Crenicichla - chov a odchov trpasličích druhů

Autor: Roman Lang · 30.4.2009 · Článek #268 ·

Autor: Radek Bednarczuk, http://www.radbed.com ; Překlad: Roman Lang
Cichlidy obývající vody Jižní Ameriky, jsou většinou spojovány s oblíbenými terčovci, skalárami, cichlidkami, případně také perleťovkami. Rozlehlé vody Amazonky jsou nicméně domovem i jiných zajímavých a barevných cichlid - například těch z rodu Crenicichla.

Akvaristy jsou většinou považovány za příliš velké, agresivní a proto nevhodné do společenské nádrže. Naštěstí i mezi nimi se najde skupina rybek drobnějšího vzrůstu, která se ideálně hodí do společenských nádrží. O té si budeme povídat na následujících řádcích.

Více jak sto druhů

V současnosti rod Crenicichla zahrnuje více jak sto druhů, a protože se jejich počet neustále zvyšuje, došlo k jeho rozdělení do několika skupin. Trpasličí hřebenáči, tj. ryby nedorůstající délky větší než 12 - 14 cm, jsou řazeni do skupiny Wallaci. Mezi vědecky popsané druhy této skupiny patří Crenicichla urosema (Kullander, 1990), C. virgatula (Ploeg, 1991), C. heckeli (Ploeg, 1989), C. wallaci (Regan, 1905) a samozřejmě i ty nejznámější C. compressiceps (Ploeg, 1986), C. notophthalmus (Regan, 1913) and C. regani (Ploeg, 1989).

Mimoto akvarijní trh samozřejmě nabízí i mnoho zajímavých druhů, které nebyly doposud vědecky popsány. Pro uvedenou skupinu je charakteristická nejenom malá velikost, ale i to, že samice většinou mají na hřbetní ploutvi lemovanou černou skvrnu (oko). Cichlidy obývají rychle i pomalu tekoucí vody - v první skupině můžeme nalézt C. notophthalmus (vodní toky v blízkosti řeky Rio Negro) a C. regani (řeka Rio Trombetas); v druhé (tzv. reofilní) např. C. compressiceps (povodí řeky Rio Tocantins), C. heckeli a C. urosema.

Metr délky na dva páry

Přestože jde o ryby malého vzrůstu, musíme mít na paměti, že jsou to jako většina cichlid teritoriální a v době tření i relativně agresivní. Samci některých druhů mohou vyžadovat teritorium o průměru až několik desítek centimetrů. Na vyšší než běžné úrovni je i samotná vnitrodruhová agrese. Minimální délka nádrže pro několik mladých a pohlavně nedospělých ryb je 100 cm, zatímco šířka se doporučuje 50 - 60 cm; výška je podružná, protože většinu času ryby tráví v dolních partiích nádrže. Klasickým řešením je si poté ponechat pouze jeden, nejvýše dva vzrostlé, harmonické páry daného druhu.

Ryby můžeme kombinovat s krunýřovci, perleťovkami nebo jinými většími cichlidami. Někteří akvaristé je chovají i s trpasličími cichlidkami, ale je třeba si uvědomit, že drobnější druhy se mohou pro hřebenáče lehce stát živým krmením. Samotná nádrž by měla obsahovat množství úkrytů, ať už ve formě kořenů, větví, kamenů, listů mandlovníku nebo keramických trubek. Tyto skrýše mohou pak sloužit nejen jako vhodná místa pro tření, ale ryby v nich tráví i většinu času číháním na kořist. Jako substrát je vhodné použít písek nebo drobné kamínky. Minimalistické a pro někoho až strohé prostředí nádrže může být oživeno některými nenáročnými druhy rostlin - vhodné budou zejména druhy Microsorium, Echinodorus, Cryptocoryne či další, které jsou schopné se přizpůsobit fyzikálním i chemickým podmínkám akvária.

Čistota půl úspěchu

Co se týká osvětlení, tak by nemělo být příliš ostré, protože ryby jsou potom plaché a lekavé. Vlastní parametry vody v nádrži se snažíme směrovat k následujícím hodnotám: teplota okolo 28°C a tvrdost 5 - 10°dGH. Konkrétní pH závisí na chovaném druhu - některým vyhovuje 5,5 - 6 (C. notophthalmus), jiným 6,5 - 7 (tolerantnější C. regani). Mnoho profesionálních chovatelů chová dlouhodobě tyto ryby i při pH blízko 7, celkové tvrdosti 10 - 13°dGH a teplotě 26 - 27°C. Za těchto podmínek i minimální snížení pH a tvrdosti spolu se zvýšením teploty k 29 - 30°C a přidáním taninů stimuluje cichlidy ke tření.

Mimo uvedené je bezpochyby klíčovými předpokladem pro zdárných chov kvalitní biologická filtrace, vzduchování a celková čistota nádrže. Nezapomínáme na pravidelné týdenní výměny vody. Zanedbání výše zmíněného může vést k zvýšené náchylnosti k bakteriálním infekcím a obecně zkracuje rybám délku života, která jinak dosahuje 4 - 6 let. Hřebenáčům pocházejícím z rychle tekoucích vod bohatých na kyslík musíme toto dopřát i v akváriu. Nejjednodušeji toho dosáhneme pomocí filtrační hlavy či vnitřního filtru s připojeným difusérem. U ryb z klidných vod se naopak snažíme proud vody v nádrži minimalizovat.

