Pobřeží jižní Keni II.

Autor: Roman Rak · 5.6.2009 · Článek #271 ·

Při plánování cesty do Keni jsem si toho přál vidět co nejvíce. A jelikož to byla rodinná dovolená, padlo rozhodnutí, že to přeci jen musí být dovolená oddychová. Ale záleží pochopitelně, jak se to vezme a co všechno je ještě oddychem. A pro koho.

Manželka zbystřila pozornost, už když jsem při vybavování letenek začal hodně v předstihu zařizovat nadváhu na zavazadla pro potápěčskou výstroj. Dalších třicet kilogramů navíc pro každého, k základní batožině 20 kg. Nakonec jsme se vešli společně do 90 kg. Letecká společnost Condor air se k záležitosti nadváhy postavila opravdu chlapsky a nebylo při letu do Mombasy třeba nic navíc platit, stejně tak Lufthansa, se kterou jsme letěli z Prahy do Frankfurtu, kde jsme měli mezipřistání. Jak jsem pak zjistil, cestujete-li s Condor air (která létá hlavně pro cestovku Thomas Cook), není problém bezplatně dopravit kola, kajak, golfové náčiní apod., začnete-li to vybavovat dostatečně včas a letíte na dovolenou s chartrovým letem. Na normálních pravidelných linkách by to problém byl.

Zážitky s fototechnikou

Drobnější problém vzniknul na frankfurtském letišti. Jelikož jsme měli dvě hodiny na přestup, nějak jsme se při bloudění v monstrózních halách dostali ven z tranzitního prostoru a museli k odletu znovu přes bezpečnostní kontrolu. Při skenování mého příručního kufříku s fotografickou výbavou jsem viděl, jak celníkovi vstávají vlasy hrůzou. Podvodní pouzdro na Nikona D80 na obrazovce monitoru vypadalo jako pekelný stroj. Pouzdro je celé průhledné, jen kovové části mají tmavou barvu. Samé dráty, hejblata, destička s plošnými spoji, kam se všechny vodiče sbíhaly. Okamžitě jsme byli z fronty postaveni mimo a museli jsme na speciální laboratorní pracoviště, kde byla provedena podrobná prohlídka, včetně stěrů z různých částí kabinového zavazadla a prověřování chromatografickými metodami, zda některá ze součástí nebyla v kontaktu s výbušninou.

Zatímco technici pracovali na mé výbavě, dali mi přečíst přepravní řád. Oboustranný dokument formátu A4, s písmem velikosti příbalového letáku na léky. Nevím jak vy. Já pochopitelně obojí zpravidla nikdy nečtu. Jednak na to už špatně vidím, jednak jsou tam obvykle samé nepříjemnosti. Jelikož jsem byl přinucen číst pod dohledem, začal jsem. Teď zase pro změnu začaly vstávat vlasy hrůzou mně.

Podle přepravních řádů v kabině nesmí být přepravován potápěčský blesk v nabitém stavu. Samozřejmě, že jsem jej nabitý měl, abych byl připraven co nejdříve jít pod vodu a nemusel čekat 6 hodin, než se nabije. Teď jsem přemýšlel, jak blesk uměle a bezpečně vybiju a byl to oříšek. Má totiž obrovskou kapacitu a v režimu podvodního pomocného světlometu dokáže fungovat skoro 3 hodiny a k tomu ještě provést asi 500 intenzivních záblesků mnohem mocnějších, než běžný externí blesk. Na tohle jsem rozhodně neměl čas. Co teď? Budu lhát, že není nabitý! A jak to v životě bývá, všechno bylo zase úplně jinak. Jeden z techniků se taky potápěl, takže jsme se začali bavit o rybách a hlavně o žralocích, kterých je v Keni opravdu hojně, takže na blesk vůbec nedošlo. Skončilo to všechno sice s úsměvem, ale i tak jsme stihli odlet letadla na poslední chvíli.

První poznatky z pobytu

V Keni jsme střídali šnorchlování s potápěním, s výlety na safari s relaxováním v hotelovém areálu a s cestami za místním obyvatelstvem a jejich obydlími. Bylo toho opravdu hodně. Když jsem to pak časově zpětně spočítal, lelkováním v hotelu jsme za 12 dní strávili nakonec celkem asi jen 5 hodin. Má druhá půlka občas poznamenala, že na takovéhle galeje už nepojede a na mé marketingové plánování nebude do budoucna již brán zřetel.

Ale každý jednotlivý zážitek opravdu stál za to, takže nakonec vždy bylo odpuštěno a mrmlání, že se nechce vstávat ve čtyři hodiny ráno zaměněno zvídavými otázkami, zda opravdu uvidíme slony a lvy. Zda jsou ve vodě žraloci a krokodýli. Časné vstávání je zde ale nutností, cestujete-li někam dál. Pohybovali jsme se pár stupňů jižní šířky pod rovníkem a v listopadu je zde o páté odpoledne skoro již úplná tma. Myslím tím světelné podmínky, kdy bez blesku se nenechá fotografovat. Nejintenzivnější život je právě od pěti-šesti hodin ráno až tak k deváté hodině, kdy začíná zase vedro. Ráno je proto aktivní jak místní zvěř, tak i obyvatelstvo.

Tropické vedro, doprovázené obrovskou vzdušnou vlhkostí, není pro bílé muže (a pochopitelně i pro ženy) nic příjemného. I v Africe platí rčení, které Karel Zahrádka napsal nedávno v jednom diskuzním příspěvku zde na portálu o Amazonii: "Zelené peklo, smrt bílého muže". Naštěstí těch deštných pralesů v Keni zase až tak mnoho není. Podstatně více je zde savan a náhorních plošin, do kterých nemilosrdně pere sluníčko. Vlhko je spíše právě u pobřeží, obzvláště u meandrů řek tekoucích z vnitrozemí, jejichž břehy jsou porostlé neprostupnými mangrovníkovými porosty.

