Dokument obsahuje interaktivní galerii, prohlédněte si ji na www.akvarista.cz.
Tsavo je oblast v dnešní Keni, která se nachází v místech, kde strategická železnice směřující z přístavu Mombasa do Ugandy kříží řeku Tsavo poblíž soutoku s řekou Athi. Krátké slůvko Tsavo v jazyce Kikamba, jímž hovoří východoafrický kmen Kamba, znamená "místo krveprolití".
mg+:6148]
Tsavo znamená krveprolití
Abychom jej pochopili, musíme se vrátit o několik století zpět. V oblasti dnešního Tsavo válečníci kmene Masajů téměř vyvraždili kmen Kamba. Příslušníci kmene Kamba dělali ve druhé polovině 18. století totiž prostředníky mezi Araby a Svahily. Svahilové, původně žijící na východoafrickém pobřeží, tvořili obchodní spojení Keni se zbytkem světa, vyměňovali zvířecí kůže, slonovinu, zemědělské produkty a především africké otroky za látky, kovy, keramiku, obilí a cukr na obchodních lodích, které připlouvaly ze Středního Východu, Indie a Číny. Svahilové byli prvními Keňany, kteří získali střelné zbraně a začali zakládat složité komunity založené na systému měst a venkova.
Slůvko "swahili" je odvozeninou arabského slova "sahel" – pobřeží. Svahilština je ve své podstatě směsí arabských, hindských, portugalských a anglických slov, která je dodnes kromě angličtiny oficiálním jazykem Keni. Jinými slovy se jedná o jazyky národů, jež si v průběhu mnoha staletí podrobily východní část Afriky.
mg+:6149]
Není divu, že se kmen Kamba jevil původnímu africkému obyvatelstvu jako zrádci, kteří pomáhali prodávat příslušníky ostatních kmenů do otroctví. Otrokářské karavany směřovaly z vnitrozemí Afriky do přístavního města Mombasy přes území Tsavo. Mnoho otroků náročnou cestu ve vyprahlých savanách nepřežilo a cestou zahynulo. Byli ponecháni svému osudu a traduje se, že v této době lvi ve velké míře ochutnali lidské maso, jež jim zachutnalo. Obchodu s otroky udělali přítrž až Angličané.
Duch a Temnota
Mnoho čtenářů si jistě vzpomene na film "Lovci lvů" (v originále "The Ghost and the Darkness") režiséra Stephena Hopkinse s Val Kilmerem a Michaelem Douglasem v hlavních rolích. Výpravný americký dobrodružný film byl natočen v roce 1996 podle skutečných událostí.
mg+:6150]
V roce 1898 odjíždí mladý irský plukovník John Henry, zkušený stavební inženýr, do východní Afriky, aby pro její Veličenstvo královnu postavil most přes řeku Tsavo pro právě budovanou Ugandskou železnici. Tehdy nešlo o nic jiného než o konkurenční boj mezi Angličany, Němci a dalšími kolonizátory, kdo dříve postaví železnici, po které se bude dovážet slonovina z nitra Afriky na východní pobřeží. Angličané ve své podstatě pokračovali v drancování země po vzoru Arabů. Pointou celého filmu byli dva masožraví lvi, místním obyvtalestvem pojmenovaní Duch a Temnota, kteří zabíjeli stavební dělníky. Podle vyprávění se jednalo až o 135 obětí z celkového počtu 3000 dělníků různých národností.
Lvi byli nakonec oběma lovci zastřeleni a ještě dnes je můžete je spatřit vycpané v americkém muzeu historie přírody v Chicagu [1]. Jen s tím rozdílem, že ve filmu byli zveličeni pánové tvorstva – mohutní hřivnatí lvi, kdežto v muzeu k vašemu velkému překvapení uvidíte lvice. V muzeu to je správně. Samci jsou v dospělosti totiž líní a pomalí, navíc samotáři. V reálném životě se pánové tvorstva zpravidla nechávají živit lvicemi, které loví ve smečkách. O jednom takovém lovu se dozvíte kousek dále. Pokud chcete uvidět přírodu, zejména savany Tsavo, doporučuji shlédnout "Lovce lvů".