Živorodky pohlídají

Mezi akvaristy je často rozšířený názor, že hřebenáči vyžadují jen a jen živou potravu, což ale není zcela pravda. Je přirozené, že ryby odchycené v přírodě nepřivykají lehce na umělou stravu, ale u těch z domácích odchovů by už neměl být žádný problém s krmením např. granulkami, které klesají ke dnu.

Zástupci druhu Crenicichla jsou bezpochyby hlavně predátoři, kteří v úkrytu číhají na jiné rybky (tomu odpovídá i jejich podlouhlé tělo s masivní tlamou), známe však i druhy (např. C. compressiceps), které dávají přednost bezobratlým. Vhodným krmivem pro všechny hřebenáče je mražený kryl, koretry, patentky či dospělé artemie. Abychom zajistili různorodost v každodenním krmení, můžeme si vypomoci směsí, kterou si sami vytvoříme - stačí nám smíchat dostatečně rozmělněné krevety, filé z mořských ryb, špenát a malé množství hrášku.

Též lze zkrmovat potěr živorodých ryb ať už chovaný v samostatné nádrži nebo tak, že přímo do akvária s hřebenáči umístíme síťovanou porodničku, do které přeneseme několik samic živorodek. Nejen že, tento způsob krmení je vynikající pro přivedení ryb do tření, ale lze ho využít i pro případ naší delší nepřítomnosti, kdy nemáme nikoho, kdo by nám krmil ryby nepřijímající nic jiného, než živou stravu (např. právě ty z odchytu).

Svědomití rodiče

Klíčovým předpokladem pro odchov těchto zajímavých cichlid je existence sehraného páru. Toho dosáhneme dvěma způsoby - buďto ho přímo seženeme od chovatele, kterému věříme, nebo musíme koupit několik mladých ryb a počkat, zda se pár nevybere z nich. Když ho takto získáme, je nejlepší ho oddělit od ostatních do vlastní nádrže. Dalším krokem je vhodná stimulace ke tření - tady bychom měli začít změnou chemických parametrů vody (snížení pH a tvrdosti), zvýšením teploty a jednorázovou výraznou výměnou vody (50 - 60%).

Někteří lidé mění vodu velmi často (vždy již po několika dnech), je však třeba mít vždy na paměti, že ryby se budou třít až v reakci na stabilní fyzické i chemické parametry vody. Jedním ze způsobů, jak získat vhodnou vodu, je využití reverzní osmózy a následném přidání minerálních solí, které jsou prodávané přímo pro použití v akvaristice. Dále nesmíme zapomínat krmit pár denně živou potravou a pokud je možnost, tak nejlépe živými rybkami.

Třecí nádrž by měla být vybavena skrýšemi, např. již zmíněnými keramickými trubkami, do kterých se ryby třou. Riziko zaplísnění jiker omezíme přidáním taninů. Když používáme vnější filtr, měli bychom pak na nasávací koš nasadit kostku molitanu, abychom zabránili případnému náhodnému nasátí potěru.

Jak je běžné mezi cichlidami, samotnému tření předchází působivé dvoření - samec se předvádí samici roztahováním ploutví atp. Námluvy mohou trvat i několik dnů. Samice následně zabere některou ze skrýší (jeskyněk), jejíž stěny pečlivě očistí a dochází ke kladení jiker (velmi často na strop), které oplodní samec. Po tření zůstává samice většinou v bezprostřední blízkosti jiker, které ovívá ploutvemi a vybírá ty neoplodněné (bílé), zatímco samec chrání celé teritorium.

Za 3 - 5 dnů (podle teploty) dochází k vykulení larev a po dalším týdnu, kdy je stráven žloutkový váček se rybky rozplavou. V té době mohou být již krmeny rovnou naupliemi žábronožky solné nebo mikrami. Rodiče se o potěr starají velmi svědomitě několik týdnů i déle.

Závěr

Myslím, že všichni nadšenci pro jihoamerické cichlidy by se jednou měli pokusit o chov těchto okouzlujících ryb, a to ne pouze kvůli jejich nevšednímu vzhledu a zbarvení, ale též s ohledem na jejich zajímavé chování. Zpočátku je vhodné začít s těmi méně náročnými druhy, ke kterým se řadí C. regani a C. compressiceps a postupně přejít k chovu těch obtížnějších jako např. C. nothophthalmus.

Literatura:

1. Römer U. (2001): Cichlid Atlas, Vol. 1. Mergus Verlag.

2. http://www.geocities.com/...

3. http://www.cichlidae.com

4. Konigs A. (2002). Enjoying Cichlids. Cichlid Press.

5. Leibel, W.S. (1992): The Marbel Pike Cichlid, Crenicichla marmorata (Pellegrin 1904). Cichlid News Vol. 1 No. 2.