Pobřeží jižní Keni III. – Indický oceán

Autor: Roman Rak · 21.4.2010 · Článek #306 ·

Dokument obsahuje interaktivní galerii, prohlédněte si ji na www.akvarista.cz.

Dokument obsahuje interaktivní anketu, hlasujte na www.akvarista.cz.

Probouzí mě tlukot dešťových kapek na listí tropických stromů. Za chvíli začne svítat a i tak máme dnes časný ranní budíček. Není důvod se dlouho vyvalovat v posteli. Aspoň ještě pro jistotu jednou překontroluji kompletnost naší potápěčské výstroje, zda jsme nic nezapomněli. V tomhle ohledu nechci nic nechávat náhodě, stačí ta neplánovaná překvapení, o které se postará někdo jiný, nebo jsou prostě naším osudem.

Dnes máme první ze čtyř plánovaných dnů pobytu vyhrazených jenom pro celodenní potápění. Šnorchlování do toho nepočítám, protože na pláži jsem každou chvilku, jak jen to jde. Postupně rozlepuji oči a jdu do koupelny.

Hotelová zvířena

V koupelně mě vítá Gabriel. Když jej poprvé Irena uviděla, skončilo to nejprve komentáři, že tahle velká ještěrka musí okamžitě opustit náš „apartmán“. Decentně jsem vysvětlil, že to není ještěrka, ale gekon, který je nesmírně užitečný nýbrž a protože žere malárii přenášející komáry rodu Anopheles a i jinou nehezkou havěť. Experimentálně jsme jej ten den uzavřeli v koupelně s minimálně třemi komáry, které jsme společně prokazatelně napočítali. Druhý den ráno tam nebyl už ani jediný. Gekon na samotce nelenil a za zásluhy dostal jméno Gabriel a bezplatné povolení k pobytu za předpokladu, že stravu si i nadále bude obstarávat sám. Je zajímavé, že vlhká koupelna mu vyhovovala a neopustil ji celých 14 dní. Nejčastěji visel pod stropem hlavou dolů a sledoval cvrkot pod ním. Pro mé pobavení si občas jazykem olízl oko, což rozhodně sám neumím.

A i dnes ráno byl Gabo na svém místě a vypadal velmi spokojený. Co se týče rozmanitých exotických zvířat, o ty nebylo ani ve zbývajících částech areálu hotelu nouze. Včera večer nás na zhasnuté chodbě vyděsil varan, který zase až tak malý nebyl. I s ocasem mohl mít tak 1,5 metru. Narazili jsme na sebe ve tmě při návratu z večeře. Nevím, kdo byl více vykulený, zda my nebo on. Přece jenom se v něm probudil pud sebezáchovy dříve než u nás a začal prchat. Po dlažbě mu to moc chudákovi nešlo, nožičky se mu rozbíhaly do všech stran a klouzaly. Ono bylo i proč. Místní personál hotelový komplex uklízel průběžně, především ráno a večer, kdy nebylo takové vedro. Co se týče venkovních prostorů, uklízelo se stejně jako na vojně. Co bylo mokré, to bylo čisté a tak hadice s proudem vody byla stejně důležitá, jako koště nebo smeták.

Kdyby vás někdy honil krokodýl, vězte, že na krátkou vzdálenost umí být až nepříjemně rychlý. Anatomická stavba jeho končetin mu naštěstí umožňuje dobrý pohyb jen přímočaře vpřed, takže kličkování a zatáčení mu dělá značné problémy podobně jako varanovi. Takže této skutečnosti je nutné v případě nouze náležitě využít. Pokud si na to v danou chvíli ale vzpomeneme.

Nejoblíbenějším hotelovým tvorem, na rozdíl od oprsklých a všudypřítomných kočkodanů zelených, bylo "bush baby". Jedná se asi o 30-40 cm velkou noční opičku s obrovskýma očima, přizpůsobenýma noční aktivitě. Anglický název vznikl podle zvuků, připomínající pláč dítěte, jež tento miloučký tvor v noci vydává. Český název je nic neříkající komba velká, nebo synonymně a docela nehezky uchouš obrovský, latinsky pak Otolemur crassicaudatus. Nevím, kam naši biologové, co vymýšlejí české názvy, někdy chodí na rady, či jaké to horlivé múzy je líbají. Domorodci tomuto zvířátku, jež je endemitem jižní Afriky, neřeknou jinak než "nagapie", což označuje tvora, kterého lze spatřit jen v noci. Z názvu se mi ale přeci jenom líbí anglické pojmenování, protože je výstižné a přesto milé.

Naše "bush baby" žilo na obrovském stromě nedaleko restaurace. Každý večer, jakmile se setmělo, se spouštělo z koruny dolů a čekalo, co mu děti hostí přinesou. Ty byly instruováni personálem, že smí jen ovoce. Vždycky si opatrně vzalo kousek a hned hbitě vyšplhalo zpět do svého úkrytu. Scéna se každý večer pro potěšení všech přítomných opakovala minimálně dvacetkrát. „Bush baby“ si vždycky vzalo malý kousíček a za nějakých pět minut už bylo zpět na spodních větvích a čekalo na další příděl. Možná, nevím, že krmilo i mladé. Tento nevelký primát je zajímavý i tím, že dokáže z místa vertikálně vyskočit více jak 2 metry! Kromě ovoce ale jí i hmyz a jiná drobná zvířátka.

Hoteloví hosté chtěli "bush baby" pojmenovat. Docházelo k docela komickým situacím, protože místní obyvatelé nedokázali pochopit, proč by zvíře mělo mít nějaké jméno. Jejich logika byla neúprosná – přece nelze pojmenovat všechny tvory, žijící v Africe. A tak hotelový uchouš obrovský měl každých 14 dní jiné lidsky mazlivé jméno, tak jak se zde střídali hosté, a nikdo z nich neřekl, že se jde večer podívat na uchouše či kombu.

mg+:5559]

Ráno

Přestalo pršet. Vzduch pro Evropana nádherně voní rostlinami, květy a slaným mořem. Od pláže doléhá monotónní hukot vln, který celou atmosféru ještě podbarvuje. V zahradě nastupuje místní personál, aby shrabal všechno to listí, co přes noc napadalo na trávník, cesty a cestičky. Zároveň slyším a vzápětí i vidím střídání nočních ozbrojených strážců G4S (GROUP 4 SECURITAS) celého areálu. Praky, co měli přes den na opice, vyměnili na noc za střelné automatické zbraně. Až půjdou první turisté na snídani v obvyklou dobu, tj. po osmé hodině či později, nikdo z hlídek nebude ke spatření. Stejně tak bude podstatná část zahradní údržby již dokončena.

Nás čeká snídaně ovšem už o šesté. Rychle si čistím zuby. Nesmím zapomenout, že na vyplachování musím použít speciální (spíše vlastně normální) vodu v termosce, kterou roznáší během úklidu pokojští. Ano, tady pracují v celém hotelu jen chlapi. Voda z kohoutku je spíše na mytí, ta v termoskách i k pití. Nikdo, ani místní, neví, co ve vodovodní vodě může všechno být, navíc místní na to mohou být odolní. Jistota je jistota, a zdraví hostů je na prvním místě. Turistika je prostě taky jen business. Kdyby se něco stalo, rychle by se to rozkřiklo (známe přece dnešní média) a přestaly by sem jezdit celé skupiny návštěvníků. Hotelový management si to velmi dobře uvědomuje. Jinak časem zjišťuji, že pitná voda pro všechny hotely na proslulé pláži Diani pochází z potoka Sheldrickových vodopádů v rezervaci Shimba Hills. O tom jsem psal v minulém díle.

Na snídani zhltneme jen pár kousků chleba, nějaké to ovoce a jogurty. Na plavání pod vodou to chce jít na lehko. Najíme se pořádně až večer. A taky nezapomenout zapít prášek Malarone.

Očkování před návštěvou Keni

O očkování a antimalarikách bych rád napsal pár řádků. Často se řeší otázka, zda vůbec je používat, či ne. Především, pro Keňu není žádné očkování povinné, na rozdíl například od sousední Tanzanie, rozkládající se na jih od Keni. Tam, pokud nejste proti některým definovaným nemocem očkováni vás prostě nepustí. Jedinou možností je nechat se očkovat na hraničním přechodu nebo v nějakém bližším zdravotnickém zařízení s příslušným potvrzením. To bych ale při místní hygieně nedoporučoval a neriskoval tím tak přinejmenším žloutenku. Další fakt je skutečnost, že očkování by mělo být několik týdnů ještě před tím, než se do vyvolené cílové destinace vůbec vydáte.

Přece jen jsme do Keni nejeli jako obyčejní turisté. To, že jsme chtěli podnikat trošku sportovnější akce, výstupy a výlety na vlastní pěst, rozhodlo, že se očkovat necháme. Samozřejmě, že v ČR. Dva měsíce před odletem jsem vyrazil na kladenskou okresní hygienickou stanici. Naše cestovní destinace u zdravotního personálu vykonala přinejmenším údiv. Z celého okresu do Keni buď ještě nikdo necestoval, nebo tuhle otázku prostě neřešil.

Paní doktorka ze šuplíku stolu vytáhla takovou v angličtině a němčině psanou tlustou "bibli" cestovní medicíny, hodně podobnou atlasu. Zde byly na mapách každé země (včetně zemí sousedních) barevně vyznačeny různé rizikové oblasti podle druhů nemocí a frekvencí jejich výskytů. Něco takového jsem viděl taky poprvé. Celé pobřeží Keni bylo vyznačeno rudě jako silně riziková oblast malárie. Ve vnitrozemských savanách, kam se podnikají výpravy na safari, komáry skoro nepotkáte. Je tu totiž pořád sucho, většina vodních zdrojů je v létě vyschlá.

První lékařské doporučení, co jsme dostali, byla antimalarika. Kdyby někdo z vás podobnou situaci řešil, vězte, že existují dvojí. Levnější antimalarika (Lariam), které se berou jen 1x týdně, ovšem rozptylují pozornost a způsobují únavu a nelze při jejich používání řídit vůz nebo letadlo, nebo se dokonce potápět. K Lariamu patří nespavost (blouznění, cestovatelé si často stěžují na strašné sny), podrážděnost a skepse. Jsou lidé, kteří tvrdí, že když brali Lariam, bylo jim tak zle, že byli ochotni skončit s touto prevencí i za cenu, že by dostali malárii. Dokonce jsou zadokumentovány případy, kdy Lariam psychicky rozvrátil celou expedici.

Ve druhé kategorii je již před chvílí zmiňovaný Malarone. Jedna tableta denně, nejlépe (podle českého lékaře) ráno. První ještě 2-3 dny než dorazíte do cílové oblasti, pak ještě celý týden po vašem návratu. Tablety se smí používat jen 30 dní. Jinak jsme dostali ponaučení, že se antimalarika nemají rády s pitím alkoholu. Aby se Malarone dobře vstřebával, měl by se jíst společně s mléčnými výrobky nebo tučným masem. Malarone nelze ordinovat dětem s menší hmotností než 10 kg, dospělí by měli mít zdravé ledviny. V přívalovém letáku je spousta kontraindikací, takže pokud berete nějaké prášky, je to nutné konzultovat s lékařem.