mg+:6151]
Tsavo ve svých dějinách bylo tak dvakrát svědkem obrovských krveprolití, jež dosud nevymizela z pamětí domorodých obyvatel a i průvodců v rezervacích. Dalším faktem je, že tehdy budovaná železnice z Mombasy do Ugandy dodnes funguje a je skutečnou dělící čarou mezi dvěma velkými keňskými národními parky Tsavo East a Tsavo West. Z Mombasy do Nairobi jezdí vlak 1x týdně, ověšen na střechách a schůdcích vagonů obrovským hroznem cestujících a jejich zavazadel, včetně živého zvířectva. Divíte se, že nikdo nespadne.
V době svého putování Afrikou jsem nevěděl nic o masožravých lvech a skoro nic o historii Keni. Jen to, že všechny průmyslové stavby, včetně železnic, postavili Britové. Každou lvici, kterou jsme s manželkou viděli pod stromem, jsme chtěli jako nevinné a milé koťátko pohladit, když ve stínu akátu po vydařeném lovu pospávalo a rozesněně mhouřilo oči.
S úsměvem vzpomínám na historku, když jsem se ptal při jedné expedici místního rangera (průvodce), co dělají ti lidé v kolejišti a proč na pražcích rozdělávají oheň. Všude kolem pustá savana, žádné stavení, prostě nic. Jen dlouhý, rovný úsek trati, tu a tam nějaký ten vyschlý strom. "Čekají na vlak do Nairobi a protože nevědí, kdy pojede, vaří jídlo a zároveň dávají signál, aby je nepřejel" – odpověděl s kamennou tváří ranger a já v tu chvíli vypadal jak "trubka", která nepochopila, že se jedná o místní zastávku "Na znamení". Tak takhle vypadalo mé první setkání se slavnou keňskou úzkorozchodnou železnicí, kterou převážně postavili Indové, protože místnímu obyvatelstvu se pro Brity nechtělo moc makat. A i tohle bylo krásně vidět v již zmiňovaném filmu, a ani dnes to nevypadá jinak. Indové v Africe patří ke střední a vyšší třídě, která jezdí v luxusních automobilech a má obchody, zatímco ostatní obyvatelstvo chodí pěšky nebo maximálně na kole.
Národní park Tsavo East
Ugandská železnice, podél které se dnes vine ještě silniční tepna A109 spojující Mombasu a Nairobi, rozděluje krajinu Tsavo, na dvě oblasti, ve kterých byly v roce 1948 vytvořeny dvě rezervace: Tsavo West a Tsavo East. Slůvka východní a západní nám říkají, na jaké straně komunikačních tepen parky leží. Jedná se o největší a nejstarší parky v Keni, které patří i mezi největší na světě.
Vyrážíme na dvoudenní safari. K tomu patří budíček ve čtyři ráno, rychlá snídaně a odjezd do Mombasy na základnu rangerů. Zde dostáváme svého řidiče a průvodce v jedné osobě, kterému se neřekne jinak, než ranger. Ten náš vypadá opravdu důvěryhodně, samý sval a úsměv od ucha k uchu. Vždycky žasnu a nepřestávám se divit sněhobílým košilím, které místní obyvatelé jako znak dobré práce nosí. Tu svou já mám špinavou a propocenou za pár desítek minut. Hlavně nechápu, kde košile perou a žehlí, protože v domorodých chýších je jen zpravidla hliněná podlaha a donášená voda nevypadá zrovna průzračně.
Nasedáme do speciálně upraveného minibusu Nissan a vyrážíme. Začíná teprve svítat a podél cesty je čilý ruch. Ženy na svých hlavách již nosí barely s vodou nebo prodávají výpěstky zeleniny. Častým obchodním artiklem je i dřevěné uhlí, které si lze v příkopu u cesty koupit na každém rohu.
