Autor: Jan Burzanovský · 7.1.2010 · Článek #294 ·
Jak tak sleduji o čem probíhá současná nejžhavější debata na našem fóru, týkající se možné likvidace přemnožených šneků v akváriu, nejednou mne to zanutkalo se vmísit do této debaty i se svou troškou do mlýna. Už, už jsem sahal kursorem po tlačítku "reagovat", ale pokaždé, když jsem si uvědomil, že to, co bych chtěl diskutujícím sdělit, by asi přesáhlo běžný rámec diskusního příspěvku, ruku jsem odtáhl. Nehledě na to, že mne nahlodával i pocit toho, že jsem se již o epizodě, jíž jsem si vzal nakonec co předmět tohoto pojednání, před několika lety na fóru zmínil. No, nakonec mi to nedalo, sedl jsem, otevřel novou složku v rozhodnutí zplodit tento svůj příspěvek pro úplně jinou rubriku.Jak tento příspěvek pojmout a kam jej v rámci literární etiky zařadit ani sám nevím. Není to ani fejeton (možná?), ani reportáž či úvaha a ani oblíbený typ chovatelského článku. Je to spíš takové drobné zavzpomínání si na jednu docela pestroučkou epizodku z mého akvaristického života.
Většina z mých známých a kamarádů, kteří znají mé akvaristické úchylky a zaměření moc dobře ví, za jaké skupiny či druhy ryb se biji a které mne nějak hlouběji interesují. Jen pár výjimek ale ví, že prakticky odjakživa mám a měl jsem slabost pro jednu z nejneobvyklejších skupin tu a tam chovaných a vzácněji pak odchovávaných rybek – pro "tetraodony". S u nás v osmdesátých letech asi nejběžnějším druhem T. leiurus brevirostris (odborníci nechť ráčí prominout použití vědeckého jména, které jak se asi správně domnívám již doznalo za poslední dobu změn a dnes se jeví jako synonymum), který asi jako vůbec první tetraodony v tehdejší ČSR rozmnožil Ing. Krouský, jsem svou praktickou kariéru chovatele těchto zajímavých rybek hrdě začínal. Během následujících let mými nádržemi prošla řada různých zástupců této čeledi. Nechci v tomto pojednání probírat mé chovatelské úspěchy či neúspěchy se čtverzubci, zato se s vámi chci rozdělit o jednu zajímavou příhodu, či spíše příběh.
Navzdory chovaným skalárám i dalším cichlidám, labyrintkám, krunýřovcům jsem téměř vždy měl doma alespoň v jednom akváriu nějaké tetraodony. Předeslaná příhoda spadá svým prvopočátkem do poloviny roku 1995. Tehdy jsem při návštěvě jedné tehdejší importní společnosti pořídil několik asi 3,5 centimentrových zástupců této čeledi, tehdy deklarovaných importérem jako Tetraodon fluviatilis. Jednalo se již o dobu mého akvaristického vystřízlivění a nešlo mi tedy o nic jiného, než o potěchu oka a duše z těchto mnohdy se legračně chovajících rybek a také o to, že se mi v chovných nádržích urodil nadbytek "pracovních" okružáků. Přesto, že šneků, jakožto nejoptimálnější potravy těchto specialistů byl relativní dostatek, bylo mi vzhledem k možné budoucnosti obzvláště milé, když jsem již v počátku zjistil, že rybky docela ochotně přijímají i mražené patentky, či kousky hovězího srdce.
Jak tak postupně přecházel týden po týdnu, tu a tam nějaká z rybek uhynula, jak bývá u těchto ryb až příliš časté při přikrmování svalovinou – pravděpodobně na zauzlování střev. Tak uběhl asi rok a půl a ze skupinky zbýval poslední matador, v té době již skvící se v délce tělíčka něco okolo 5 – 5,5 cm. Zda-li se jednalo o samce či samici těžko říci, protože u těchto ryb to bez jejich sexuálních projevů nedokáže odhadnout ani specialista. Nicméně i při tomto vědomí jsem rybě začal říkat "on" a posuzovat ji jako "jeho" a vytvořil si vůči tomuto jedinci určitou formu osobního vztahu. On setrvával v asi třicetilitrovém akváriu umístěném na mém pracovním stole v tehdejší pěstírně a ze svého piedestalu pravidelně sledovával, čím se zde zabývám, ze své oblíbené "garáže" vytvořené ze slupky kokosového ořechu. Když jej něco upoutalo více, důstojně vyrazil ze svého separé k přední stěně nádrže a popojížděl sem a tam kroutíc svýma velikýma očima jako Hurvínek (každým jinak) tak, jak to umí jen zástupci této čeledi. Ačkoliv se mi pojmenovávání svých chovanců vyloženě příčí, nakonec tato rybka jako jediná výjimka, své jména dostala. Díky svému vzhledu i apetitu dostala jméno "Budulínek".