Další, běžné doporučení je očkování proti žloutence typu A a B. Áčko je "nemoc špinavých rukou", B se přenáší např. špatně vysterilizovanými jehlami nebo lékařským náčiním. Takže při jakémkoli lékařském zákroku v případě zranění můžete být v Africe infikováni. Třeba i nevinným očkováním. Vzhledem k tomu, že na našem pracovišti v Čechách zrovna tehdy v době příprav před odletem řádila žloutenka, padlo rozhodnutí se nechat očkovat doma. Ke žloutence člověk může přijít i v Praze … Vzápětí jsem se dozvěděl, že to jsou tři injekce. První dvě zhruba po měsíci, třetí po půl roce, tedy po návratu. To nikterak nevadí. První dvě injekce mají "krátkodobý účinek" – tj. jsou nutné pro cestu, třetí napomůže "trvanlivosti" vytvořených protilátek. Očkování vydrží kolem 20 let. Ta horší část zprávy byla, že každá ze tří injekcí stojí kolem 1 500 Kč na osobu.

mg+:5563]

Podobná cena byla i za očkování proti tyfu, který v sobě obsahoval ještě nějaké další vakcíny na potenciální břišní problémy. Očkování by se mělo opakovat po dvou letech. Pokud budete plánovat cestu do nějakých exotických krajin mimo turistická letoviska, měli by jste řešit i tahle či jiná, podobná očkování a počítat s tím, že se to promítne i do rozpočtu expedice.

Jako lékařští laici jsme dali přednost doporučením odborníků. Kdybych byl lékař, asi bych v případě malárie hledal více informací. V Keni jsem se od domestikovaných Evropanů dozvěděl, že malárii můžete dostat i v případě, že berete prášky a že malárií existuje hned několik druhů podle parazitů, jež ji způsobují, přesně řečeno zejména tyto následující: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae, Plasmodium knowesli, Plasmodium semiovale. Nebezpečná je malárie zapříčiněná zejména P. falciparum, která způsobuje 80% výskytu onemocnění a má na svědomí plných 90% úmrtí. Na malárii ročně umírají 3 miliony lidí, z toho plných 90% opět v Africe. Tady je malárie opravdový problém. Pro chudé Afričany jsou léky finančně nedostupné. V minulosti se otázka malárie v oblastech jejího největšího výskytu v močálovitých oblastech řešila postřiky DDT (dichlordifenyltrichlormethylmethan). DDT má ale těžce negativní dopad na životní prostředí, takže se od toho upustilo. Jako dlouhodobé, preventivní řešení je používání ochranných sítí při spaní, zejména pro matky s dětmi, které jsou malárií nejvíce postiženy. Problém se řeší intenzivně na straně prevence a osvěty, což v zemích Afriky je mastodontský úkol. Jinak pro zajímavost – ve všech hotelích na pobřeží - kolem postelí ochranné a kvalitní sítě jsou zavěšené pod stropem v kolejnicích, podobně jako doma věšíme záclony. Za celých 14 dní pobytu jsme nezaznamenali jediné komáří bodnutí.

mg+:5564]

Vyprávěli mi příběh o Evropanovi, který vedl potápěčskou základnu, používal antimalarika a malárii stejně dostal. Při všech kontrolách byly výsledky negativní, neboť antimalarika zabránila plnému průběhu nemoci a její diagnóza v Německu pak trvala 6 měsíců. V Africe domestikovaní Evropané se k antimalarikům stavěli spíše negativně. Dívali se na to i z ekonomického hlediska – jedna tableta Malaronu tehdy přišla zhruba na 105 Kč a viděli za tím jen business farmaceutického průmyslu. Já si osobně žádný závěr zatím neudělal, hráli jsme na jistotu. Faktem, který potvrdí i lékař, je to, že malárii opravdu můžete dostat i při používání antimalarik. Toto riziko ale bývá minimální. Nutno však podotknout, že prášky Malarone lze bránit maximálně jeden měsíc, neboť to jsou pěkný "drijáky".

Zajímavý je rovněž způsob vzniku názvu malárie. Ještě dříve, než francouz Charles Lous Alphonse Lavaron prokázal přenositelnost malárie komáry rodu Anopheles, obecně se předpokládalo, že příčinou nemoci je "špatný (mal) vzduch (air)" v bažinatých oblastech. Odsud vzniknl dnešní název malárie, který je podobný v mnoha světových jazycích. Slůvko "mal" obvykle označuje nemoc, něco špatného či zlého.

Co se týče střevních potíží, musím konstatovat, že nás žádné nepotkaly, stejně tak jako ostatní návštěvníky, se kterými jsme se denně stýkali. Oproti Egyptu byla i na toto Keňa zlatá, byť jsme si dali chvilkami i něco domácího a při jedení tropického ovoce jsme se rozhodně nešetřili.

mg+:5565]

Tse-tse

Při jednom safari výletě ranger prudce zastavil a začal se rukama ohánět, jako kdyby jej něco hrozivého mělo kousnout. Civěl jsem na něj a zprvu vůbec nechápal. Nějaká obyčejná muška, no a co? Jak mi sdělil, právě z kabiny vyhnal mouchu tse-tse. No vlastně bodalku. Ta přenáší prvok jménem Trypanosoma brucei, jež vyvolává tzv. spavou nemoc. Ta je "endemická" v Subsaharské Africe, kde žije přes 60 miliónů lidí. Ročně je touto nemocí nakaženo kolem 500 tis. lidí, z nichž 40 000 zemře. První příznaky se podobají chřipce (horečka, zduření mízních dutin), místo bodnutí hmyzem se zanítí a oteče. V závěrečné fázi dochází k halucinacím a výbuchům zuřivosti a úplnému rozhození spánkového režimu (odsud pochází název nemoci). Tento stav vede ke smrti nebo stále se prohlubující letargii. Dnešní věda zná dva poddruhy parazita a tomu dvě odpovídající průběhové formy nemoci: Trypanosoma brucei gambiense a Trypanosoma brucei rhodesiense. Druhá forma je mnohem agresivnější a rychleji působící (vedoucí zpravidla ke smrti), první zapříčiňuje již uvedenou letargii, tedy klasickou "spavou nemoc".

Vřetenovití paraziti, kteří spavou nemoc vyvolávají, se totiž v lidském krevním oběhu umějí vyhnout většině protilátek a ty, které zjistí, zničí. Protilátky, zvané též antitělíska, pak nemohou o zjištěné přítomnosti "nepřítele" informovat imunitní systém [x1].

mg+:5566]

Dosud nebylo zřejmé, jak mohou paraziti v krvi nakaženého člověka přežít, přestože jeho imunitní systém produkuje stále více protilátek. Důvodem je, že parazit trypanozóma spavičná ( Trypanosoma brucei gambiense) přenášený mouchou tse-tse, pluje v krvi člověka bez ustání stejným směrem obrácen dozadu, čímž vytváří zvláštní proudění. Tímto vírem strhává antitělíska, která se jej dotkla, k buněčným "ústům". Ta antitělíska zachytí a pohltí, čímž je imunitní systém ponechán v nevědomosti.

mg+:5567]

Tyto poslední poznatky mohou vést k výrobě moderních léčiv. Současná léčiva jsou na bázi různých drog a většinou přinášejí silné vedlejší, nežádoucí účinky. Léky, používané ve 30. letech minulého století vedly k silné slepotě, psychózám, poškození mozku. První stádium se léčí přípravky suramin, pentamidin, eflornithin, druhé pak arzenu, eflornithin, nifurtimox. Ke světové špičce ve vývoji léčiv na tuto nemoc patří tým profesora Julia Lukáše z Biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích.

Co všechno se člověk dozví od vzdělaného rangera (a z Internetu) O;) Není ani nezajímavé, že nemoc se může z člověka na člověka přenášet pohlavním stykem. A tak nejlepší způsob, jak si užívat radostí života je mouchy tse-tse odhánět. A povinností rangera je mimo jiné i chránit zdraví a život návštěvníků safari.

Potápěčský briefing

V půl sedmé pro nás přijíždí vozidlo z potápěčské základny, tzv. báze. Kdo by očekával nějaký mikrobus, tak by se šeredně spletl. Poctivý terénní náklaďák s korbou, na které jsou lavice jak pro vojáky a uprostřed spousta místa. Sem dáváme náš "drobný" 30 kilogramový bágl se základní výstrojí. Jediné, co jsme s sebou netáhli letadlem bylo olověné závaží a tlakové lahve. To je totiž naprosto zbytečné, jelikož to je možné si zapůjčit na základně. Pokud bychom pro dva vezli závaží, bylo by to dalších 20 kg. Na kolenou jako oko v hlavě hlídám svého Nikona "zabaleného" do pouzdra pro podvodní fotografování. To je momentálně to nejkřehčí a nejméně skladné, co u sebe máme.

Náklaďák poskakuje po hrbolaté silnici dvacet minut, než přijíždíme na základnu. Na uvítání musíme předložit své potápěčské licence a deníky ke kontrole. Pokud bychom se nepotápěli více jak půl roku v otevřené vodě, museli bychom totiž složit minimální zkoušku – tzv. "check dive" na důkaz toho, že jsme to nezapomněli a přeci jenom umíme takové základní věci jako je např. vylití masky pod vodou nebo správné vyvažování nafukováním jacketu (potápěčské vyvažovací vesty). I instruktor musí vědět, s kým se bude potápět, aby ponory byly pro všechny strany co nejbezpečnější.

Sportovní potápění je nádherná věc, ale musí se dělat pravidelně, aby byla nezbytná fyzička a i psychická pohoda a připravenost na případné "krizové" situace. Některé potápěčské aktivity či reflexy by měly být naprosto automatické, aniž bychom o nich nějak dlouho přemýšleli. Nejhorší případ jsou prázdninoví potápěči, kteří se potápějí jen během své 14 denní dovolené jednou za rok a pak, jak se říká tomu dají "pěknou sodu" - každý den 2-3 ponory. Pokud organismus není trénovaný, každý ponor je sám o sobě velkou fyzickou i psychickou zátěží. Vlastně, ono to ve své podstatě je zátěží i pro ty trénované, kteří si to nechtějí připustit nebo to lépe snášejí. Odpoledne jste utahaní jak králíci a někteří netrénovaní pak usnou ještě před večeří … Organismus se nasycuje dusíkem, který se pak uvolňuje někdy i několik dní, než jste na původních normách nasycení.

Všechno je v nejlepším pořádku – poslední záznamy v denících i rozhovor s divemasterem vede k jeho spokojenosti. Majitelem základny je Němec. S Irenou mezi sebou tiše prohazujeme pár českých vět. Ledy jsou najednou prolomeny. Čeští potápěči jsou v Keni zatím sice raritou, nicméně majitel poznal okamžitě a bezpečně češtinu. Jeho přítelkyně, která mu pomáhá se správou základny, je totiž z Moravy. Přítelkyně je ráda, že si má s kým popovídat, my vlastně také. Kromě jednoho Holanďana jsou ostatní potápěči Němci či Švýcaři, takže se mluví spíše jen německy. Pouze briefing před ponorem a základní komunikace na lodi je v angličtině. Pro komunikaci pod vodou se používají jen signály rukou a prstů, které každý potápěč musí znát.