Jak postupně vyjíždíme z Mombasy, ubývá ananasových plantáží a krajina se stává více vyprahlou a divočejší. Asi po 90ti minutách jízdy uhýbáme z A109 a směřujeme do jedné ze tří hlavních bran, kterými lze vstoupit do parku Tsavo East. Od Mombasy se vjíždí bránou Bachuma gate, od Malindi přes Sala gate a od Voi vjezdem nazývaným Manyani gate.
Zatímco ranger vyřizuje vstupní povolení (které se platí), místní prodejci nás přesvědčují, abychom si koupili klobouk. Ty máme své. Neústupně ale trvají na svém, že naše nejsou dobré, není to pravé ořechové. Nemají ten správný stahovací provázek, kterými se uchytily pod bradu, aby nám při rychlé jízdě s otevřenou střechou a silném větru neodlétly. Z auta v celém parku nelze z bezpečnostních důvodů vystoupit, natož si dojít pro odlétnuvší klobouk. Nejde jenom o lvy ale i o nevyzpytatelné hrochy, stejně tak jako o smrtelně jedovaté kobry, černé a zelené mamby.
Naši angličtí spolucestující, postarší manželé nevydrželi nátlaku upovídaného Keňana a pořídili si ony kloboučky. Když později pochopili zbytečnost nákupu, brali to sportovně jako suvenýry, které jim připomenou dnešní a zítřejší zážitky. V minibusu je nás šest – zbývají ještě dvě dívčiny, celou dobu držící se za ruce. V minibusu je místa akorát pro 6 turistů, takže každý má to své zasklené okénko a hlavně volný prostor nad hlavou.
Pokrývka hlavy je v tropech důležitá, ale ne zase až tak při safari. Minibusy mají zvedací střechu, která je vztyčena v okamžiku, kdy vůz projíždí branou do parku. Ani já při své výšce 190 cm nemám problém ve voze stát. Je to velice dobře promyšlené a praktické. Zvednutá střecha dokonale stíní a pokud stojíte, máte nerušený výhled na krajinu i zvěř. Při focení se lze opřít o kapotu, což je ve stojícím vozidle a při použití "dlouhých skel" teleobjektivů příjemné. Ne ale už tak při jízdě, protože na prašné cestě vůz nemilosrdně poskakuje, otřásá se a kolébá ze strany na stranu. Musíte dávat naopak pozor, aby jste se neuhodili o střechu (což se mi stalo pochopitelně hned několikrát).
Při safari ve voze s nadzdviženou střechou netrápí tedy ani tolik slunce, jako všude pronikající červený prach. Trápení je o to větší, když vozy jedou v koloně a vy nesedíte zrovna v tom prvním. Nejvíce prachem trpí fotoaparáty, takže je nutné bedlivě dávat pozor na důsledné nasazování krytky objektivu, když nefotíme.
Tsavo East je z obou parků větší a sušší. Charakteristickými prvky krajiny jsou zvlněné savany, kterým dominují košaté akáty, baobaby a rudí sloni. Půda je plná železa a je proto červená. Sloni svou barvu získávají vyvalováním se v červené zemině či blátě. V okamžiku, kdy takto zbarveného slona uvidíte poprvé, nechcete věřit vlastním očím, protože tohle rozhodně nečekáte. Kdo uvidí slona, či jiné divoké zvíře v přírodě, tomu se už moc do zoologické zahrady chtít nebude. Obzvláště, pokud jste nadšencem přírody a k tomu ještě fotograf.
Je osm hodin ráno. Ve vzduchu ještě trošku voní svěží ranní rosa, která savaně dodává zvláštní vůni. Před námi se klikatí prašná cesta, pravidelně protahovaná grejdrem, tak jako u nás se protahují silnice zapadané sněhem. Ještě horším zlem, než je prach, je déšť. Ten tyhle prašné cesty okamžitě promění v bahnitý tankodrom, kterým není zase až tak jednoduché se probíjet. Bohužel, ne všechna vozidla mají zde náhon na čtyři kola a tak často zažijete i takovéto dobrodružství. Pokud zrovna nepospícháte na letadlo, je to zábavné i pro turisty.
