské hlídky v poušti jsou v noci částečně oblečeny do uniforem, jiní příslušníci jsou v civilu. Není to zrovna dobrý pocit, když v noci do autobusu přijde maník ve svetru a s kalašnikovem přes rameno kontroluje pasy, respektive už ona zmíněná víza v první části tohoto příspěvku.

Po druhé kontrole toho má už dost i náš egyptský průvodce z hotelu a šestičlennou hlídku uplácí 1,5 litrovou PET lahví pitné balené vody …

Role průvodce ale u kláštera sv. Kateřiny končí. Dle politických úmluv ji přebírá místní beduín, který nás jako jediný smí provázet až na vrchol hory Sinaj. Tím vlastně ještě za tmy začíná další bojová hra pro turisty. Za jeden US dolar si musí každý z nás pronajmout baterku. Celý houf turistů z našeho autobusu je nazván krycím jménem Kleopatra, který je na nás neustále pokřikován, abychom se neztratili.

Připomíná mi to mládežnický výstup na Rysy. Na parkoviště v noci přijelo asi 40 autobusů, takže akce má silně masový charakter.

Vyrážíme. Hned na začátku cesty nám beduíni nabízejí odvoz velbloudy až na vrchol za 14 USD. Nikdo o to při pohledu na strmé vrcholy hor tyčící se ve tmě proti hvězdné obloze a na přežvykující, silně zapáchající zvířata nestojí. To zvládneme sami! A tak klikatou stezkou se směrem vzhůru šplhá blikotající had 2000 turistů.

Ti, co jdou včele skupiny odmítají, takže se velbloudi se svými pány derou dál směrem z kopce až na pomyslný chvost turistické skupiny. Zde psychicky slabší jedinci nevydrží a velbloudy si pronajímají. Pro turisty, jdoucí uprostřed pozvolna stoupající skupiny na úzké horské stezce, téměř zcela po tmě, to je nezapomenutelný zážitek: musí uhýbat současně jak prázdným velbloudům ze seshora, tak těm „naloženým“ ze spoda. Pohyb pěší skupiny se zpomaluje, protože pěší turisté musí dávat pozor jak na velbloudy, tak i na prudký sráz z kopce, který spíše tuší než vidí. Rozhodně se nejedná o lehkou túru, neboť kameny na stezce jsou mnohdy vysoké, že místy lezete i po čtyřech.

V pravidelných vzdálenostech jsou u stezky z kamenů vybudovány občerstvovací stanice, kde si turista může koupit něco k pití. Zajímavá je skutečnost, že tyto stanice jsou otevřeny jenom v noci, takže při zpáteční cestě musíte vydržet se svými zásobami.

Konečně dobýváme vrchol. Nádherný výhled na okolní hory, jež se v ranním rozbřesku barví do ruda a připomínají krajinu Marsu, stojí za vynaloženou námahu. Tenhle pocit zná každý, kdo se někdy někam škrábal. Pocit štěstí by byl o to větší, kdybychom tu byli ale jen sami. V bezprostřední blízkosti se kolem tísní stovky lidí a každý hledá kousek místa, odkud by nejlépe viděl. To je daň za masovou turistiku. Můj obdiv mají japonští důchodci, jež se na horu dostali bez pomoci velbloudů. S hrdostí jeden podpíral druhého, a byť došli úplně jako poslední, na jejich tvářích se odráží obrovská radost, že to zvládli i v tomto věku. Vyzařuje z nich obrovská duchovní síla.

Je na každém, aby zvážil, zda výstup na horu Sinaj postoupit, či nikoliv. Záleží na našem zájmu o historii či náboženství, nebo jen turistiku či přírodu. Pro mnohé může být den strávený u moře šnorchlováním či potápěním mnohem větším zážitkem.

http://en.wikipedia.org/...
http://en.wikipedia.org/...
http://en.wikipedia.org/...
http://en.wikipedia.org/...
http://en.wikipedia.org/...
http://www.osel.cz/... (Trischodesmium erythraeum)