Trvalo nám dva dny, než jsme pochopili, že mokré ručníky a neopreny přehozené přes zábradlí balkonu neusušíme. Přes noc opět nasákly a byly možná mokřejší, než když jsme je dávali sušit na začátku. Jedinou možností bylo sušit mokré věci v noci na pokoji při zapnuté klimatizaci.

Dávat věci na balkón, nebo je nechávat bez dozoru v areálu hotelu a jeho okolí, stejně tak jako i na jiných místech Afriky, není zrovna moc bezpečné. Nemyslím kvůli krádežím lidmi, ty tu jsou taky pochopitelně běžné. V hotelech je místní ochranka, takže nebezpečí v podobě lidského zloděje tu není zase až tak veliké. Hotely si zde na své bezpečnosti, stejně jako na dobrém jméně, velmi zakládají.

"Nebezpečným", nepředvídatelným protivníkem tu jsou opice. Tlupy kočkodanů zelených (Cercopithecus aethiops). České rčení „drzý jak opice“ pochopíte opravdu až tady. Na co přijdou, to ukradnou. Stačí odejít od stolku pro jídlo (stolování je obvykle romantické pod otevřeným nebem, pod korunou tropických velikánů) a hned vám ze stolu něco zmizí. Je to zlomek vteřiny – skok z větve na stůl a zpátky na větev.

Kočkodani se dokáží perfektně přehrabovat i v dámské kabelce na pláži, vybrat to co se jim hodí a zbytek zase vrátit! Stejně tak vlezou pootevřeným oknem do pokoje. A pokud si myslíte, že opici lehce zastrašíte, není to vůbec pravda. Neuteče, drze stojí a dokáže seknout i drápy, nepřátelsky se šklebit a posmívat se. Opice může způsobit i nějaký ten šrám, či škrábanec, který by sám o sobě nemusel nic znamenat. Jenže nezapomínejme, že opice mají a přenášejí AIDS. Takže zásada je, nedávat opicím žádnou šanci, držet si je co nejvíce od těla. Nekrmit je. Zavírat okna.

Místní hotelová ochranka má primárně na starosti boj a odhánění právě opic z hotelového areálu. Představte si vysoké, štíhlé, speciálně vybrané černoušky, oblečené do standardní uniformy Group 4 Securitas (G4S), s kšiltovkou na hlavě. U pasu nemají revolver, ale klasický prak, kterým střílejí do korun stromů. Občas nechtěně i do turistů, když se netrefí do opice O;)

K celkově dobré pohodě v Africe přispívali všichni věčně usměvaví černoušci obslužného personálu hotelu a dalších služeb, stejně jako evropský management. Místní personál je vychován ještě v anglickém koloniálním duchu a je nesmírně taktní, milý a hlavně úslužný. Na rozdíl od mých zkušeností ze Středomoří a Rudého moře si zde ještě velmi váží zákazníků a nikterak jej neobtěžuje. Vše je velmi decentní a zdvořilé. Stačí, aby jste o něco projevil zájem a hned se okamžitě řeší. Tohle se líbilo Ireně. Ostatně mně taky. Na vyslovené přání černoušek řekne „Yes madam“ a vzápětí perfektně zařídí či vykoná a ne takové ty mé reakce typu – jóo, za hodinu umyju nádobí, vymaluji na podzim apod. Platí tu naprostá dochvilnost a přesnost, i když ve své podstatě tu není třeba nikterak spěchat. Ostatně – jsme tu na dovolené.

To co jsem napsal o úslužnosti a pracovitosti místních obyvatel, platí ve vztahu k turistům, kteří přinášejí zaměstnání a peníze. S prací pro Afriku jako takovou, budování nějakých hmotných statků ta zase až tak perfektní není. Na jedné straně se místním nedivím – to vedro je opravdu úmorné. Na druhé straně by se tu nechalo udělat ještě tolik věcí!

Situaci pochopili již Britové před mnoha staletími. Když se budovala úzkokolejná železnice z Mombasy do Nairobi (táhnoucí se v délce několika set kilometrů), nemohli zde najít ochotnou a zdatnou pracovní sílu. I když nabízeli slušný výdělek. Námezdní pracovníky nakonec vozili až z Indie. Ti se zde usadili a žili po mnoho generací. Dnes patří k nejbohatším občanům Keni. Ti nejmajetnější, žijící v Nairobi, mají dnes svá luxusní weekendová sídla na jižním pobřeží Keni, kam létají aerotaxiky. Jako ochranku používají válečníky kmene Masajů, kteří střeží jejich sídla v domorodých krojích.

Největší stavby byly postaveny právě Angličany. Strategická železnice mezi Nairobi a Mombasou dodnes funguje, i když hodně specifickým způsobem. Vlak jezdí jednou týdně a nádraží je otevřeno jen v době odjezdu nebo příjezdu vlaku. Cesta trvá taky právě jeden týden. Vlak je podobný jako autobusy a náklaďáky přepravující cestující. Sedí se i na střeše, visí za jednu ruku na stupátku apod. Obrovské balíky batožiny, zabalené do čehokoliv, omotané motouzy. Krmivo, dobytek. Největší překvapení pro nás bylo, když jsme v savaně viděli lidi sedět přímo na kolejišti kolem ohně. Jak jsme se pak dozvěděli, čekali na vlak a vytvořili si jakousi virtuálně-reálnou zastávku. Vlak každému po trase zastaví, takže už víte, proč jede tak dlouho.