Ranger je bezva. Jeho vycvičené oko nás upozorňuje na jednotlivé druhy zvířat, někdy celá stáda, které pod vlnou všech těch nádherných vjemů ze začátku ani nevidíme. I slon se nechá lehce přehlédnout. Po čase si i naše oči zvykly na krajinu a rozpoznávání zvířat a tak jsme to my, kdo říkáme, kam jet a kde zastavit a na jak dlouho. Čas nesmírně rychle plyne a my se nemůžeme vynadívat ani vynafotit. Krajina je malebná, přesně taková, jak ji známe z těch nejhezčích filmů, někde i dokonce ještě lepší. To je ve chvíli, kdy se můžeme dívat kolem sebe o 360 stupňů a pořád něco nového nalézat. I když je to mírně zvlněná krajina, nenechá se říci, že by pohled byl monotónní. Naopak. Dominantou je někdy skupina akácií, osamělý, statný baobab, uskupení kamenů, návrší či pahorek, mrtvé stromy nebo místy i vyhořelá krajina od úderu blesku, občas termitiště. Po prvních zkušenostech to je úplně něco jiného, než naše mraveniště. Někdy je typický červený kužel vysoký i 3-4 metry a tak v rovinaté krajině tvoří určité orientační markanty, a rozhodně není ze sypkého jehličí. Hlína je slepena slinami termitů, takže stavební materiál je ve výsledku pevný stejně jako beton. Všechno je necháváno na pospas přírodě. Jen překážky z cest se odstraňují.
Velká pětka aneb Big five jako vděčné konverzační téma
Big five neboli Velká pětka. To jsou zvířata, které by každý návštěvník safari měl vidět. Je to prostě tradice a všichni se vás pak ptají, zda jste Big five viděli či nikoli, ať už jsou vaše přírodovědné preference jakékoliv. Všichni se ve společenských hovorech neptají v Africe na počasí, ale právě na Velkou pětku. Je to takový místní kolorit. Lev, slon africký (savanový nebo pralesní), buvol, leopard a nosorožec (bílý či černý)– to je pět savců, jež v minulosti bylo nejtěžší ulovit na pěších loveckých expedicích nazývaných Big Five Game. Každý lovec musel na svém safari ulovit právě 5 zástupců těchto zvířat. Toto lovecké potěšení dodnes bohužel stále existuje pod hlavičkou Safari Club International, který se kromě ochrany přírody zabývá i regulovaným odstřelem zvěře, jež vyžaduje zvláštní povolení a platby. Nemusím ani podotýkat, že to rozhodně není nikterak levná zábava a že se jedná z mého pohledu především o snobismus. Když některé lovce vidíte na vlastní oči, jsou to zakrslíci napoleonova typu, kterým, kdyby neměli pušku a svůj doprovod, by i pštros pěkně nakopal.
Toto sdružení má dnes přes 50.000 registrovaných lovců, jež touží skolit kromě velké pětky např. gorilu, tygra, orangutana, sněžného leoparda či ledního medvěda. Za každé zastřelení zvířete lovcům nabíhají "benefitní body" podle speciálního klíče …
Dnes díky loveckým aktivitám našich předků a současných pytláků jsou zástupci Big five spíše zvířata na vyhynutí, ale při trošce štěstí je v těch správných lokalitách národních parků můžete nalézt. Jediným problémem bývá leopard díky svým nočním loveckým aktivitám, samotářství a skrývání se přes den. Spatřit leoparda dnes znamená i několika týdenní stopování v divokém terénu. Kupodivu nejnebezpečnějším tvorem z této pětice (podle počtu mrtvých lovců v minulosti) je buvol, jež je velmi nevyzpytatelný, agresivní a mohutný. Podobně je na tom i hroch. Sám jsem viděl několik safari vozidel se speciální trubkovou konstrukcí - výztuží (jež se u nás vozí pro parádu u terénních vozů), které byly po útoku hrocha zcela prohýbané.