S šálkem kávy usedáme ke stolu. Kdo nezná potápěčské briefingy, může si představit letecký briefing z dob druhé světové války, jak je známe běžně z filmů. Přichází vedoucí "divemaster" spolu s kapitánem lodi. Nad mapou cílové lokality probíráme základní topografické údaje reliéfu mořského dna, různé objekty, které zde můžeme najít, příslušné hloubky a časový i organizační plán ponoru, naše primární a sekundární cíle.

S teplotou vzduchu a vody si nemusíme dělat žádné starosti – na vzduchu i bezprostředně pod hladinou je teplota 29 °C, ve dvaceti metrech hlouběji jen o několik pár stupňů méně. Prostě pohádka. Samozřejmě že nesmí chybět ani domluva pro případ, kdyby se někdo ztratil apod., potvrzení komunikace včetně té v nouzových situacích. Možná je to úsměvné, ale je nutné vědět, jak v příslušném jazyce požádat (no, spíše zakřičet) o pomoc. Mnohokráte se již stalo, že potápěč v nouzi mával na hladině na projíždějící loď a neznal kouzelné domorodé slovo "pomóóóc". Kapitán, v domnění že jej vesele a rozpustile zdraví, přidal jen plyn a ujel. Vyčerpaného a vystresovaného potápěče nechal napospas vodním proudům a vlnám, které jej odnášely dál do otevřeného moře. "Panebože, pomož si sám!".

Já osobně něco podobného nezažil na vodě, ale v sibiřské tajze. Kdysi jsem se potřeboval autostopem dostat ze sibiřského Bratsku na jezero Bajkal. Stál jsem na kraji prašné automobilové magistrály. Podobně jako v Amazonii je "autostráda" vymýcený pás lesa, plný hrbolů a děr (a pochopitelně i bahna, když prší). Když to je neúnosné, tak se buldozery srovná další pruh lesa o 20 metrů vpravo nebo vlevo a jezdí se dál. Stál jsem na kraji cesty a s pokrčenou paží, zaťatou pěstí a zdviženým palcem jsem mával na projíždějící náklaďáky. Jenže ouha. Nikdo nezastavil. Jak jsem se později dozvěděl, řidičům jsem jen sděloval "Vot, maladěc!". Že dobře řídí, má pěkné auto atd. Teprve ze zoufalství jsem začal mávat celou rukou a později oběma a první "šofjor s gruzavikom" zastavil. Takhle se pozná cizinec, špión v cizí zemi. Můžete být oblečen stejně jako domácí, hovořit plynně místním jazykem a v okamžiku, kdy třeba na kočku místo správného "Ksssss, Kssss" (takhle se volají kočky rusky) zavoláte "Čiči, čiči" a jste jako cizinec okamžitě prozrazen.

Rozdělujeme se do skupin a seznamujeme se s naším potápěčským "buddym". Pojem "buddy" je v potápění ustálený již mnoho let. Původně systém "buddy" vznikl v americké a britské armádě. Překladem slova "buddy" je přítel. Ozbrojené síly začaly při náročných vojenských akcích použít operační dvojice, kde každý je pomocníkem, rovnocenným partnerem a přítelem toho druhého. Pomáhá mu splnit úkol a zároveň i přežít. Dvojice tvoří sehraný tým. Základním úkolem "buddy" principu je zvýšit bezpečnost. Tato myšlenka se časem přenesla i do některých sportovních aktivit, včetně potápění.

V podmínkách potápěčské turistiky se princip někdy významově posunul. Buddy je někdy chápán jako vedoucí skupiny, který dobře zná místní terén, podmínky a nebezpečná či jakkoliv kritická místa. A jako vedoucí skupiny vede i několik potápěčů. To je důsledek komerčního potápění, typický například pro Egypt. Bez lokálního vedoucího se nesmíte sami potápět a je ekonomicky neúnosné, aby vedoucí skupiny měl na starosti jednoho jediného "klienta" či partnera. Pojem "buddy" je někdy nesprávně směšován s divemasterem – vedoucím potápění. Správně pod vodou by měly vždy existovat dvojice ve vztahu "buddy-buddy", aby si mohli pomoci. Několik dvojic pak tvoří skupinu, vedenou divemasterem.

Pod vodou je ale nesmírně složité udržet skupinu 7-8 lidí pohromadě. Více lidí znamená spíše chaos a nejasné kompetence a je reálné riziko, že se od skupiny někdo oddělí, aniž by si toho ostatní všimli. Toto je velmi nebezpečné. A proto i v těchto větších skupinách se v praxi záměrně vytvářejí dvojice, kdy jeden hlídá druhého.

Vezměte ještě jeden psychologický faktor. Vzpomeňte na organizované výlety s turistickou agenturou. Pořád se na někoho čeká, někdo se courá nebo nechápe či nechce pochopit některé instrukce či zásady. Sami víte, jak takovéto výlety jsou otravné a nudné.

Při běžném ponoru, do dvaceti-třiceti metrů hloubky, máte k dispozici v průměru 40-50 minut času na celou akci. Aby to všechno klaplo, musí být celá skupina buď velmi dobře sehraná, nebo spíše ve většině případů naprosto disciplinovaná. Znamená to poslouchat pod vodou svého vedoucího celé skupiny "na slovo" a proto je tak důležité si na briefingu znova zopakovat všechny cíle, plán a průběh ponoru, celou komunikaci, vytvoření dvojic. Ideální je potápění ve dvou, maximálně ve třech lidech, což dnes zpravidla už nejde. Na danou lokalitu přiveze loď kolem 15-20 potápěčů, kteří mají celkem v průměru kolem jedné hodiny na celý ponor (včetně přípravy) a pak se loď přesouvá na druhou lokalitu. Během přesunu se odpočívá, případně přestrojují tlakové lahve na další ponor. Někdy je čas trošku pospat nebo se opálit.

Na lodi

Na pobřeží nás už čeká naložená loď, tentokrát to je Maisha, což ve svahilštině znamená "život". Jinak Maisha je běžné jméno dívek v Keni a Tanzánii, které bylo odvozeno od arabského jména Aisha (ta, která přežila).

Jsme oblečeni jen v neoprénech, přes rameno na popruhu máme jen malou kabelu na základní výstroj. Černá gumová taška je očíslována a odpovídá číslu skříňky v šatně na základně, kde máme uloženy své civilní oblečení. Pokud máte s sebou nějaké cenné věci, k dispozici je dokonce i příruční osobní trezor. Tady se nezapře německá preciznost majitele základny.

Všechno ostatní (to těžké) nám posádka odnesla na loď již během briefingu. Starostlivost, s jakou se tu starají o turisty, potápěče či výletníky na safari je milá a v tom vedru velmi příjemná. Připadáte si opravdu jako anglický "bílý" muž, jež se vydal na lov do Afriky někdy v 18. století. Všechno se usměvavým a nevtíravým způsobem servíruje až pod nos, vše je zorganizováno a připraveno tak, aby jste se jen rozhodli "go". Na každé své přání slyšíte ono pověstně "Yes, sir". Ještě více se to líbí Ireně. Co já bych řekl, že neudělám, místní jen s úsměvem sdělí "Yes, madam" a je hned realizováno. Z místních je cítit obrovská životní zkušenost, protože myslí opravdu na spoustu věcí, které by vás ani nenapadly. I když vás napadnou, zjišťujete, že už je to nějak zařízené nebo alespoň ošetřené. Nemusíte vlastně tedy dělat nic. Na vás je jen to jediné – užít si to (zaplatit, a ideálně se v budoucnu sem zase vrátit). Tak nějak by měl fungovat pro zákaznicky orientovaný přístup.

Obloha se zatahuje olověnými mraky, zvedá se vítr a tím i vlny. Dnes je náš pátý den pobytu v Keni a je to poprvé, co se takhle kazí počasí. Až do teď to byla přes den vždy sluneční idylka. Pro potápění pod vodou déšť nevadí, tam už je stejně mokro. Nejde ale o to se jen po ponoru úspěšně vynořit, ale dostat se zpátky na loď a s tou se vrátit do přístavu. A to v bouři nebo silněji zvlněném moři nebývá zase až tak snadné, jak se na první pohled zdá. Na moři či dokonce v oceánu platí trošku jiné představy o tom, jak se dostat z vody na souš. Při potápění v českých lomech doplavete jen maximálně pár desítek metrů a jste na místě, odkud jste se zanořovali. Dokonce často vystoupíte po pohodlných schůdcích. V Indickém oceánu je to ale o úplně něčem jiném.

Nevypadá to zase až tak zle, a tak vyrážíme. Snad jen pod vodou bude méně světla na focení v mělkých vodách; hlouběji to už je jedno, protože se musí použít stejně blesk.

Nejtěžší je s lodí vyplout na širé moře. U pobřeží na mělčině se lámou poměrně velké vlny, které musíme čelně překonat. Motory řvou na plný výkon, loď se třese pod údery vln, do kterých narážíme. Příď nahoru, záď dolů. Jako na houpačce. Vzniklá tříšť přelétá až na zadní palubu, kde sedíme. Trvá to jen pár minut, než se dostaneme do hlubších vody a tedy menších zlomů vln. Za pár desítek minut plavby podél pobřeží směrem na sever se dostáváme na naši cílovou lokalitu.

Všichni jsme nachystaní a nedočkaví. Na lodi to houpe a jako suchozemské krysy se těšíme, až budeme v klidu, kde nebudeme trpět mořskou nemocí. Tedy jedině pod vodou! Dnešní potápění je driftové. Tedy v proudu. Loď nekotví a zanořivší potápěči se během ponoru nechají unášet proudem. Loď je na hladině sleduje podle vycházejících bublin a pak všechny potápěče na hladině postupně vyzdvihne. Toliko velmi stručná teorie. Pro kapitána lodi to není nikterak jednoduchá záležitost, je nutné bystré oko, znalost podvodních proudů a letitá zkušenost. Proudy v různých hloubkách jsou různé, jinak směrované a teplotně variabilní. Studené i teplé.

Být unášen proudem je docela příjemné. Nemusíte nijak zvlášť pod vodou plavat. Vezete se pohodlně jak ve vlaku a prohlížíte si podmořskou krajinu. Proud ovšem nesmí být nikterak silný, aby vás nevtáhl někam hluboko dolů nebo neodnesl na širé moře. Osobně za příjemný proud považuji takový, proti kterému se nechá ještě plavat, když se chcete vrátit na nějaké místo, což je při fotografování někdy důležité (nejenom při něm). Musím však podotknout, že proudy bývají obvykle silnější, takže se můžete pohybovat jenom směrem vpřed, cesta zpátky není možná. O to náročnější je při driftovém potápění se udržet ve skupině a neoddělit se. V některých lokalitách jsou proudy tak silné, že dolů strhávají i vzduchové bubliny vydechujícího potápěče. Je zde obrovské nebezpečí, že vás takovýto proud stáhne dolů a už nepustí nebo odnese desítky kilometrů od pobřeží do oceánu. Naštěstí v této lokalitě takové proudy nejsou. Pověstné jsou ale např. v Indomalajsii.