Základní charakteristika mangrovů

Mangrovníkové porosty (mangrovy) tvoří seskupení stálezelených stromů, jež jsou tolerantní vůči slané mořské vodě. Rostou v tropech a subtropech výhradně mezi 38 stupněm jižní a 38 stupněm severní zeměpisné šířky. Mají velký ekologický význam, protože filtrují nečistoty v deltách řek a tak zabraňují zanášení moří, chrání pobřežní pásy korálových útesů. Rovněž zamezují erozi pobřeží, poskytují úkryt rybám, bezobratlým i mnoha jiným živočichům. Spousta korálových ryb se vytírá v brakických vodách mangrovů, protože hustě spletité kořeny ochrání potěr než dosáhne bezpečné velikosti. Nepřeberné množství druhů mořských ryb (včetně těch korálových) proto migruje proti proudu řek, aby se zde rozmnožovaly.

Mangovníky produkují obrovské množství odpadu z listí, větviček a kůry stromů, které se pak dostávají do vody. Některé jsou hned zkonzumovány kraby, zbytek rozložen bakteriemi a houbami. Ten se pak stává potravou ryb a garnátů. Odpadem z ryb se zase dále živí měkkýši, různonožci, mnohoštětinatci, drobní korýši a hadice. Větší ryby požírají menší a v tomto potravním řetězci bychom mohli pokračovat dále.

Ztracený ráj

Jedním z největších zážitků pro mě jako akvaristu byla návštěva pobřežních mangrovníkových porostů v deltě řeky asi půl hodiny jízdy autobusem na jih od Ukundy, kterou jsem původně vůbec neplánoval.

Musím se upřímně přiznat, že se nejednalo o nijak předem připravovanou a plánovanou akci. Spíše naopak. Každý večer k našemu stolu si na chvilku přišla přisednout manažerka hotelu. Sedmdesátiletá, štíhloučká bodrá stařenka, Portugalka, které by jste hádali tak 50 let. V Keni žije již 40 let a vždy se snažila od nás se dozvědět naše poslední zážitky a přání, aby nám poradila. Po potápěčské výpravě jsem plánoval něco oddychovějšího. Výlet do Mombasy. To bylo okamžitě zkritizováno se slovy, co bychom tam v tom vedru a "nepořádku" asi tak chtěli vidět? Škoda času! "Jeďte do Ztraceného ráje (anglicky Paradise Lost)", to je to pravé, co musíte v Africe ještě vidět. "Pro manželku to bude odpočinek, je to takové pohádkové, pro princeznu." Rahama dopila své portské s obyčejným pita chlebem a odešla cvičit jógu … (Takhle nějak vypadá starostlivost o zákazníky).

Druhý den ráno v sedm pro nás přijel autobus. Prázdný. Jen řidič a průvodce. Kde jsou ostatní výletníci? V mysli jsem si představoval, že budeme objíždět sousední hotely a teprve sbírat další spolucestující. „Ne, přijeli jsme jen pro Vás dva!“. Těmihle slovy začal asi náš nejhezčí výlet. Jak z pohledu starostlivosti, která nám byla věnována, tak i hlavně kvůli přírodě. Irena si v tu chvíli myslela, že jedeme opravdu jen na nějaký zámeček, a mne ani nenapadlo, že půl dne strávíme v kanoi a na arabské plachetnici, jež se zde nazývá "dhow". [1]

Africkou kulturu a "technologie" poznamenali nejenom Evropané, ale o nějaké to tisíciletí dříve především Arabové, kteří jezdili do Zanzibaru (ten je pár set kilometrů jižněji od Keni a taky tam dneska běžně lítají chartrové lety) pro koření. Používali bachraté plachetnice. Kouzlo tehdejšího cestování spočívalo v tom, že jeden půl rok se nechalo plavat z Arábie na jih kolem východního pobřeží. A dalších šest měsíců, kdy se otočil vítr, zase zpátky. Přesto obchodní ruch tehdy vůbec neutichal, ba naopak. Občas byl interuptován jen různými válkami mezi domorodci či s příchozími mořeplavci v boji o území, tržní teritorium a tak.

Zpátky ale k mangrovníkům. Autobus nás dovezl na místo určení. Kolem samé kokosové palmy, které živily nejbližší domorodou vesnici svými plody. Kousek dál stála opravdová vila pro princezny, postavená v orientálním stylu. Ve skutečnosti to byly dva apartmány pro návštěvníky těchto míst, kteří zde chtěli zůstat jednu či více nocí. Starodávné vybavení nábytkem, moskytiéry nad postelemi. Na střeše domu byla neobvyklým způsobem umístěna koupelna s vířivou vanou, přímo pod oblohou, s nádherným výhledem na řeku, moře a na mangrovníky.

Kolem dokola upravená tropická zahrada obehnaná stylovým plotem s pozůstatky kamenných staveb starých několik set let, jež zde postavili Arabové, aby chránili místní studnu. Svým způsobem studna se sladkou vodou v těchto místech je obrovská rarita, protože pár desítek metrů odsud začíná mangrovníkové pásmo s brakickou vodou. Vila a celý objekt, je dnes nazýván Ztracený ráj a patří rodině bohatých keňských Indů, kteří sem vozí turisty.

Kratičký breefing, abychom se dozvěděli, co nás bude dál čekat. Půl denní výlet na lodích po řece a potom do mangrovníkových porostů! Irena znejistěla. Představovala si koupání v bazéně případně nějakou malou procházku. Mezitím nás průvodce provedl zahradou, prošli jsme brankou a jako mávnutím kouzelného proutku se ocitli v divoké přírodě. Všude jen voda, husté větve mangrovníkových keřů, bahno a dřevěná lávka, u které kotvila motorová kanoe.