Lov na Velkou pětku můžete ale prožít i v safari automobilu a můžete (spíše musíte) vyměnit pušku za fotoaparát. Občas mám pocit, že některá zvířata spíše pozorují nás, než my je. Důstojně ve velkých stádech kráčí krajinou, nechávají se obdivovat a při tom bedlivě pozorují lidské vetřelce. Když odpočívají ve stínu stromů, dovolí vám se přiblížit i na vzdálenost několika metrů, aniž by jakkoliv zneklidněla. Tropické, palčivé slunko zmáhá i je. Vidíme tak například nádherné, ušaté gazely impaly, stejně tak i malé srstnaté srnky dikdiky, které dosahují velikosti sotva pár desítek centimetrů a tak není divu, že i stepní tráva je převyšuje. Tito malí roztomilí tvorečkové žijí zásadně v párech poblíž křovisek a svůj rajón značí svými hromádkami výkalů a speciálními černými sekrety, které zanechávají na listech trávy. Své jméno získali fonetickým přepisem volání, pomocí kterého se vzájemně v terénu dorozumívají.
Stejně tak sloni si nás zvědavě prohlížejí. Pro tuto krajinu jsou typická velká stáda. Malá slůňata a i dorůstající jedinci jsou obstoupeny dospělými slony, kteří je svými těly chrání jakousi živou hradbou. Když se sloni nabaží naší přítomnosti nebo je prostě přestaneme bavit, s elegancí nám ukážou svá záda a graciézně pomalu odpochodují.
Slony vidíme na vzdáleném horizontu, stejně tak odpočívat a vyvalovat se pod košatými akáty. Občas si klidně vyrazí i po místní "silnici", či spíše cestě a jedoucí automobil je zase až tak nevzrušuje. Jasně dávají pocítit, kdo je tady pánem.
Cesty v parku tvoří pravidelnou, téměř pravoúhlou síť s důsledně značenými křižovatkami a rozcestníky v podobě povedeně navršené hromady kamenů. Pokud máte mapu, nenechá se tu zabloudit, jen omylem najet obrovské množství kilometrů. Během našeho dvoudenního pobytu jsme v terénu parku najezdili téměř 800 km (bez bloudění)! Pokud někdo chce zažít více dobrodružství, nemusí jezdit s průvodcem, ale může si půjčit své vozidlo. Jedinou podmínkou je, že se musí vždy navečer vrátit z parku. Brány se uzavírají v 19 hodin, uvnitř se nesmí v divočině nocovat.
Na začátku byli pštrosi
Viděli jsme slony, různé druhy antilop, buvolů, žirafy a mnoho pštrosů. Ostatně, víte že právě pštrosi dali název Keni? Místní kmeny Kikuyů a Kamba po stovky let obdivovaly, aniž by si to ale uvědomovaly, jednu z nejvyšších hor Afriky. Hora, na svém vrcholu pokrytá věčným ledem a sněhem, jim připomínala černo-bílé peří samců pštrosů, kterých zde dosud žije velké množství. A tak hora (o nadmořské výšce 5 199 m) a její nejbližší okolí dostaly od domorodců název Kyrinyaga – "země pštrosů". Britští kolonialisté si při vyslovování tohoto jména mohli jazyk vylámat a tak si jej prostě zjednodušili a zkomolili na slůvko "Kenya". A tak nejprve vznikl název pro druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya (nejvyšší horou je Kilimandžáro, 5 895 m), který následně dal i jméno státu, který se později vymanil z britské nadvlády. Až do roku 1920 se země nazývala Britskou východoafrickou kolonií (British East African Protectorate).
mg+:6167]
Africký hon na lišku
Po půldenním cestování jsme ale ještě neviděli lvy a leopardy, kteří nám chybí do skóre Big five. Náš ranger spolu s průvodci z ostatních vozů rozhodli, že se za nimi vydáme. Vozy se rozjíždějí po krajině v rojnici, každý po jiné cestě. Začíná anglický "lov na lišku". Liškou není ale liška, ale leopardi a lvi. Je to zábavné ve vysílačkách poslouchat rádiový mix přenosu fotbalového zápasu a komentáře z průběhu voleb nového amerického prezidenta Baracka Obamy (jehož otec Barack Hussein Obama byl Keňan a proto mu tu všichni nesmírně fandí a pečlivě sledují průběh voleb). Rangeři si tak zpestřují monotónní řízení vozu po rovné cestě a sledování krajiny dalekohledem. Do přenosu se ještě mísí praskání atmosférické elektřiny a komentáře (spíše výkřiky) ve svahilštině, jak se navzájem navádějí či komentují fotbal nebo volby, případně informace, kde kdo je momentálně se svým vozem a co vidí.