Krátce po Novém roce 1997 se u mne zastavil jeden kamarád – akvarista, žijící o několik ulic dále, na oblíbené kafe a pokec o rybkách. Z běžné debaty tak nějak vyplynulo, že se mu doma přemnožili šneci a hodilo by se mu pár tetraodonů. Jistě, ani pro něho by nebyl problém si zajet k některému pražskému importérovi a rybky, které se v té době poměrně často objevovaly v dovezeném sortimentu, si zakoupit. On měl ale svou pravdu, která byla vcelku logická: "Místa nemám tolik, abych ty ryby jen tak pro nic za nic ubytovával a staral se o ně. Potřebuji jen "vyčistit" akvárka od šneků a nic víc". Chvíli jsme pak probírali všechny další známé možnosti likvidace šneků, až a po chvíli přišel onen kamarád s návrhem, jestli bych mu na potřebnou dobu nezapůjčil svého oblíbence. Chvíli jsem si vymýšlel kde jaký argument, proč to není vhodné, včetně obligátní možnosti zatažení nějaké neplechy z mé pěstírny do chovatelského zařízení kamaráda, ale jeho argumentace nakonec zvítězila a Budulínek se stěhoval za prací do kamarádovy pěstírny.
Tak uběhl asi měsíc a v době, kdy jsem už začínal předpokládat, že se rybka pomalu vrátí zpátky za mnou přišel bratr onoho kamaráda, který je taktéž chovatel rybek s tím, že by se mu hodilo, kdyby si mohl Budulínka od bráchy přebrat a nechat jej rejdit zase chvíli v jeho nádržích. Opět následovaly argumenty o hygieně, karanténě apod. Kamarád se ale zviklat nenechal (oni to mají v rodině) a tak jsem nakonec souhlasil.
Když se mi pak po několika týdnech ozval znovu s tím, že i jeho švagrová, na druhém konci Úval má problémy se šneky, už jsem ani neprotestoval a s poznámkou, aby na něj byli opatrní jsem svolil k dalšímu přemístění onoho "gastarbeitera". Ani tím však Budulínkova anabáze neskončila. Ani zdaleka ne. V dalších několika měsících se jeho popularita rozšířila po celých Úvalech takovým způsobem, že mi čas od času zavolal nějaký známý, jestli by i on jako mohl……. Tehdy jsem už poručil Budulínkovu duši pánu, v duchu se s ním rozloučil a odevzdaně vždy do telefonu řekl pokorné…"no jo"…! Dnes už ani nevím, kolik působišť milý tetraodon celkem vystřídal. Pro mne se stalo zázrakem, když mi asi po třičtvrtě roce při jedné odpolední šichtě v naší tehdejší akvaristice přinesl asi desetiletý hošík podezřele vyhlížející pytlík s tím, že tatínek se nechá poroučet, mnohokrát děkuje a že mi vrací rybu! Vytřeštil jsem oči a ejhle, z pytlíku na mne koulel očima tetraodon vypasený jako čuník, o dobré tři centimetry větší, než když jsem se s ním loučil.
Přes to všechno, co měla ryba za sebou a jak před časem konec konců dopadli i její sourozenci, doslova kypěla zdravím a svou obligátní zvědavostí. Překvapením jsem stěží klučíkovi poděkoval s tím, aby pozdravoval doma a jakmile se za ním zaprášilo, pověsil jsem na dveře obchodu ceduli "Sanitární den" a jal se upravovat jedno z menších výstavních akvárií v krámě pro jeho další pobyt. Věren svým zásadám karantény jsem jej jednak hned díky možnostem v obchodu nechtěl tahat domů a navíc i v krámě jsme měli dost šneků, které bylo mnohem vhodnější nechat zpracovat Budulínkovou šrotovnou, než je utrácet v horké vodě a splachovat do toalety. Tak strávil Budulínek dalších pár měsíců v naší "Živě", k velkému povyražení dětí, které k nám chodívaly na nákupy pro své mazlíčky.
Do svého domova na stole v mé pěstírně se vrátil téměř po roce cestování, neboť jsem si jej z obchodu odnesl přesně v poslední otevírací den roku. Silvestra a příchod Nového roku tak oslavil opět doma u slavnostní hrsti pěkných okružáků. Ryba se v dobrém zdraví, bez jakýchkoliv následků ze svých cest dožila ještě dalších tří let, než se odebrala do tetraodoního ráje. Za zaznamenání pak ještě stojí to, že jsem se nikdy nedověděl, že by kdokoliv u koho se kdy objevila zaznamenal z těchto důvodů ve svém akváriu či akváriích nějaký zdravotní problém, což bylo pro mou maličkost obzvláště překvapující. Budulínek se ke mně do krámu ze svých cest vrátil v době podzimu 1997, kdy jsme v Úvalech zakládali akvaristický spolek. Nejméně polovina z tehdejších šestnácti zakládajících členů zaznamenala u sebe doma i jeho hostování. Kdo ví, možná i jeho tehdejší popularita měla na tomto dění svůj díl, třebaže si na to dneska ve spolku asi už nikdo ani nevzpomene.
No a já bych rád i touto formou vám všem návštěvníkům portálu AKVARISTA.cz za všechny z redakce popřál skálopevné zdraví nejen na vašich následujících cestách tomto roce a poděkoval vám za přízeň.
Honza Burzanovský