Průvodce, když viděl ženino překvapení, se jal zachraňovat situaci. "Nic se nemůže nikomu stát, jsme na všechno připraveni". A jako v letadle před startem, místo nouzových výstupů a dýchacích masek, nám začal ukazovat, co všechno v kanoi je připraveno pro cestující: záchranné plovací vesty, ručníky a osušky, deštníky, pláštěnky do deště a hlavně i ochranné vodovzdorné boxy na kamery a fotoaparáty. Samozřejmě i chladící boxy na pivo a CocaColu. To mají němečtí turisté prý obzvlášť v oblibě. A aby to ještě připepřil, podíval se na mou choť a pravil: "A po celou dobu naší plavby bude pod námi maximálně pětimetrová hloubka, takže se v žádném případě nemůžete utopit – jsme tu my". Jak později zjišťuji, všechna ta bezpečnostní opatření mají jednu zásadní trhlinu – nikdo ze členů posádky tu ale kromě nás dvou, cizinců neumí plavat. Kapitán a kormidelník v jediné osobě je celou dobu na lodi pro jistotu oblečen do křiklavě barevné záchranné vesty, kterou má opravdu vzorově oblečenou a zajištěnou.

Postupně chápu, proč vnitrozemští obyvatelé Keni (možná i Afriky) neumějí plavat. Ono totiž společné plavání s hrochy a hlavně krokodýly není nikterak bezpečné. Navíc některá vnitrozemská jezera jsou pověstná různými breberkami (promiňte mi ten neodborný výraz), jež u člověka způsobují nejrůznější onemocnění.

Dhow

Za řevu motoru Enduro, s oblaky smradlavých výfukových plynů ležících nízko nad vodou se pár minut proplétáme zátočinami slepého ramene. Kormidelník mistrně vede svou loď různými úskalími. Je vidět, že má zrovna tuhle trasu vyježděnou, jako já oblast Jižní spojky v Praze. Občas se musíme shýbnout, aby nás nějaká větev nešlehla do tváře. Odliv teprve začíná, takže stav vody je ještě vysoký. Indický oceán je odsud jen pár kilometrů. Jsem nadšený. Občas vidím nějaké to povyskočení ryby nad vodní hladinu, kolem kořenů se tu a tam mihne nějaký ten stín. Voda je správně hnědavě zabarvena, spousta tlejícího listí. Za poslední zátočinou se otevírá volná, široká řeka. Tak takhle to asi nějak vypadá v Amazonii, pošeptám spíš jen pro sebe.

Ještě větší radost má ale Irena. Na řece plave mnohem prostornější, pohodlnější a bezpečnější arabská show, ke které směřujeme. K ní přivazujeme plastovou kanoi, a přesedáme. Sezení opravdu jak pro princezny. Na lavicích křiklavě barevné polštářky s keňskými a arabskými motivy. Na dva nás čekají další tři členové posádky. Takže v tuto chvíli se o nás stará pět osob!


A další překvapení. Servíruje se snídaně. Zdejší čerstvé ovoce – ananasy, papáje, banány, které chutná mnohem lépe než jak jsme zvyklí v Evropě. K tomu místní placky, čerstvě vyrobené ovocné džusy a domácí čaj. Ten je výtečný. Jinak pro kafaře – v Keni (ale v jiných oblastech) se kromě čaje pěstuje i světoznámá káva. Jelikož jsme něco málo pojedli již v hotelu, nedokážeme to sníst a tak se dělíme s posádkou, zveme je postupně ke stolu. Jsou plni radosti – tohle s Němci, Dány a Angličany nezažili. Během hodování sleduji řeku, břehy. Ty jsou z dálky jednotvárně zeleně fádní. Z dálky jsou porosty nízké. Tam, kde za mangrovy jsou vidět palmy, tam je souše. Ale takových míst je méně a méně, protože směřujeme k otevřenému oceánu.

Stále častěji vidíme pasti na ryby v podobě kůlů. Je to jednoduchá a při tom promyšlená věc. Kůly jsou v uzavřeném tvaru (kruhu, čtverci apod.) zabodnuty do dna. Vzdálenost mezi nimi určuje minimální velikost ryby, kterou lze takhle ulovit. Délka kůlů je zvolena tak, aby při přílivu byla dostatečná vzdálenost mezi horní částí kůlu a vodní hladinou. V tuto chvíli je past otevřena a ryby do ní mohou vplout. V době odlivu hladina vody klesá, takže horní části kůlů trčí z vody a tím je past uzavřena. Stačí jen vybrat úlovek. Cestou vidíme mnoho pastí poblíž oceánu, do kterých se loví poměrně velké mořské ryby.

Dalším způsobem lovu ryb a zejména krabů, langust a raků jsou proutěné koše, pletené z listí kokosových palem.

Třetí možností je lov do přehradních sítí. Je to rarita, kterou jsem dosud neviděl. Odtékající voda v době odlivu z mangrovů vytváří jakési potůčky. Stačí, aby se tento potůček přehradil napříč jakoby volejbalovou sítí (s jemnými oky) a ryby jsou při "vypouštění" bažiny mangrovníků odlivem vtaženy do sítě. Na každém konci sítě je kůl. Setkal jsem se se dvěma variantami provedení. Kůly jsou zabodnuty do dna bez lidské obsluhy, nebo obsluha stojí (5-6 hodin po bradu ve vodě) a reaguje na dění kolem.

Projížďka motorovou kanoí

Přijeli jsme k místu, kde byla velmi hustá spleť kanálů a slepých ramen. Přesedáme zpátky na kanoi a vyrážíme do džungle. Jak připlouváme blíže ke stromům, vidím stále více nejrůznější rybolovné ptáky – ledňáčky, volavky, pelikány, mořské orly a další, které vůbec neznám. Svědčí to o tom, že tu je velké množství ryb. Ale i ve větvích mangrovů to žije – spousta všelijakého roztodivného hmyzu (který loví pochopitelně i ryby) a prý také plazů. Ty nemám opravdu rád, ale žádného jsme naštěstí nepotkali.