Charakter krajiny se mění. Zvedá se do mírné pahorkatiny, ve které dominují návrší a plošiny tvořené velkými kameny, ze kterých je nádherný výhled do okolí. Okamžitě si vybavuji první knížku a následně velmi úspěšný film Volání divočiny (Born Free, 1966) manželů Joy a George Adamsových o lvici Elsa, která proslavila život divokých afrických zvířat. Mnozí z nás si vzpomenou jistě i na stejnojmennou dojemnou píseň Johna Barryho, která se stala okamžitě hitem.
Joy a George žili zde v Keni po dlouhá léta a oběma se Afrika nakonec stala osudnou. Joy byla zavražděna v roce 1980 v národní rezervaci Shaba bývalým nespokojeným zaměstnancem, George hrdinně zahynul o devět let později v národním parku Kora v severní části Keni, kde pracoval jako strážce parku a ještě ve věku 83 let bránil turisty před pytláky. Obětoval svůj život, aby zachránil nevinné lidi, kteří chtěli poznat krásu africké přírody a osud jim zkřížil dráhu právě s pytláky. Oba manželé se stali ještě za svého života nehynoucí legendou.
Zatímco objíždíme skaliska, od vzpomínek se vracím zpátky k přírodě. Travnatá step pod obrovitými balvany přechází v buš, porostlou nízkými, trnitými křovisky. Jsou zde patrná i zdevastovaná místa, kudy prošla stáda slonů. Vegetace je vyschlá a pohled na tuto zkázu docela truchlivý. Najednou, ani se nám to nechce věřit, vidíme čerstvě roztrhaného buvola povaleného na bok.
Všem je jasné, že to je dílo lvů. Několik krátkých výkřiků našeho rangera do vysílačky a safari vozy začínají stahovat kruh. Netrvá to ani deset minut a jiný vůz nachází ve stínu stromů dvě odpočívající lvice. Opírají se jedna o druhou, chvilkami se něžně olizují a mazlí se. Jsme tak 10 metrů od nich a každý z nás by nejraději vystoupil a šel si je pohladit. Vypadají naprosto nevinně, jako trošku přerostlá hravá koťata. Všichni máme ale zároveň v mysli obraz buvola, kterého jsme viděli před chvílí a tak nás respekt drží ve voze. Během 20ti minut jsem nafotil teleobjektivem přes 100 snímků, na kterých je vidět každá skvrna či moucha na pokožce. Jsem nadšen, tohle jsem určitě nečekal. Snad jen lva bych chtěl vidět. Ale ti jsou líní samotáři a nechávají za sebe lovit lvice ve smečkách, protože by sami zvěř nemuseli vždy ulovit. Mají to dobře zařízené. Spatřit je bývá mnohem složitější.
Ranger nám vypráví příběh jednoho Japonce, který podplatil průvodce, aby si při podobné situaci mohl vystoupit z vozu a ověšený fotoaparáty vyrazit ještě na lepší záběry. Jenže během několika minut byl napaden jinou lvicí, kterou neviděl a vykrvácel z roztrženého krku. Lvice musely být následně vystopovány a utraceny, protože zvyk na chuť lidského masa je údajně silný a oblast Tsavo s tím má špatné zkušenosti během několika posledních staletí.
Ubytování v lodge
Po necelé půlhodině lvice přestalo bavit pózovat turistům a důstojně odkráčely do buše a zcela zmizely z dohledu. Blíží se třetí hodina odpoledne a všichni toho máme už "plný brejle". Naštěstí naši průvodci to i ze zkušenosti jiných znají a tak přijíždíme k naší "lodge", kde budeme nocovat. Lodge v angličtině znamená chata pro lovce nebo rybáře. Z 19. století je znám i pojem BGL – Big Game Loge – tj. chata pro lovce účastnícího se safari.