Poslední kontrola, poslední signál OK. Kýváme na sebe pohledy a padáme z okraje lodi kotoulem vzad. Za zlomek vteřiny jsme v teplé vodě, za několik desítek vteřin je celá osmičlenná skupina na hladině. Pod vedením divemastera se zanořujeme.

V hloubce 6 metrů je už klid, necítíme žádné velké vlny, jen lehké pohupování. Voda je teplá jak kafe, dohlednost kolem 20 metrů. Spodní proud nás bere do svého náručí a vyjíždíme na podvodní safari. Náš první ponor v Indickém oceánu. Na první pohled vidím a cítím rozdíl ve srovnání s Rudým mořem.

Oceán je opravdu divoký, vlny mohou dosahovat i několika metrů. O tom jsme se i dneska přesvědčili, když jsme vyjížděli s Maishou od pláže. I pod mořskou hladinou je vidět vliv vln na povrchu. Nemyslím tím jen pohupování, ale zejména i členitost dna, které mnohdy kopíruje zvlněný povrch hladiny. Dno je převážně ploché, nejsou tu tak časté korálové věže jak je známe z Egypta nebo kolmé korálové stěny hned u pobřeží.

Pokud uděláme analogii z přístrojového potápění v Rudém moři, tak skutečný život, s většími živočichy zde začíná až tak kolem 15-20 metrů. Jinými slovy – musíme zde hlouběji. Drsnost oceánu definuje podmínky života pod vodou. Korály nesnášejí usazování zvířeného jemného písku který je dusí a proto v mělkých vodách hynou a pobřežní pás je chudý na život. Proto u ústí velkých řek do moří či oceánů korálové útesy v okruhu několika kilometrů vůbec nenajdeme. Tento případ se pochopitelně netýká Egypta a Rudého moře, protože ze Sahary žádná větší řeka do moře neústí. To je první, co jsem si po ponoru dnes uvědomil.

Na citlivost korálů na zvířený písek musíme myslet i jako potápěči při kopu ploutví. Na rozdíl od Rudého moře si zde užijeme ovšem obrovského množství velkých ryb, včetně velrybích žraloků, kteří sezónně migrují podél pobřeží. Místní divemaster si stěžuje, že migrace ryb a dalších živočichů je časově nevyzpytatelná a nelze ji s přesností prognózovat. Vypráví, jaké by to bylo pro turisty krásné, kdyby věděli, že velryba či žralok připlave ve druhém listopadovém týdnu. To by se prodávaly potápěčské ponory a podmořská safari! Já jsem rád, že tomu tak není. Ztratilo by to kouzlo divokosti a přírody jako takové a ani těm tvorům by se nelíbilo, kdyby na ně čekali očumující potápěči.

Abychom viděli menší živočichy, musíme blíže a opatrně ke korálům nebo se pozorně dívat kolem sebe, nad hlavu.

Menší ryby bych z pohledu jejich životní strategie rozdělil do dvou skupin. Do první patří ryby žijící ve velkých hejnech. Toto uskupení samo o sobě slouží k obraně. Útočník je zmaten, protože neví, na kterou tu malou rybku zaútočit, nedokáže její dráhu ve velkém uskupení a koncentraci sledovat. Platí známé rčení: "Kdo chytá více zajíců najednou, nechytne jediného". Evoluce je však mocná. Inteligentní tvorové si na každou protizbraň vytvoří zbraň novou, nebo metodologii, jak ochranná opatření překonat. Takže i dravci loví ve skupinách, řekl bych spíše ve smečkách. Nahánějí si ryby navzájem. Mistry v takovémto lovu jsou delfíni, kteří hejno ryb zaženou k hladině, či dokonce do mělkých pobřežních vod. Únikových cest je pro ryby méně a značná část z nich je zmasakrována. K lovu se kromě delfínů obvykle přidávají ptáci, útočící střemhlav na hladinu. Voda doslova pak vře ve změti rybích těl.

Pokud nad vámi ve volné vodě plave takováto skupina, světlá hladina při pohledu zespoda ztmavne jejich stínem. Úžasné jsou chvilky, když vidíte, jak se do tohoto hejna vrhá nějaká větší dravá ryba. Hejno se rozestupuje, rychle mění směr, všelijak se motá, kroutí a otáčí. Rybí šupiny odrážejí sluneční paprsky a vytvářejí světelné odlesky, takže celý útvar se rozsvěcuje a zhasíná, barevně i světelně mění, tak jak se mění postavení a orientace ryb směrem ke slunečním paprskům. Hustota ryb připomíná otevřenou konzervu se sardinkami.

Do druhé skupiny bych zařadil drobounké korálové rybky. Ryby této skupiny se schovávají kolem korálů, v různých členitých prostorech útesů, v jeskyních či prohlubních nebo ohbích. Ryby první skupiny nejsou pro akvaristy zase až tak zajímavé. Jsou to velmi dobří, vytrvalí plavci, kteří vyžadují velké množství volného prostoru, kterým proplouvají či migrují.

V korálovém společenství celá řada nejrozmanitějších tvorů je silně teritoriální. Když se na některá místa vrátíte druhý den, najdete u stejné sasanky tentýž pár klaunů. Pak jsou tu malilinkaté ryby, žijící v hejnech kolem korálů. Stačí se přiblížit o trochu více, než je jejich ochranné, bezpečnostní pásmo a jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Schovají se do korálů. Ale stačí jen chviličku počkat a při tom nijak nerušit. Znovu se objeví a rozpustile skotačí. Mezi korály proud není ve srovnání s otevřeným prostorem zase až tak silný. Blízkost korálů rybkám pomáhá se chránit před proudem, který by je mohl odnášet dál. Kudy voda teče, poznáte podle orientace hejna. Ryby jsou otočeny hlavou proti proudu. Všechno v proudu vlaje, třepetá se.

Takováhle pozorování zbožňuji. Jsou to úžasné chvilky štěstí vidět takhle barevný a rozmanitý svět. Musíte být ale dobrými pozorovateli a na některé věci musíte nacvičit zrak. Ryby se dokáží schovávat ve stínu, pod převisy atd. Stačí posvítit baterkou a najednou lze spatřit, kolik obyvatel je v relativně malém prostoru natěsnáno. Neocenitelný je můj buddy, který mi ukazuje věci, které by mně zůstaly skryté. "Kdo ví co hledat, vidí dvojnásobně". A to platí i pod vodou a ušetří mi spoustu energie, sil a hlavně vzduchu, takže při jednom ponoru toho vidím opravdu maximálně.

Proud mě unáší dál a dál. Abych ještě alespoň pár desítek vteřin prodloužil pozorování, musím se opatrně zachytit nějakého pevného výstupku odumřelého korálu nebo ještě raději skály. Správně bychom se neměli ničeho dotýkat, abychom nic zde nepoškodili. Jediný centimetr korálu roste i 7 let! Dávám pozor na ruce a zejména na nohy a hlavně ploutve, ve kterých nemám žádný cit - nejsou součástí mého biologického těla. Chcete-li ovšem pozorovat tenhle svět v proudu, nebo dokonce jej fotit, musíte se alespoň na chvilku nějak dokázat zastavit, najít místo s minimálním proudem, stejně jako to dělají ryby. Na rozdíl od nich potápěč nemá šanci dlouhodobě s proudem zápasit, "přetlačovat se" a plavat proti němu. Nakonec to vždy skončí vyčerpáním. Je lepší se nechat unášet. Pár snímků a musím dohnat skupinu, která se mi vzdaluje.

Celou dobu po očku sleduji svou grupu a hlavně mého buddyho. Černoušek Saidi je kousek nade mnou v pohodlné pozici a hlídá mne. Vše je v nejlepším pořádku. Pro mě je tenhle svět úplně nový, on jej viděl při svých stovkách ponorů už mockrát. A stejně i on potvrzuje, že to je pořád jiné. Ani zde člověk do "stejné řeky" nikdy nevstoupí dvakrát.

Skupina je kousek před námi, a tak ji musíme se svým buddy dohnat. To je nevýhoda, když se někdo "kochá" přírodními divy a krásami, jako herec Hrušínský senior ve filmu Vesničko má středisková. Sice jsem nenabořil žádné "embéčko", ale musíme pořádně šlápnout do ploutví, abychom vzdálenost dohnali a zase se připojili k ostatním.

Ti se nechávají jen pohodlně unášet proudem s minimální potřebou nějak více fyzicky plavat. Jsou vyvážení na stejnou hloubku, nekopírují terén jako já. Všechno pozorují z větší dálky. Vnímají podmořskou krajinu jako celek a pozorují větší ryby, zatímco to drobné, co se více schovává, jim uniká.

Z focení nemám dnes moc požitek, protože musím neustále po očku pozorovat celou skupinu, kde kdo je. Je to náš první společný ponor, takže se ještě moc neznáme. Poznali jsme se v této sestavě teprve před hodinou a chvilku mi potrvá, než poznám kdo je kdo. V plné potápěčské zbroji pod hladinou každý vypadá úplně jinak, než na lodi. Jedině drobounký, 50 kg vážící černoušek Saidi, je okamžitě identifikovatelný.

Dnešní ponor by jeden můj kamarád přirovnal k výpravě myslivců do lesa na medvěda, kteří si s sebou vzali entomologa. Tím myslí pochopitelně mě. Ostatní sice netouží potkat ani tak toho medvěda, jako spíše žraloka či hejno pořádně velkých ryb. Touto oblastí podél pobřeží jižní Keni směrem k průplavu mezi Tanzanií a Madagaskarem směrem na jih pravidelně migrují neškodní žraloci velrybí a máte-li trošku štěstí, můžete je tu potkat v jejich plné eleganci.

Mně prý vždycky pod vodou chybí už jen ta síť "na motýly". Můj zájem ale vede k tomu, že každé mé pozorování a dohánění skupiny v různých hloubkách mne stojí oproti druhým větší výslednou námahu a tedy i spotřebu tolik drahocenného vzduchu a tím se mi logicky zkracuje i doba, kterou mohu strávit pod vodou.

Mou pozornost zaujal nádherný pomec císařský (Pomacanthus imperator). Je pro mne opravdovým bonbónkem dnešního ponoru. Druhově velcí pomci jsou biologicky i akvaristicky velmi zajímaví. Jsou to totiž silně teritoriální individualisté, kteří si uzurpují enormně velké území. To je důvod, proč je lze dlouhodobě a úspěšně chovat v obřích nádržích s kubaturou řádově desítek tisíc litrů, tedy jen v opravdu velkých veřejných mořských akváriích. Jinými slovy – tyhle korálové ryby v zajetí moc nespatříte.

mg+:5584]

Dospělí jedinci měří kolem 40 cm, maximální dokumentovaný věk je 14 let. Další raritou je, že tak jak mladé ryby postupně dorůstají, mění svou barevnou kresbu jak do struktury ornamentů tak i barev samotných. Mladé ryby vypadají absolutně jinak, než jejich rodiče. Kdyby vypadaly identicky, rodiče by je nestrpěli ve svém pečlivě hájeném teritoriu. Díky odlišné kresbě si dospělí jedinci "myslí", že se jedná o menší bezkonkurenční druh, který ve svém hájemství akceptují.

mg+:5585]

Pomec pomalu proplouvá kolem korálů a bedlivě pozoruje co by kde udíbnul. Živí se převážně mořskými houbami. Píp, píp, píp. To jen můj dekompresní počítač spojený s tlakovou lahví mne vytrhuje z pozorování, aby mi akusticky i blikáním na display ukázal, že jsem na polovině zásoby vzduchu. Signalizuji Saidimu, že mám "half", jak jsme se před ponorem dohodli. Buddy odpovídá, že je na tom o trochu lépe a ukazuje mi svůj tlakoměr. Vždy byl pár metrů nade mnou, takže díky nižšímu hydrostatickému tlaku v jeho hloubce měl i menší spotřebu. A taky váží polovinu mé váhy, je mnohem lépe trénovaný (potápí se 15 let dvakrát denně), což všechno je silně znát na spotřebě vzduchu. Pod hladinou jsme už 30 minut a jak rychle to uteklo. Za normálních podmínek by to byl signál, abychom obrátili a začali se vracet k lodi. Jenže jsme v proudu, takže pokračujeme dál.