Když trochu odbočím – daleko více plazů můžete potkat na savaně, při safari. Jejich existence je realitou a jedním z důvodů, proč Vás v určitých lokalitách nikdy z principu nepustí ven ze safari džípu nebo minibusu. V Keni můžete potkat docela běžně zelené a černé mamby, plivající kobry, zmije gabunské apod. Ti všichni jsou prudce jedovatí. Mamby jsou pověstné navíc i svou agresivitou a rychlostí, jakou se dokáží plazit. Patří k nejrychlejším hadům planety. Mnohokráte jsem si všimnul, jak naši průvodci obezřetně nejprve prohlíželi větve stromů, než jsme pod ně vjeli (v případě, že to jinak nešlo objet). Mamby zelené totiž žijí ve stromech, odkud útočí na svou kořist.

Zpátky ale k vodě. Míjíme domorodé lovce na lodičkách, vydlabaných ze stromů, kteří převážejí pasti na ryby. Průvodce nám ukazuje jak zvířata, tak rostliny, kterých bychom si vůbec nebyli všimli. Klid a pohoda. Občas vypínáme motor a plaveme jen setrvačností, abychom nerušili místní cvrkot a viděli toho co nejvíce.

Můj první divoký krokodýl

Mladý, vysokoškolsky vzdělaný průvodce (hovořící třemi západoevropskými jazyky!) najednou zajásá, protože spatřil 50 centimetrového krokodýla. Na mělčině, kde byly vidět jen oči a nozdry vystrčené z vody, ve stínu převislých větví. Na fotografování nic moc, skoro tma. Pár snímků a jedeme dál. Naše ježdění se stalo honem na krokodýla, kterého nám chtěli mermomocí ukázat.

A tohle si musíte vyfotografovat, a tohle a tohle. Fakt je ten, že i já měl trošku jiné představy, co bych chtěl fotit. Ale opět stačilo vyslovit přání, uslyšeli jsme zvlášť oblíbené "Yes, sir" či "madam" a jelo se tam, kam jsme chtěli my.

Nerad fotím za přítomnosti ostatních, protože ty zpravidla svou "pomalostí" vyhledávání záběru a správné chvilky, úhlu či světla zdržuji. Otrávenost na obou stranách. Znáte to. Tady ale posádka byla úplně v klidu a pohodě, a navíc ukazovali stále další a další cíle. Stačilo si jen vybírat.

Najednou, na bahnitém odkrytém břehu, ze kterého svisle vzhůru trčely vzdušné kořeny (pneumatofory) mangrovníků, jsme uviděli asi 4 metrového krokodýla nilského (Crocodylus niloticus). Paráda! Potichu jsme připluli blíže na vzdálenost, na kterou bych si sám osobně netroufl – asi tak na 5 metrů. Krokodýl byl skoro stejně dlouhý a široký jako kanoe. Ale snad kapitán i průvodce proboha vědí, co dělají. Opravdu, nádhera. Fotím, jak jen to jde.

Abych měl lepší záběr, stoupnul jsem si a teleobjektiv přiblížil na celý rozsah 200 mm, abych do hledáčku dostal co nejhezčí detail křivých zubů. To jsem ještě neviděl – některé spodní zuby, rostoucí směrem vzhůru propichovaly horní část tlamy skrz na skrz. Hledání detailu mne zcela pohltilo zaujetím a viděl jsem v hledáčku jen svůj cíl, aniž bych vnímal, co se děje v mém okolí.

Náš průvodce usoudil, že to chce nějakou akci, aby snímek byl dynamičtější a krokodýl se ukázal i z jiného pohledu. Aniž by nás informoval, nabral do kýble potichu vodu a tu chrstl na krokodýla. V tu chvíli jsem se opravdu leknul. V hledáčku jsem najednou viděl obrovskou, rozostřenou krokodýlí tlamu. Právě focený exemplář se vymrštil a skokem skočil do vody mezi břehem a námi. Plácnutí do vody a vlna, která rozhoupala loď, ze které jsem málem spadnul přímo do dráhy tohohle krásného kousku. No, nechtěl bych, aby si nás stáhnul někam pod převis břehu a tam nechal pěkně dohnít. Lehce zkropení vodou jsme se vydali dál.

Doplavali jsme sotva padesát metrů za ohbí řeky a spatřili dva, po prsa ve vodě stojící a spokojeně lovící rybáře s „volejbalovou“ sítí nataženou přes malý přítok. Průvodce jim oznámil, že tu jsou opravdu dost velcí krokodýli. Ti jen mávli rukou a lovili dál. Hlad je v Africe veliký, a lov ryb je pro nedalekou vesnici kromě sběru kokosů jedinou obživou. Berou to sportovně: většinou rybář uloví ryby, někdy krokodýl rybáře. Po návratu do Prahy jsem ve statistikách dohledal, že ročně na celém světě padne za oběť krokodýlům asi 2 000 lidí. Určitě ale ne všechny případy jsou doloženy, zejména v odlehlých koutech černého kontinentu.

Co nevíte o krokodýlech

Často se setkávám s otázkou, zda mám strach ze žraloků. No, moc jsem jich zase až tak neviděl. V Rudém moři pár kousků žraloků černocípích útesových (Carcharhinus melanopterus), kteří zase až tak velcí nebyli. A že bych je vysloveně vyhledával, to rozhodně ne. Určitě z nich mám respekt, možná trošku i strach. Pokud se ale bavíte se zkušenými potápěči, většinou řeknou, že při znalostech chování žraloků a dodržování určitých pravidel lze se žraloky vyjít. Horší to je ovšem právě s krokodýly.