Naše lodge je spíše přízemní, jednopatrový hotel postavený z přírodních materiálů (kámen, dřevo) a kouzelně začleněný do okolní krajiny. Stavba je postavena na vysokých dřevěných pilotech tak, aby se dovnitř nedostala žádná zvěř a ani nezpůsobila žádné škody – počínaje plazy a slony konče.
Vše dýchá anglickým stylem a dobovou atmosférou. Přijíždíme vyprahlí, upocení a zaprášení. Na zápraží nás vítá personál s navlhčenými, vychlazenými a jasmínem navoněnými ručníky, do kterých se můžeme utřít. Je to milé a přijde to vhod. Takhle nějak i před dvěma sty lety vítali bílého lovce, jež se vracel z lovu.
Za pár minut se dostáváme do svého pokoje, který si se svým vybavením nikterak nezadá s mnoha tří až čtyřhvězdičkovými hotely. Výbava je sice spartánštější, ale naprosto funkční.
Když jsem připravoval cestu do Keni, řešil jsem otázku malárie, tedy komárů. Kromě antimalarik jsme s sebou táhli i různé spreje i "raidy" do elektrické zásuvky. Na pobřeží jsme nepotkali ani komáří nohu (ale v žádném případě netvrdím, že tam komáři nebyli!), stejně tak tady během celého safari. Ani muška. Přesto jsme v pokoji měli zprovozněné elektrické "raidy" jako standardní vybavení pokojů.
Největší překvapení mne ale čekalo po vyjití na balkón. Podél celé lodge bylo v dálce kolem 300 metrů mělké napajedlo s rozbahněnými břehy a řídkou vegetací savany. A k vodě přicházela pít zvířata. Ne jednotlivě, ale po celých stádech. Zebry, buvoli, sloni, prasata, různí ptáci (hlavně pelikáni a plameňáci). Jakoby existoval nějaký jízdní "grafikon", podle kterého se jednotlivé druhy střídaly. U vody jsme zde nikdy neviděli více jak dva druhy najednou.
Chvilku odpočinout, vybalit si jen ty nejnutnější věci, dobít baterky do fotoaparátu, stejně tak ty naše lidské. Sprcha v savaně je úžasná věc. Pár minut osvěžujícího proudu v koupelně smývá veškerou únavu i prach. Jsem už celý nedočkavý, co nás za chvíli čeká.
Večerní safari
O půl páté vyjíždíme na večerní safari. Trošku se ochlazuje a tak se zvěř probouzí k životu podobně jako my po sprše. Přes den, za plného slunce, toho na safari zase až tak moc neuvidíte. Zvěř se schovává před vedrem, polehává, postává ve stínu stromů či keřů, v nejlepším případě se pohybuje jak ve zpomaleném filmu.
Mnoho zvířat v podvečer vyráží z potravou ze svých úkrytů. Projíždíme znovu kolem mrtvoly buvola, respektive toho mála, co z něj zbylo. Lvice jsou už pochopitelně dávno pryč. V protisvětle zapadajících slunečních paprsků vidím nahrblé (a ošklivé) hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), které se ve stále těsnějších kruzích, podobně jako žraloci v oceánu kolem své budoucí oběti, pohybují kolem hromady kostí s nadějí, že i na ně něco zbude.
Hyeny nemají mezi lidmi dobrou pověst. Snad je to způsobeno tím, že se živí mršinami, nebo jejich "zlomyslným" smíchem, chrochtáním a nářkem či tělesnou stavbou a pohybem. Hyeny mívají též často srst pokrytou bahnem a krví potravy. Svou aktivitu přesouvají do noci, kdy je slyšet pouze jejich smích a ve světle jsou vidět jejich zelené oči. Navíc je hyena skvrnitá výtečný lovec schopný zabít i člověka. Všechny výše uvedené charakteristiky přispěly ke špatné pověsti tohoto jedinečného tvora. Dokonce nadávka, že se někdo chová jako hyena, bývá jedna z nejhorších. V Africe je hyena často "koněm" temných kouzelníků a kdo ovládne jejich tajemnou sílu, stane se mocným. Části těl a výměšky jsou ceněny v tradiční medicíně.