Pod převisem nalézám odpočívajícího perutýna ohnivého (Pterois volitans), který se skrývá v šeru a je připraven k lovu. Perutýni se stávají poměrně velkým, celosvětovým problémem, protože se rozšiřují s moderní dopravou nebo i nezodpovědnými mořskými akvaristy do oblastí, kde nemají přirozené nepřátele a jsou schopni doslova vybít mnoho druhů endemitních ryb. Takže se dostali např. až do oblasti východního pobřeží USA, do zeměpisné šířky téměř až pod New York! Jsou to bezesporu velmi chytré a učenlivé ryby, které dokáží svým chováním překvapit. Řekl bych, že jsou podstatně inteligentnější než velké cichlidy.

Vzpomínám na zážitek z Rudého moře, z nočního ponoru. Kolega našel nádhernou odpočívající rybku u korálu. Posvítil na ní baterkou, aby ji ukázal dalšímu potápěči, a ten si mohl připravit fotoaparát. Fotograf rybu osvítil ještě druhým, výkonnějším světlometem z ramena fotoaparátu, aby mohl zaostřit. A v okamžiku těsně před tím, než stiskl spoušť, kde se vzal, tu se vzal perutýn a ve vteřině rybku slupnul jak malinu. Když se kolega vyděšeně otočil na druhého, co se děje, zjistil, že za zády potápěčů ve vyrovnané řadě čeká dalších osm jedinců, aby si taky daly něco dobrého k snědku. Když to další den vyprávěli egyptským kolegům, dozvěděli se, že to je v poslední době normální chování perutýnů. Plavou v rojnici za potápěči, kteří si osvětlují terén a vzájemně ukazují zajímavé spící ryby, a ve vhodný okamžik zaútočí. Homo sapiens tak degradují do role loveckých, vyhledávacích psů, nosící s sebou inteligentní a výkonné osvětlení noční scény...

Je pořád na co se dívat. Okamžitě každý zapomíná na své každodenní starosti a vychutnává svou možnost vstoupit do tropické podvodní říše. Nepřeberné množství tvarů a barev, velikostí a různých pohybů. Všude kolem jsou lokální mikrosvěty, které se harmonicky spojují v úžasný celek. Obdivujeme klauny a jejich sasanky, stejně jako perutýny, bodloky a klipky, jež svou barevností připomínají motýly. Saidi mi v úkrytech ukazuje murény a další tvory, na které má vycvičené své oko. Ostatně, všude, kam nás jako průvodci berou, jsou jimi poznané a vyzkoušené lokality. Asi tak, jako já provázím návštěvy na výlety na houby v křivoklátských lesích. Zná tu takříkajíc každý kámen, každý korál.

Mořští hadi a žraloci

Přede mnou se na řasách pase mořská želva. Při své velikosti jsou její pohyby elegantní a důstojné. Kousek pod ní se proplétá černobíle pruhovaný mořský had. S identifikací mořských plazů jsem hodně na štíru, jen vím, že černobílé pruhování může mít jak nějaký vodnář tak i vlnožil. Tito hadi jsou jedovatí, patří mezi korálovcovité hady s jedem účinnějším než je jed kobry. Podle některých pramenů patří mořští hadi k vůbec nejjedovatějším. Od nich raději tedy dál. Vodnář ani vlnožil není ale nikterak útočný, spíše zvědavý. Teprve když jej vysloveně dráždíte, se promyšleně otočí a zaútočí. Tak aspoň praví mnozí potápěči. Zažít bych to rozhodně nechtěl.

Někdo má rád adrenalin. Pro potápěče to je určitě setkání se žraloky, takže mnozí po něm zoufale touží. Zejména suchozemci. Říká se, že to je statisticky bezpečné a není čeho se bát. Milovníci žraloků a setkání s nimi rádi uvádějí následující statistiku, která mne respektu pravěkých pánů vodní říše osobně ale nikterak nezbaví:

mg+:5589]

Pár děsivě úsměvných čísel:
- Ročně zemře na pád kokosu a následné rozbití hlavy více než 100 lidí.
- Ročně zemře až 500 lidí na elektrický výboj ze svého topinkovače.
- Ročně zemře 1000 lidí po banálním pádu ze židle.
- Žraloci zabijí ročně 5 lidí (toto číslo je již šest let neměnné).
- Člověk ročně zabije 100 000 000 žraloků (žel dnes již nikoli čtyřmetrových obrů, největší úlovky mají 80 cm).
- Od roku 1950 jsme vyhubili 95 procent žraločí populace.

Žraloka jsem dnes nespatřil ani jednoho. Zato kolem nás proplouvá obrovské hejno modro-žlutě pruhovaných ryb. Jak to dělají, že se všichni otáčejí jako jeden muž ve stejnou chvíli, stejným směrem? O nějaké alfě vedoucí rybě nemůže být asi ani řeč. V hejnu plavou tisíce ryb a určitě se při změně směru neřídí tou první, na kterou většina ani nevidí. Že by nějaké signály? Nebo každá ryba sleduje svého předchůdce a reaguje stejně jako on? Ne, odpověď je tentokrát snadná - je to "šestý" smysl, kterým jsou vybaveny jen ryby – tzv. postranní čára, která rybě pomáhá vnímat okolní tlak, vibrace a tedy i zvuky ve vodě. Spousta dalších otázek se honí hlavou, když vidíte svět, ve kterém jste návštěvníkem jen na pár desítek minut.

Není divu, že jižní pobřeží východní Afriky patří světově k nejnádhernějším lokalitám pro sportovní rybolov. Ryby jsou tu opravdu veliké a pravidelně migrují podél pobřeží. Rybolov je zde tradicí po staletí. Původně se lovili z domorodých plachetnic, již zmiňovaných "dhow" (viz. předchozí díly článku), jež se zde objevily ještě dávno před 7. stoletím našeho letopočtu. Jednou z nejznámějších osobností, která zde propadla rybolovu, byl Ernest Hemingway, který pobýval od místa našeho dnešního ponoru severně v okolí Malindi a Watamu. Watamu je dnes podmořskou rezervací.

Obrovské druhové množství životních forem je okouzlující a je typické pro tropické oblasti. Vysoký počet druhů ryb, živočichů, rostlin a vůbec všeho je zde způsoben vyšší teplotou, než v jiných oblastech světa. Vyšší teplota znamená i rychlejší růst, častější buněčné dělení a tedy vyšší pravděpodobnost vzniku buněčných mutací. A odsud už není daleko k novým druhům.

Každé hloubkové pásmo pod vodou má druhově jiné obyvatele. Opět je to dáno rozdílem podmínek – světla, teploty, proudění, obsahem kyslíku, živin atd. Při plavání pod vodou i já narážím na proudy o různých teplotách. Proudy teplé a studené. Stačí výškový rozdíl několika mála metrů a proud teče v opačném směru než ten ze kterého jste připluli. Rozdíl teplot je někdy značný a je to někdy jako když v pyžamu rovnou z vyhřáté postele vylezete na balkón v době listopadu.

Píp, píp, píp. Konec kochání. Musím se vrátit do technické reality ponoru, jeho poslední fáze. Počítač na konzoli je na mne drzejší, pípání je hlasitější a v kratších intervalech a ve vyšší tónině než předchozí signalizace poloviny spotřebovaného vzduchu. Tentokrát mi zbývá už jen čtvrtina zásoby vzduchu, jsem na tlaku 50 barů. S pípáním se na podsvíceném LCD display zároveň zobrazuje plná, nekompromisní šipka směrem k hladině, která bliká a otravuje. Nic naplat, musíme z hloubky 18 metrů zpátky na hladinu. Dekomprese je OK, tedy není nutná, jen povinná bezpečnostní zastávka ve 3 metrech pod hladinou.

Dávám signál Saidimu, že musím už na hladinu. Potvrzuje, že pochopil a zahajujeme pomalý výstup. Ne rychleji, než je rychlost nejmenší bublinky z plicní automatiky, která stoupá vzhůru. To je vizuální kontrola a pravidlo známé již od historického začátku potápění z dob nestora nezávislého přístrojového potápění kapitána Jacques Yves Costeau, staré přes 50 let. Dnes vás pochopitelně ještě kontroluje dekompresní počítač, kterému neunikne ani větší rychlost výstupu nebo zvýšená dechová frekvence, panikaření a ihned vám dá nekompromisně vědět, že není něco v pořádku.

Jsme v pěti metrech. Zastavujeme se, abychom rozbalili a nafoukli signální bóji. Pěkně to tu začíná houpat. Znatelně cítím, že se povětrnostní podmínky na hladině dost silně změnily. Vítr a silné vlny. Bóje je nutností, aby nás naše posádka na rozbouřeném moři uviděla a našla a zároveň aby nás nepřejela nějaká jiná loď. Jsme sice pár kilometrů od pobřeží, ale provoz tu je docela čilý.

Bouřka a mořská nemoc

Zavěšuji se plnou svou vahou (nechá-li se tak říci) na bójku, která je už na hladině. Je to taková hra. Tahle signální potápěčská bóje je asi dva metry dlouhý "pytel" červené barvy se šikmým bílým pruhem (symbol "potápěč pod vodou"), který se zamotaný (podobně jako pytlík do koše na odpadky) schovává v kapse jacketu. K signální bójce je připevněna dostatečně dlouhá, na otáčecím navijáku namotaná šňůra. Bójku vytáhnete a plicní automatikou naplníte vzduchem (zespodu má bóje otvor, jako ten sáček na odpadky). Bóje stoupá k hladině. A právě tam je kritický moment, aby jste ji udrželi ve svislé poloze a sama se nevyfoukla, nesplaskla a nelehla si na hladinu. Proto se na ní musí potápěč svou vahou pověsit, aby ve vodě svisle stála, trčela dva metry nad hladinu a tím byla viditelná. Zároveň musí potápěč dávat pozor, aby se do lanka bóje nezamotal. To by bylo velmi nepříjemné.

Bójka stojí, vše je až posud v nejlepším pořádku. Vynořujeme se po 45 minutách ponoru na hladinu. Překvapení, které jsem nečekal. Fouká mnohem silnější vítr, než při zahájení ponoru. Vlny mohou mít tak 4 metry a pro mne, jako suchozemskou krysu, to houpání není zrovna příjemné. Saidu mi oznamuje, abych počkal na loď a že se vrací ke skupině, aby ji dohnal. To mě překvapilo ještě více, než ty vlny. Ještě než jsem stačil něco říci, zmizel pod hladinou a mne nechal samotného osudu, vlnám.