Krokodýli obývají celé tropické pásmo. Žijí s výjimkou krokodýla mořského v sladkovodních řekách, jezerech, bažinách a lagunách, včetně mangrovů. Sladkovodním krokodýlům mořská voda vadí, takže opravdu obývají jen sladké či brakické vody.

Krokodýli dokáží lovit i pod vodou. K tomu mají zvlášť vyvinutou masitou hrtanovou záklopku, která pod vodou umožňuje krokodýlovi bezpečně otevřít tlamu a uchopit kořist bez toho, aby mu voda vnikla do plic. Na podobném principu krokodýli vodotěsně uzavírají nozdry a zvukovody. Oko je pod vodou chráněno třetím víčkem, tzv. mžurkou.

Krokodýl je vynikající potápěč. Na jedno nadechnutí dokáže vydržet pod vodou dvě hodiny, obvykle se ale potápí tak na 15 minut. Potápěčský reflex je silně vyvinutý. Při ponoření se prudce snižuje tepová frekvence až na 2-3 údery za minutu a dochází k důležité redistribuci krevního oběhu. Srdce krokodýlů je nejlépe vyvinutým srdcem u všech plazů, byť krokodýli se za posledních 65 miliónů let téměř nezměnili.

Někteří krokodýli umí velice rychle běhat po souši na krátké vzdálenosti. Rychlost je srovnatelná s rychlostí běhu člověka ale jen prvních 20-30 metrů, pak se unaví. Jedinou záchranou je při běhu kličkovat. Daleko od sebe postavené nohy krokodýla mu totiž neumožňují rychle měnit směr. Krokodýl ale svou kořist nehoní, využívá moment překvapení. Na vzdálenost své tělesné délky dokáže vyvinout rychlost až 43 km/hod. s úžasným zrychlením. Díky svalnatému ocasu (který používá zejména pro plavání) dokáží z vody vyskočit i nad hladinu a ulovit letícího ptáka.

V čelistech mají krokodýli extrémně silný stisk, ale sílu otevřít zavřené čelisti mají malou. Úspěšnou lokalizaci kořisti krokodýlům umožňuje výborně vyvinutý sluch a zrak. Aby toho nebylo málo, mají také speciální senzorické orgány, tzv. kožní tlakové receptory. Jsou uloženy v dásních a umožňují krokodýlům lokalizovat pohyb a polohu kořisti i ve velmi kalné vodě.

Krokodýli umí při lovu i spolupracovat, jejich cílem je kořist utopit. Krokodýl nemůže žvýkat, proto potravu hltá po velkých kusech. Pokud je ulovená oběť příliš velká, jsou jednotlivé kusy trhány krokodýlem pod vodou. Ten je zakousnutý a otáčí se podél své osy, dokud není oderván další kus masa. Krokodýl zkonzumuje obrovské množství masa, takže potom nemusí žrát i několik měsíců. Někteří krokodýli si hloubí několikametrové podzemní chodby, které mají často vstup pod vodou a končí komorou, kde skladuje a konzumuje potravu. Nora mu slouží i pro udržení vhodné teploty. Průměrný věk krokodýlů je kolem 70 let. Nejstarší, potvrzený věk krokodýla je 115 let. Tento krokodýl bych chován v moskevské ZOO.


Krokodýl byl asi ten den mým nejsilnějším zážitkem. Byl jsem ale také okouzlen obrovským množstvím mangrovníkových krabů. Ti v době odlivu vylézají ze svých děr a s ostatními v bahnitém terénu svými klepety svádějí neústupné boje. Na pár metrech čtverečních vidíte stovky několik centimetrů malých, ale pěkně vybarvených krabů vždy s jedním, velmi výrazným klepetem. Mou pozornost upoutali blíže nespecifikovaní lezci, jež se opírali o prsní ploutve a zvědavě pokukovali po okolí.

Litoval jsem snad jen, že jsem neměl žádnou síť, kterou bych mohl hodit do vody a něco si ulovit. Po tom, co jsem viděl krokodýly a pochopil, jak jsou dobře maskovaní, jsem neměl ani nejmenší chuť vlézt do vody. Druhou skutečností je fakt, že bych stejně nic při sotva 20 cm viditelnosti neviděl. Voda se stávala čistější a průhlednější až směrem k oceánu, kde byla v deltě řeky v době odlivu hloubka sotva 1 metr. Ale i tak, vidět biotop jako takový, to bylo opravdu silným zážitkem. Kdyby se sem člověk vracel, už by věděl, jak lépe se připravit a vyzbrojit, co očekávat.

Písečný ostrov

Náš výlet kanoí s nádherným pozorováním a focením po několika hodinách skončil. Vrátili jsme se k naší mateřské lodi dhow, která mezitím doplula do delty řeky na hranici Indického oceánu. To už byla doba maximálního odlivu, takže z moře vystupovaly kouzelné ostrůvky zářivě bílého korálového písku. Ticho a klid. Ocitli jsme se na ostrově uměle vytvořeném odlivem. Z jedné strany, směrem na východ oceán (kde někde daleko je Indomalajsie a Austrálie), z druhé strany nízké pásmo stálezelených mangrovníkových keřů. A ústí řeky, po které jsme se dopluli. Příjemná procházka bosky po rozpáleném písku, rychle se smočit ve vodě a hurá zpátky proti proudu do palmového háje.