Zůstal jsem sám. Loď vidím poměrně daleko a to jen vždycky jen na pár sekund, kdy mne vlna na svém hřbetě vynese nahoru. Zavěšuji si fotoaparát karabinou na jacket, který si nafukuji, abych plaval jako korkový špunt pohodlně na hladině a nemusel se držet silou nohou a hlídat navíc ještě fotoaparát. Mám teď úplně jiné starosti.

Začíná pršet. Nezbývá než oddaně čekat než připlave Maisha, aby mě vzala na palubu. Nahorů, dolů. Nahoru, dolů. Fuj. Čekání na hladině trvá dlouhé desítky minut. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Fuj, fuj. Nedělá mi to vůbec dobře, tohle jsem zatím nikdy nikde netrénoval. Další potápěčská zkušenost do sbírky. Usilovně mávám bójí, aby mne na palubě někdo uviděl. Ti tam určitě někde zase kecají a nedívají se na hladinu oceánu. Anebo dívají a nevidí, vlny mě schovávají a bójka je na tohle asi malá. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Fuj, fuj, fuj. Pátá jízda horskou dráhou s neteří v Julděfuldě se mi teď jeví jako zábavná činnost. Po půl hodině se dostavuje mořská nemoc. Teoreticky znám dobře jak jí zabránit. Najít a dívat se na horizont, na nějaký pevný bod a k němu se upnout. Jenže to tady nejde. A tak krmím ryby pode mnou dnešní chudou snídaní. Teorie zůstává šedivou teorií, zelený je strom života, stejně asi jako má tvář.

Asi po 40ti minutách připlouvá Maisha a bere mne na palubu. Postupně podávám ze žebříku nahoru fotoaparát, ploutve a z bočních kapes jacketu 7 kg integrované olověné zátěže, abych vůbec mohl vylézt. Jak se říká, mám toho plné brýle. To čekání na rozbouřeném moři bylo nepříjemné, vůbec jsem chvilkami nevěděl, zda mě najdou a jak to skončí. Kapitán vyzdvihl všechny ostatní, a mne si nechali jako posledního. Prostě si mne vychutnali – věděli podle mého deníku, že to je můj první ponor v oceánu. Takže obyčejný křest. Teď jsem byl nesmírně šťasten, jakmile jsem vylezl z vody ven, protože se mi podařilo překonat navíc ještě jedno poslední "úskalí".

Keňské potápěčské lodi nemají na zádi pohodlnou plošinu s pevně uchycenými žebříky jako komfortní lodě egyptské. Tady se vylézá poblíž závěsných motorů po nouzovém žebříku, který je volně otočný podle horizontální osy úchytu. A jak se loď na rozbouřených vlnách kymácí, houpe se i žebřík, takže stačí si neuvědomit, že se musíte chytit opačně než je obvyklé a přirozené, jinak vám žebřík přirazí ruce k trupu lodi celou váhou potápěče i s jeho výstrojí. Při shodě nešťastných náhod může dojít i k rozdrcení hřbetu obou rukou.

Na lodi vidím, že Ireně je ještě hůře než mně. Pro nevolnost se do vody ani neodvážila. Představa, že při motající se hlavě a rozhoupaném žaludku měla ještě skočit kotoulem vzad do vody vzpínajících se vln z výšky 2,5 m přes bok lodi, byla, jak se mi pak svěřila, hrozná. Takže zůstala na lodi celou dobu a nebylo jí zrovna fajn. Pod hladinou bylo přeci jen lépe.

Za trvalého deště vyplouváme na druhou lokalitu. Nevím, kdo všechno zažil opravdovou mořskou nemoc. Takhle blbě nám v životě ještě nebylo a to jsem toho zažil poměrně hodně. Žaludek se zvedá a zmítá, stejně jako rozhoupané moře. Křečovitě se držíme za zábradlí a dál krmíme ryby. Ne a ne to přestat, i když už není vlastně uvnitř nic, co by mohlo jít ven. Hlava bolí, migréna hadr. Svět se propadl do bláznivého kolotoče. Jakýkoliv pohyb tělem dělá problémy a všechny tyhle pocity jen znásobuje.

Pro ostatní na relativně malé lodi to nebylo asi taky nic příjemného. Po deseti minutách, kdy se náš stav nelepšil, přišel slušně kapitán, zda by nám nevadilo, kdyby nás vysadili na břehu. Nevadilo. Na další ponor nebylo dneska ani pomyšlení.

Po dalších deseti minutách nás Maisha potupně vysazuje na břehu, asi 20 kilometrů po pobřeží k naší základně. Veškerou výstroj necháváme na lodi. Kapitán kormidluje ke břehu co nejblíže, jak mu to jen ponor lodi a reliéf dna dovolují. Na pevnou pláž zbývá nějakých padesát metrů, ale loď zde nemůže blíže. A tak skáčeme do vody, která nám sahá až po bradu. Připadám si jak zbloudilá a vyplivnutá velryba na pláži.

Stalo se ale něco neuvěřitelného. Jakmile jsme pod nohami pocítili dno, nevolnost, provázená houpáním a závratěmi jako mávnutím kouzelného proutku zmizela snad ještě rychleji než nastala.

Čekáme u rybářské vesničky. Místní obyvatelé na nás pokukují jak po Marťanech. Kromě neoprénů jsme v tu chvíli neměli nic na sobě ani s sebou. Musím ale pochválit německou organizovanost. Ještě dříve, než se stihneme rozkoukat, pro nás přijíždí terénní náklaďáček, který nás vezl už ráno na základnu. Později se dozvídám, že na tuhle situaci jsou připraveni a obvykle takhle končí každý první ponor při rozbouřeném moři. Takže nic nového pod sluncem.

Zpátky na základně

Během několika mála minut nás terénní nákladní vůz odváží zpět na základnu. Tam nás už čeká starostlivý majitel a vyptává se, jak na tom jsme. Nikomu se nechce ani věřit, co se přihodilo. Počasí se zatím umoudřilo, na nebi ani mráčku a den zase jako vystřižený ze žurnálu. Všechny naše příznaky zmizely. Konec dobrý, všechno dobré. Druhý ponor prostě oželíme, budou další.

Sedíme u baru a znovu probíráme celou anabázi. Jak se říká – "Lidé dělají chyby. Moudří jednu chybu vždy jen jednou". Smyslem je přijít věci na kloub, co se stalo, abychom i my se napříště poučili. Majitel základny, který se zde potápí přes dvacet let se trefí do černého hned první otázkou: "Berete nějaká antimalarika a kdy?" Samozřejmě, Malarone a ráno při snídani".

"Tak tady je ten problém", pousměje se náš hostitel. Malarone jako takový je vhodný na potápění, ale je neslučitelný s houpáním moře, protože má vliv v této věci na váš organismus. Je to něco jako "antikinedril". Díky Malaronu vám bylo zejména zle. Tohle se nám tady neustále opakuje se všemi, co berou Malarone. Nejste první, nejste jediní a nebudete bohužel ani poslední. Tak tohle na okresní hygienické stanici nevěděli, možná jsem se jenom nezeptal. Bavili jsme se o potápění, ne o jízdě lodí po rozbouřeném oceánu. Kdo se holt neptá, nic se nedozví …"To vám čeští doktoři neřekli, že Malarone může vyvolávat a vyvolává pocit na zvracení a zvracení?" "A když se vyzvracíte do 2 hodin po jeho požití, musíte si vzít další tabletu, jinak antimalarikum ztratí účinnost?".

Koukal jsem jako opařený. O prvním jsem vůbec netušil, to druhé by mne zřejmě časem napadlo. Řešení je jednoduché – přestat Malarone brát vůbec, nebo jej aspoň přesunout na čas večeře. Volíme druhou možnost. K tomu jsme vyfasovali od šéfa základny další podpůrné prášky proti zvracení – Stugeron. A to úplně zdarma pro každého. Svého času tenhle medikament byl v lékařství hit. Dával se ale především na zabezpečení dobrého prokrvování zejména mozku. Jako lék proti mořské nemoci se používá díky jeho dalším účinkům.

Jednu tabletu před spaním, druhou ráno před ponorem. Musím po pravdě říci, že po změně medikamentů či času jejich používání našich dalších 8 ponorů dopadlo pak už úplně bez problémů a cítili jsme se jak staří ostřílení kozáci. Podobnou, ne-li ještě větší bouři jsem zažil ještě jednou. Doma jsem se v klidu pak dočetl, že Stugeron by se měl dávat jen na lékařský předpis. Na základně jej měli celou bednu a dostávali jej všichni potápěči, jinak by dopadli jako my dnes a bylo by po obchodu s potápěčskými službami pro turisty. Po návratu do vlasti se rovněž dozvídám, že Stugeron je v lékárničkách první pomoci speciálních složek námořní pěchoty SEALs.

Musíme se nakonec ale taky pochlubit pochvalou celé posádky, že jsme zvraceli pouze přes palubu do moře, nikoliv do lodi, jako někteří naší předchůdci. Ale umím si představit, že kdyby bouře byla intenzivnější nebo trvala déle, nebylo by dostatku fyzických sil se udržet na zábradlí kymácející se lodi a bylo by nám to asi srdečně úplně jedno.

Uklízíme

Čas povídáním o tom, jaké to je mít potápěčskou základnu utekl velmi rychle. Co mě nejvíce zaujalo, byla problematika korupce a pracovních sil. Za všechno se tu musí úředníkům platit, aby něco vůbec schválili.

Nejvíce mne překvapilo povídání (kterého jsem se zúčastnil asi o dva dny později) s jedním z evropských dobrovolníků, který zde pomáhá při osvětě prevence AIDS. Totiž – aby dobrovolník mohl zůstat pracovat déle (zadarmo!), musí zkorumpovaným vládním orgánům zaplatit za toto povolení! Krajina, zvěř, příroda, země jako taková tu je nádherná. Život místních lidí ale těžký, každý den bojují svým způsobem o přežití. A najde se zde mnoho mladých odvážlivců z Evropy, kteří chtějí upřímně pomoci a prakticky pomáhají. Naleznete tu dobrovolné lékaře, zdravotní personál, učitele atd. Nadšení je velmi nakažlivé. Takovéto lidi obdivuji a fandím jim. Člověka i napadne, zda by zde dokázal a chtěl žít jako oni. Život úplně jiný než v Evropě. Je to ale o naplnění životního poslání, nejde v žádném případě o zaměstnání. Po šesti letech strávených v Rusku vím, jak těžké to je někdy žít v zahraničí. Pokud si člověk dokáže udržet určitý životní standard, je to možné a poznání je nádherné a rozhodně stojí za to. Ale je to i o obrovské osobní oběti, při které se člověk vzdává mnoha výdobytků lidské civilizace.

Majitel základny zaměstnává místní obyvatele. Najdeme je na lodi jako potápěčské instruktory, dokonce kapitán Maishi je Keňan. K tomu přibývá síť agentů po hotelech na pobřeží, kteří získávají pro základnu klienty. Jen malému množství těch největších hotelů se vyplatí provozovat potápěčskou základnu. V těch normálních hotelech je jen zástupce potápěčské základny, který v lokalitě hotelu zabezpečí maximálně výlet lodí s proskleným dnem, šnorchlování ve vnitřní laguně korálového útesu nebo ponor s přístrojem ve sladkovodním hotelovém bazénu. Zaměstnanci v hotelu jsou usměvaví, milí, vstřícní. Téměř nikdo z nich nemá ale ani střední školu – stát poskytuje bezplatně jen základní vzdělání. A tak se nesmíte divit, když takový zaměstnanec neumí spočítat ani slevu 10% za několikanásobný ponor. Úkolem agentů je zajistit jen váš kontakt se základnou, o všechno ostatní se postarají až tam.

Tři hodiny povídání uplynuly jak voda. Vrací se Maisha. Zvedám se, abych šel naproti a pomohl vynosit výzbroj a výstroj. Jsem zvyklý se o své věci starat sám. "Ne, zůstaňte v baru. O tohle se posádka postará, je to její práce". A tak jenom sleduji, jak místní vykládají z lodě tlakové lahve a potápěčské vybavení opatrně na vozíky a ty odvážejí na základnu. Používané lahve jsou 12 litrové a hliníkové. Jsou podstatně lehčí než ocelové, takže při každodenní manipulaci se ušetří spousta lidských sil.

Všechno se okamžitě omývá a pere ve sladké vodě, aby nikde, zejména v dýchací technice, nezůstala agresivní silně korozijní mořská sůl. Dokonce se přidává do vody i antibakteriální přípravek, který jednak zabraňuje, aby vznikly plísně a zároveň zbavuje veškeré vybavení pachu moře. S německou důkladností je všechno vypráno, očištěno, ošetřeno a pověšeno na stojany k uschnutí. Všechno tu má své místo a řád.

Černoušci jsou opravdu zruční a poctiví, neudělal bych to lépe. O všechno se starají jako o své. Podobně to funguje i v Egyptě. Čeští potápěči mnohdy hanlivě nazývají členy místní posádky "čmoudy" podle barvy jejich pleti. Myslím si, že takovéto opovrhování není na místě. Někteří se opravdu hodně snaží, stejně jako tady. Málokdo si taky uvědomuje důležitost dobrého vztahu s místním vedoucím ponoru.

Pokud se domorodému potápěči zalíbíte, vezme vás i na svá oblíbená místa pod vodou. Nejedná se jenom o zalíbení lidské, ale především profesionální. Nikdo neukáže ani pod vodou svou rajskou zahrádku, aby jste mu tam olámali a okopali korály nevhodným, neopatrným pohybem. I proto je nutné se pod vodou vždy chovat profesionálně a ohleduplně k přírodě.

Guarézí lávky

Do hotelu odjíždíme jen na lehko s osobními věcmi, vše to těžké zůstává na základně. Beru si jen dekompresní počítač, abych si v klidu večer prošel zpětně průběh ponoru a zapsal jsem jej do svého potápěčského deníku. Samozřejmě že vezu zpátky i fotoaparát, protože se sem vrátíme až pozítří. Mezi potápění vkládáme rovnoměrně výlety. Zítra nás čeká safari a je nutné foťák vybalit z vodotěsného pouzdra.

Zpátky cestujeme opět terénním náklaďákem. Po levé straně silnice, která se vine paralelně s pobřežím, jsou hotely ukryté v nádherných tropických zahradách. Vpravo pak palmové háje, které volně přecházejí v džungli. V místním průvodci se dočítám, že tento biotop je hojný na ptactvo a velké množství hadů.

Mne zajímají ale lávky pověšené mezi stromy vysoko nad silnicí, jež spojují stromy vlevo a vpravo podél hlavní dopravní tepny. Provazové lávky připomínají cirkusové hrazdy ve výšce kopule stanu. Provazy a horizontálně natažené žebříky. Nejsou však zřízeny pro cirkusové artisty, ale pro vzácné opice guarézy (Colobus angolensis). Ty žijí ve vysokých patrech stromů, takže je nelze jen tak jednoduše spatřit.

Aby se dostaly na druhou stranu porostů směrem k oceánu, musely přecházet přes silnici a proto v minulosti jich mnoho zahynulo pod koly projíždějících vozidel. Lávky tak zachránily další životy.

Tyhle nádherné černobílé opice s hřívou a dlouhými chlupy nejsou žádní drobečkové. Samec dosahuje váhy přes 10 kg, samice 9 kg. I když v binominálním názvosloví u druhového jména se vyskytuje slovo angolská, v Angole je téměř nenajdete. Žijí převážně v lesích podél východního pobřeží Afriky, tedy hlavně v Tanzánii a v Keni až po střední vnitrozemskou Afriku do nadmořských výšek 3000 m. V korunách stromů žijí i spí, 3/4 potravy tvoří listy a zbytek ovoce. Po 7 měsících březosti guarézy rodí jediné mládě, které je až na černé skvrny kolem očí celé sněhobílé. Zajímavé je, že již několik dní po narození mláděte ho matka půjčuje i ostatním mladým "bezdětným" samičkám, aby se o něj staraly a tím se připravovaly na mateřství. Guarézy žijí v tlupách kolem 50ti jedinců. Chov guaréz v ZOO je velmi náročný pro jejich plachost a náročnost k prostředí – těžko snášejí jakékoliv změny. Guarézy byly v minulosti loveny pro kůži i pro maso, nyní jsou navíc jejich biotopy devastovány člověkem. Jeden z největších chovů guaréz v zajetí lze nalézt ve Dvoře Králové, kam byly v r.1988 dovezeny z Tanzanie a dále pak pravidelně množeny.

mg+:5606]

Guarézy se živí listím nejrůznějších stromů. Příroda se ale brání, a tak listy mnoha tropických stromů jsou značně jedovaté. Obsahují alkaloidy – strychnin, tanin a kyanidy. Guarézy mají v trávicím traktu zase baktérie, které si s těmito látkami poradí a rozloží je. Guarézy denně konzumují listí v dávce, která by spolehlivě několika násobně zabila ostatní živočichy.

Nikdy by mne nenapadlo, že jiné opice, konkrétně paviáni, zase chodí na břeh oceánu v době po přílivu a hodují na vyvržených mušlích a dalších mořských živočiších. Každou chvíli se dozvídám nové a nové informace – z vyprávění, vlastních pozorování, dodatečně pak ještě z literatury či internetu.

Největší laskominou pro kočkodany i paviány jsou žraločí vajíčka ve formě tobolek. No, napadlo by to někoho? Opice jako predátoři žraloka? Tobolková vajíčka se nacházejí ve spleti mořských chaluh, kam je žraloci na jaře ukrývají do bezpečí před mořskými predátory. Největší množství chaluh roste na jižním cípu Afriky (mys Dobré naděje), kde je chladná voda. Žraloci nepočítají s inteligencí a zručností opic "z jiného světa", které jim vybírají odložené zárodky jejich dalšího pokolení.

Přijíždíme do hotelu. Pro mne to znamená dobře osprchovat pouzdro fotoaparátu od slané mořské vody. Protože času je obvykle málo, rychle jej ještě fénem suším, abych pouzdro fotoaparátu mohl rychle otevřít. Voda a fotoaparát, to se nemá rádo. Dát nabít baterku do samotného fotoaparátu a i do blesku. Na stole jsou samé kabely, které tahám s sebou. I na tohle musíte při cestě do exotické země myslet – nezapomenout na redukci elektrické zástrčky – v Keni se používají pořád britské normy – a dostatek rozdvojek. Přes ně nabíjíte zdroj fotoaparátu, dvou blesků (suchozemský a podvodní) a v zástrčce obvykle máte ještě elektrický repelent proti komárům. Na stole je překabelováno, když si k tomu ještě připočtete nabíjení dvou mobilů, tak je to docela síla.

Vyndání fotoaparátu z pouzdra jde poměrně rychle. Horší to je s jeho přípravou na další ponor – jen připravit fotoaparát a pouzdro zabere skoro hodinu. Musíte pracovat v suchu, v klidu a hlavně při dobrém osvětlení, v plném soustředění. Stačí, aby na těsnění dostal vlas nebo nějaký prach či zrníčko písku z pláže a malér je hotov. Vždycky první chvíle pod hladinou jsou "na nervy" než se přesvědčíte, že je vše OK a nevytopíte techniku za desítky tisíc korun.

Pouzdra Ikelit je naštěstí průhledné, takže lze poměrně dobře vizuálně na suchu kontrolovat stav gumových těsněních a pod hladinou, zda dovnitř neteče voda. Je to ale o cviku. Je známo mnoho případů, kdy potápěč v hloubce 30-40 metrů zjistil, že se mu v pouzdře objevila kapka vody a ponor předčasně ukončil. Jaké ale bylo překvapení, když zjistil, že to není kapka vody, ale poslední vzduchová bublina, která už v jinak zcela zatopeném pouzdře zbyla! Život je někdy ošklivý, takže kontrol není nikdy dost. Těsnění nesmí být zpuchřelé, nesmí se roztahovat (což po roce provozu dělá každé těsnění) a proto je lepší jej 1x do roka, obvykle před nějakou expedicí, vyměňovat.

Nezapomenout ani na náhradní sady těsnění a na silikonovou vazelínu. Každý výrobce tvrdí, že se musí používat jen ta od něho. Já už k plné spokojenosti používám silikonovou vazelínu na těsnění hlav do filtrů Eheim a mám vyzkoušeno, že s vhodným těsněním udrží i tlak vody v 50 metrech. Důvod pro vazelínu Eheim je jednoduchý – je podstatně levnější než americký produkt dovážený ze zámoří. Kolegové potápěči jen kroutí hlavou a tvrdí, že si koleduji o malér. No, on i ten Eheim musí snést těsnění přetlakem na nějakou tu atmosféru a rozhodně na dobu větší, než je 45 minut, což je průměrná doba ponoru v moři nebo oceánu do rozumné hloubky.

Ukunda

Dny potápění prokládáme "odpočinkovými", kdy vyrážíme na "suchozemské" výlety. Když zbude čas, šnorchluji navíc na útesu před hotelem.

Jedním ze zajímavých průzkumných výletů po nejbližším okolí byla cesta do nedalekého městečka Ukundy.

Naše první setkání s Afrikou, jak jinak, bylo přes okna dopravních prostředků. Hned na první pohled člověk pochopí, že za 10 hodin letu z Prahy se dostane do úplně jiného světa a času, kde lidé žijí skromně svůj život a mají úplně jiné hodnoty. Střet nejrůznějších protikladů. Prašné či blátivé cesty plné špíny, prosté chaloupky z materiálu, co dá příroda a zároveň kolem cest potkáváte černoušky v čisťounce bílých vyžehlených košilích, děti rovněž ve slušivých uniformách a o pestrobarevném barevném šatu žen nemluvě. Někde elektřina není vůbec, jinde jsou dráty přibity na stromech hřebíky. Jak tedy žehlí?