Chutný oběd a odpoledne ještě návštěva domorodé vesnice, kde všichni obyvatelé se živili sběrem a zpracováním kokosů. Chaloupky postavené z větví a z hlíny, přikryté palmovými listy. Zvědavé děti. Prošli jsme vesnicí a byly informováni o všech místních zvycích. Osada prosperovala a šaman vesnice vysvětloval, že chtějí ještě vyrábět z kokosového oleje svíčky a ty prodávat ve stylových skořápkách turistům, popřípadě je vyvážet do Evropy. Jednu takovou nám ukazoval.


Překvapilo mne, že použil slovo "project". A tak jsem se ptal dál. A bodoval ještě více: odkudsi vytáhl ve Wordu psaný jednostránkový dokument, spíše "management summary", který popisoval cíle projektu, způsoby jeho dosažení, finance, analýzu rizik a hlavně jejich řízení. Za takovýhle přehledný a jasný úvodní dokument by se nemusel stydět žádný projekťák, to teda klobouk dolů. Tohle jsem v takovéhle divočině opravdu nečekal. Člověk si nemá dělat žádné předsudky a pak je ušetřen překvapení i zklamání. Tohle bylo ale velmi milé překvapení.

Informace pro milovníka akvárií brakického typu

Po návratu do Prahy jsem brouzdal po Internetu a konfrontoval všechno, co jsem viděl a zažil. Pro milovníka akvárií s brakickou vodou by neměl být dokonce ani problém sehnat semena či menší rostlinky mangrovníků a ty zasadit do nádrže tak, aby vyrůstaly z vody. Základních druhů je asi 25, které lze získat výměnou v různých zahraničních klubech či specializovaných prodejnách (včetně internetových), sdružující podobné nadšence.

Mangrovník má tu obrovskou výhodu, že z vody odčerpává velké množství odpadních, škodlivých látek. Zabloudil jsem i na stránky mangrovníkových oblastí v Indii. Některé výzkumné instituce dokonce uvádějí detailní seznamy, co všechno bylo nalezeno za ryby, žijící v brakických vodách. Jsou to např. běžní čichavci perleťový (Trichogaster leeri), sumatránští (Trichogaster trichopterus), zakrslí (Colisa lalia) apod. Zátopové oblasti jsou opravdu velké a vodními cestami se pro rybu lze dostat kamkoliv.

V mangrovníkových vodách jsem na výletu lodí neviděl osobně žádné ryby díky malé viditelnosti. Na základě zkušeností a poznatků, které jsem získal a na vlastní oči viděl při potápění v korálových lagunách, vzdálených několik kilometrů odsud, mohu říci, že je zde velké množství netopýrníků velkých (Platax orbicularis), okatců stříbrných (Monodactylus argenteus) a čtverzubců hvězdnatých (Arothron stellatus). Všechny tyto ryby v mládí žijí v brakických vodách, nebo se sem připlouvají rozmnožovat. V Indomalajsii nejznámějšími rybami brakických vod jsou stříkouni lapaví (Toxotes jaculatrix) a parmovci příčnopruzí (Sphaeramia nematoptera). Poslední druh svůj dospělí život tráví v moři.

Sheldrickovy vodopády

Následující den po oddychovém výletu do ztraceného ráje následovalo náročnější potápění (to popíši v dalším pokračování), o další den později pak výlet na safari. Zvolili jsme záměrně skoro neznámou přírodní rezervaci zvanou Shimba Hills. Tak se nacházela sotva 20 km od našeho hotelu téměř na pobřeží. Každého turistu láká především klasické safari po savaně, která je v létě vyprahlou pustinou plnou akácií, kde zeleně moc není.

V savaně můžete vidět velká zvířata ve stádech a při tom si užijete spoustu prachu. Vody tu rozhodně moc není. Mám na mysli potoky, řeky, jezera. Ti, co znají dobře africké halančíky, by mi mohli oponovat, že právě v kalužích, ze kterých pije divá zvěř a které v době sucha vysychají, žijí právě ti nejzajímavější halančíci. Ano, mají pravdu.

Všichni turisté touží spatřit a vyfotit si tzv. velkou pětku (the Big Five) – tj. slona, nosorožce, buvola, lva a geparda. Slon, buvol a při troše štěstí i lev jsou lehce k nalezení, s nosorožcem, který je na vyhynutí, to už takové jednoduché není a nejproblematičtější je vystopovat či narazit na rychlého, plachého a samotářského geparda.

Pravděpodobně jedna z nejvíce podceňovaných rezervací divokých zvířat v Keni, národní park Shimba Hills, je vzdálený sotva hodinu od Mombasy a z Lioni dokonce ještě méně. Park leží v průměrné nadmořské výšce 500 m a v porovnání s dusným ovzduším, které panuje v nižších polohách savan, je zde nádherně svěží vzduch díky nedalekému Indickému oceánu. Kopcovitý park, částečně zarostlý džunglí, částečně s odkrytými travnatými plochami, není příliš turisty navštěvován.

Jsou zde ale úžasné možnosti pozorování divokých zvířat a protože tu nežije velká dravá zvěř, průvodci vás pustí na rozdíl od jiných safari parků z minibusu ven. A to je to, co mne hlavně lákalo – trocha volného pohybu, trochu pěší turistiky v kopcovitém terénu a hlavně – v místě, kde jsme byli, protékala nevelká řeka s nádhernými vodopády. Co když zrovna tady jsou nějací tlamovci, cichlidy, halančíci a já nevím co všechno ještě? Pokud upřímně přiznám, nešlo mi o to vidět jen ryby, ale celkový biotop, podnebí a životní podmínky.

V národním parku žijí i endemitní antilopy vrané ( Hippotragus niger), které v ostatních oblastech Keni vyhynuli, pravděpodobně na nedostatek minerálů a stopových prvků. Je zde ráj pro botaniky, protože v tropických částech parku rostou i vzácné orchideje. V téhle přírodní rezervaci se nachází nádherná lovecká chata umístěná u jezera, za kterým se rozkládá tropický prales a kde můžete v podvečer a v noci sledovat lemury, opice, spousty netopýrů apod.