Některé obchody či obchůdky (nechají-li se některá prodejní místa vůbec tak nazvat) pod širým nebem vypadají z matatu (pardon – místního mikrobusu) nevalně až odpudivě. Jenže když vystoupíte a podíváte se na věci blíže, zjistíte, že například některé boty od Bati, co se tu prodávají, by jste si klidně koupili. V paměti vám ale zůstávají boty Masajů. Stačí zbytek pneumatiky, na ní položit chodidlo, obkreslit křídou, vyříznout. Panečku, ten dezén je opravdu dobrý. Pak jen provázky omotat kolem chodidla, vepředu podrážku prošít a máte vietnamky jedna báseň. Pokud se podíváte pozorněji, zjistíte, že téměř všechna řemesla se v Keni provozují pod širým nebem – servis, lakovna automobilů, zámečnické a svářečské práce, krejčovství atd.

Otázka, která vás vždy napadne, je otázka bezpečnosti. Čtete-li různé průvodce, dozvíte se, že po soumraku (tedy už po páté hodině odpolední) není radno vycházet z hotelu. Nedoporučuje se ani za bílého dne chodit pěšky po silnicích, protože tu jsou bandy ozbrojené minimálně mačetami. Nenosit s sebou žádné cennější věci. Jen náušnice můžou být důvodem, aby ženu někdo udeřil a v bezvědomí jí sebral šperky, někdy dokonce odřízl ušní lalůček, když nechtějí jít sundat ….

Je to pravda či nikoliv? Nejsou to jen pohádky pro západní turisty, aby zůstali v areálu hotelu a konzumovali zde jídlo, pití a další služby?

V druhé polovině pobytu se osmělujeme. Vydávám se na delší pěší procházky od hotelu s fotoaparátem a fotografickým batůžkem. Na cestách se na mne černoušci usmívají, mávají, vyptávají se, odkud jsem a zvou mě do svých přístřešků, abych se podíval, jak žijí.

Podél hlavní silnice z Mombasy směrem do Tanzanie podél pobřeží vyrostlo městečko s obchody, tržnicemi, čerpacími stanicemi, autobusovým nádražím plným maličkých autobusů (vlastně minibusů Nissan, kterým se tady neřekne jinak než matatu), opravárenskými dílnami a různými službami. Vše je ovšem africky pod otevřeným nebem. Ať už to jsou nejrůznější "markety" s ovocem či zeleninou, nebo jen autolakovna, klempírna, zámečnická dílna či krejčovství. Na zemi najdeme kanystry s pitnou vodou, stejně jako dřevěné uhlí do kuchyně bohatších. Veškerý život začíná časně ráno s východem slunce, kdy není ještě tak úmorné vedro. Odsud odcházejí pěšky či odjíždějí na kolech zaměstnanci hotelů do práce. Stejně tak i na naši potápěčskou základnu.

S hledáním zaměstnanců pro hotel to je velmi jednoduché. Zájemců je mnoho. Ten kdo splňuje kvalifikační požadavky nemá ale žádnou možnost smlouvat o výšce platu. Ten je pevně daný ve všech hotelích stejně. Pokud se někomu plat nelíbí, jsou tu tisíce a tisíce dalších, kteří rádi přijmou … Pracovat v hotelu je lukrativní. Pro místní to je kontakt s cizinci a to znamená nějaké to spropitné (které úslužným, milým a usměvavým, nikterak nevtíravým černouškům dá skoro každý turista), zanechané časopisy a knížky po odjezdu hostí, darované oblečení a přebytky z kuchyně apod.

Vyrazili jsme taxíkem do blízké Ukundy – městečka s několika desítkami tisíc obyvatel. Sotva jsme vystoupili na ulici, hned se k nám ženou místní a zdraví "Jambo". To je univerzální pozdrav a je to ahoj, dobrý den a jak se máš najednou. Často také slyšíme volání Irena nebo Roman, "How are you?". V civilním oblečení poznáváme zaměstnance našeho hotelu, kteří by nás opravdu provedli všude a k tomu dali vše to málo, co tu mají …..

Já s nimi na oplátku hraji "květinovou hru". Poprvé jsem asi třetí den pobytu nechal na rozválené posteli jeden papírový dolar jako spropitné. Při návratu byl náš pokoj vyzdoben květinami – v koupelně, na nočních stolcích, na posteli. Ve vázičkách, ve spletených girlandách i jednotlivě poházenými okvětními lístky. Květy velmi připomínaly orchideje a byly jich desítky. Irena nevěřícně kroutila hlavou a vůbec si nechtěla do té nádhery lehnout, respektive ji před spaním odklidit.

Druhý den jsem nedal nic. Ovadlé kvítky byly odklizeny, ty dobré zůstaly. A pokaždé, když jsem ráno při odchodu občas hodil dolárek, při návratu nás čekalo nějaké milé překvapení. Postupně jsme se i s našim uklízejícím seznámili a největší radost mu dělali časopisy. Čeština nevadila. Důležité byly barevné obrázky pro děti. Skákal ještě větší radostí než moje babička před 40 lety, když dostala první Burdu a mohla nám začít šít a plést.

Karel Zahrádka v nedávné diskuzi psal, že na úředníky fungují křišťálové sošky "Made in Bohemia". V Rusku to byly kdysi džíny, punčochy, tenisky, teplákové soupravy a prezervativy, kterými jste udělali největší radost i vysokoškolským pedagogům. A tady? Obyčejné ponožky! K společenskému postavení či dobrému jménu patří bílá košile a kalhoty (a ty mají skoro všude), jen ty ponožky jsou nějak problematické a tedy velmi žádané. Ukázalo se, že se s nimi nechá i obchodovat, tj. vyměnit je za vyřezávané sošky Masajců, nádherné korále - na krk, pro ženy (šlo by to i za mořské, ale to při odjezdu riskujete vězení); v kurzu mnohem lepším, než za dolar či Euro.

A úplně největší radost uděláte psacími potřebami, pastelkami, školními sešity a obyčejnými omalovánkami. Pera (propisky) místní provenience rychle vysychají, takže když někoho obdarujete tužkou, hned ji začne zkoušet a pochvalovat si jak krásně píše. Se školou to tu je problematické, mnohé kmeny si ještě platí alespoň učitele angličtiny, aby děti měly to nejlepší vzdělání. Na střední školu, za kterou se již platí, skoro už nikdo nemá. Řekl bych, že tady rodiče mnohem více touží po tom, aby se jejich děti měly lépe, než oni sami. Takže nezapomeňte až pojedete do Afriky - tužky jsou skladné a do postranní kapsy se jich vejde opravdu hodně a uděláte tím málem radost velkému množství lidí O;)

Další potápění

V průběhu několika následujících dní si užíváme potápění, jak jen to jde. Člověk si hodně rychle zvyká a nechá se říci, že každý ponor je jedinečný a neopakovatelný. Zažívám radosti z fascinace podmořským světem i chvilky šíleného vzteku a beznadějné bezmocnosti, kdy při jednom dopoledním ponoru (hned na začátku) mi selhává mechanická část spouště v podvodním pouzdře, takže i když je všechno naprosto OK, nemůžu spustit mechanickou spoušť, protože obyčejný gumový kolíček (za pár desetihaléřů) natažený na spínací mechanismus se otřesy v náklaďáku uvolnil a v pouzdře vypadl, takže "nedosáhnu" na spoušť. A zrovna na těch nejhezčích ponorech. Ale to je život. Celý den na lodi a pod vodou a ani jedna fotka …

Oprava je teoreticky jednoduchá – otevřít pouzdro, vyjmout fotoaparát, gumový kolíček nalepit na kovovou osičku. Nechat zaschnout, všechno vrátit na původní místo a několikrát překontrolovat. A je to. Jenže na houpající lodi, kam stříká voda, všude kolem je spousta jemného písku, na lavici máte místa tak akorát na připažené lokty takovou na první pohled jednoduchou operaci, aniž by jste nenamočili foťák nebo nezašpinili optiku či nepoškodili těsnění, prostě neuděláte.

Zažíváme nádherné dny plné slunce i chvilky bouřek, kdy dokonce jednou se musíme s lodí okamžitě vrátit do přístavu, protože pobřežní stráž spolu s meteorology přikazují všem posádkám k okamžitému návratu. Loď uhání na plný plyn do přístavu, skáče po vlnách jako pominutá. My se mlátíme o dřevěná sedadla při každém nárazu. Oceán začíná být tak divoký a skotačivě nevyzpytatelný, že ze sebe nedokážeme ani svléknout potápěčskou výstroj. Vše přišlo znenadání těsně před ponorem, kdy všichni jsme byli již připraveni podél spuštěné kotvy se zanořit do dvacetimetrové hloubky. Na pobřeží vidíme palmy, které se v ostrém úhlu ohýbají k zemi, některé se dokonce lámou a padajícími kmeny drtí domorodé chajdy.

Počasí je třeba brát s nadhledem, protože jej nikterak neovlivníme. Těším se na výlety na safari, do vnitrozemí, setkání se savanou a neprostupitelnou zelenou džunglí. V duchu sním o nějaké zajímavé akvaristické lokalitě, protože Keňa i Tanzanie jsou domovem nejen halančíků. V duchu si vybavuji jeden přírodovědný film ze západní Afriky, kdy domorodci z kmene Fangú k lovu ryb v řekách používají výluhu z kůry stromu "olong". Tento jed je zajímavý tím, že působí krátkodobě a oběti jsou pro lidi stravitelné. Samotné ryby taky neotráví, ale jen omráčí. Domorodci sesbírají z hladiny jen ryby které potřebují k obživě a zbytek nechají. Po nějaké době se ryby vzpamatují z omráčení a normálně plavou.

Podobným, ale mnohem drastičtějším způsobem se loví tropické korálové rybky pomocí kyanidu. Ne však všechny takovýto lov přežijí. Podstatně hůře jsou na tom koráli. I když tento lov je pochopitelně mezinárodně zakázaný, pořád se na mnoha místech naší planety aplikuje a na korálových bariérách za sebou zanechává nedozírnou spoušť.

Ve svých myšlenkách se vracím i k něčemu optimističtějšímu a k tomu rozhodně patří návštěva safari. A o ní zase až příště. Jeden jediný den v divoké přírodě znamená spoustu zážitků a vjemů, evokací, které nelze popsat na mnoha stránkách. A když si to pak zpětně čteme, hned by se chtělo zase někam vyrazit.

Odkazy:
http://en.wikipedia.org/... – bush baby
http://animaldiversity.ummz.umich.edu/...
http://gvikenya.wildlifedirect.org/...
http://www.cestovatel.cz/... - o malárii, prevenci, příznacích, diagnostice a léčbě
http://vakciny.net/ - cestovní očkování, prevence
http://cs.wikipedia.org/... – malárie
http://www.svetoutdooru.cz/... – o prášku Lariam
http://cs.wikipedia.org/... - něco málo o DDT
http://www.dianimarine.com/... - potápěčská základna Diani Marine
http://www.fishbase.org/... – Pomec císařský
http://en.wikipedia.org/... - guaréza angolská
http://en.wikipedia.org/... - moucha tse-tse
[x1] http://cestovani.doktorka.cz/... - spavá nemoc

Video:
http://www.youtube.com/... – bush baby
http://www.youtube.com/... – bush baby
http://www.youtube.com/... – bush baby
http://video.google.com/... – 46 minutový film o výcviku jednotek námořní pěchoty SEALs.