Asi po dvouhodinové projížďce po krajině jsme se dostali k toliko vytouženému místu. K Sheldrickovým vodopádům to bylo asi půl hodinky ze strmého kopce dolů. Vodopády jsou pojmenovány po Davidu Sheldrickovi, který je v Africe opravdovým pojmem – je to jeden z prvních zakladatelů národních parků, který se zasloužil o jejich vznik i ochranu – mimo jiné nechal založit institut uniformovaných strážců parku, kterým se zde jinak neřekne než "rangeres".

A jeden takový rangers nás z bezpečnostních důvodů provázel při pěší túře, vyzbrojen automatickou puškou. I zde je bezpečí zahraničních turistů nade vše. Po cestě můžete potkat slony a buvoly, kteří chodí k řece pít.

Cesta ubíhá velice rychle, nestíhám obdivovat přírodní krásy, natož fotit. Přecházíme úzkou řeku a sestupujeme k vodopádům, jež jsou 25 metrů vysoké. Tato oblast je až na zmíněné slony a buvoly bezpečná. K části pod vodopády se sestupuje po velkých kamenech, kterými v poslední fázi žádná velká zvířata neprojdou. Voda je příjemně chladná a čistá, je zde povolena koupání a plavání je bezpečné. Později se dozvídám, že právě místní voda zásobuje veškeré hotely podél světoznámých pláží Diani a Tiwi. Tady by to bylo opravdu ideální na šnorchlování a podvodní průzkum.

Leč nám není dopřáno. Během velmi krátké doby se obloha zatáhla černými, těžkými mraky a spustil se tropický liják. Ani ne za dvě minuty jsme byli všichni promočení. V tu chvíli jsem měl vztek na svou lehkomyslnost. Při vidině hodinové procházky jsem si kromě fotoaparátu nevzal vůbec nic sebou. Baťoh, igelitové sáčky, to všechno zůstalo v minibuse.

Provazce vody byly pro Evropana nepředstavitelné. Foťák jsem neměl kam schovat, takže jediné, co jsem mohl udělat, bylo okamžitě vyjmout baterie a nést přístroj skloněný objektivem dolů.

Stoupání po pěšině, po které jsme přišli, bylo více jak zajímavé. Představte si klouzavý červeně zbarvený jíl, po kterém teče 30 cm hluboká řeka. A takhle po celé stráni. Jít do takovéhoto kopce v našich podmínkách ve sněhu, je mnohem, mnohem lehčí a jsme na to přeci jenom zvyklí. Ale nakonec jsme se šťastně dostali k vozům, a podobnou anabázi jsme v zápětí zažili ještě několikrát na 4 kolech. Všechny místní cesty se staly téměř neprůchozí. Ale to k dobrodružství v džungli asi patří.

Z výletu jsem si vzal obrovské ponaučení – počítat i s prudkou změnou počasí, která může nastat opravdu během několika mála minut a s nutností mít do čeho schovat fotografickou výzbroj, případně další elektroniku. Pokud je člověk někde dál v divokém terénu, musí počítat i s obrovskou časovou rezervou na cestu zpátky, zejména před ukončením pobytu. Lehce by se mohlo stát, že druhý den místo odletu budete ještě vyprošťovat džíp či jiný dopravní prostředek z bahna.

Zpátky se vracíme do našeho hotelu přes městečko Kwale, ke leží největší zásoby titanové rudy na světě. Ta je přes protesty ochranářů přírody těžena kanadskou společností Tiomin Resources.

S fotoaparátem to nakonec dopadlo dobře. Vydržel jsem 3 dny nefotit, resp. do přístroje nevkládat vůbec baterky. Zbytek snímků jsem pořídil záložním kompaktem. V Praze jsem pak další celý týden nechal foťák v klidu vyschnout přirozenou cestou. Žádné fénování jak někdo doporučuje. S tím jsem si už naběhl jednou – silným proudem vzduchu totiž dostanete kapky vody tam, kde zrovna by být neměly a obvykle se to bez potíží v elektronice neobejde.

Ale tohle všechno jsem v hotelu ještě nevěděl, jak to dopadne. Mému trápení a podívání se na věci s nadhledem mi pomohlo několik panáků Malaria Killer (marketingově pojmenovaná vodka s ginem a tonikem) a pak jsem nechal již vše svému osudu.

A to je pro dnešek vše, v dalším díle budu vyprávět o pobřeží jako takovém a hlavně o potápění a focení pod vodou. Mějte se hezky a všem též přeji nezapomenutelné cesty a dovolené.

Odkazy:

[1] http://www.afrikaonline.cz/
[2] http://en.wikipedia.org/... - jak vypadá arabská plachetnice nazývaná „dhow“
[3] http://cs.wikipedia.org/... – krokodýl nilský
[4] http://www.wildafrica.cz/... - krokodýl nilský
[5] http://en.wikipedia.org/... - národní park Shimba Hills
[6] http://www.webkenya.com/... - národní park Shimba Hills
[7] http://www.sheldrickwildlifetrust.org/... - David Sheldrick

Další pěkné fotky biotopů afrických mangrovů a pastí na ryby:
[8] http://www.butbn.cas.cz/...

Webové stránky rakouského milovníka mangrovů, jejich pěstitele a prodejce:
[9] http://www.mangroven.at/...

Stránky věnované mangrovům východoafrického pobřeží:
[10] http://www.dbag.unifi.it/...

Stránky věnované mangrovům Indie, s přehledem rostlin a živočichů
[11] http://www.mangroveindia.org/...