I přes svou pověst je hyena skvrnitá jedinečným tvorem, který jako jediný savec dokáže pozřít i velké kosti a tak zcela čistit krajinu od mršin, které mohou být i ve velmi pokročilém stádiu rozkladu. Hyena je mimo své důležité role uklízeče mrtvol též odhodlaný a statečný lovec. Loví ve skupině a tyto skupiny dokáží usmrtit buvola i zraněného slona či mládě nosorožce.
Fotit se moc už nenechá, maximálně tak siluety zvířat v otevřeném prostranství. I přes den mám při focení co dělat, abych při velkém přiblížení udržel obraz ještě ostrý u pohybujících se zvířat. Nikdy by mě nenapadlo, že abych udržel nerozostřený obraz při plném slunci, budu muset používat citlivost 400 ISO a někdy i vyšší. Při západu slunce se nechá fotit tak akorát nezapomenutelná krajina, nehybná stáda zvěře a hlavně dlouhé krky žiraf, které spásají neúprosně listoví akácií. Je zcela patrné, kam až dospělé žirafy dosáhnou. Koruna akácie je zespoda téměř vodorovně "seřezaná", podobně jako korby nákladních automobilů formují větvě alejí podél frekventovaných evropských okresek.
Přijíždíme k dalšímu napajedlu. Půda je rozbahněná, všude samá šlápota. Je obsazeno, přesloníno. V povzdálí kráčí jen zvědaví pštrosi a čekají, až se u vody, no spíše u bahnité louže uvolní a dostane se na ně taky řada. Ranger nám vypráví, že v národním parku je pod zemí uložen vodovodní řád jež zásobuje v období sucha zvěř vodou. Toto opatření si vynutili právě sloni. Před několika lety velká vedra vysušila všechny vodní zdroje. Zoufalí sloni řešili situaci po svém. Prorazili elektrické oplocení parku a zcela zplundrovali několik domorodých hospodářských usedlostí vesničanů, políčka, zavlažovací systémy i zásobárny s vodou. Vesničané si to ovšem nenechali líbit, chopili se zbraní a mnoho už i tak zdecimovaných sloních stád připravili o další jedince. Jediným řešením konfliktu pro stát bylo vybudování umělých napajedel přímo v rezervaci.
Pytláctví je dosud velkým africkým problémem, i když se oficiálně tvrdí, že Keňa s ním definitivně zatočila v roce 1991. Do té doby však bylo vybito 90% početních stavů slonů a nosorožců. S pytláky se můžeme setkat i dnes. Plat rangera je kolem 30-50 USD měsíčně, pytláci vydělají podstatně více. Není tedy divu, že i někteří rangeři občas přimhouří oči a nevidí, obzvláště tehdy, kdy pocházejí ze stejného kmene nebo rodiny v širším slova smyslu.
Vracíme se potemnělou krajinou "domů", do lodge. Všude slyšíme cikády a malebné zvuky džungle savany. Syčení sloních chobotů, které sprchují svá těla kalnou vodou, občas opláchnou i malá slůňata, která ještě pořád vesele skotačí a pobíhají kolem rodičů a všech svých příbuzných. Z dálky, temnoty občas zahřmí lvi a v tu chvíli všechno ztichne a každý naslouchá, co se bude dál dít.
V přízemí lodge je prostorná, otevřená restaurace s ratanovým nábytkem v loveckém stylu, která je krytá vysokou střechou postavenou v domorodém stylu. Rozhled na všechny strany, samozřejmě i na napajedlo. Večerní atmosféru dokreslují už jen svíčky na stole a speciální, nažloutlé osvětlení s malou intenzitou, aby světla nerušila zvěř, která se sem přišla napít.
Připadáme si jak v pohádce. Ani se nedivím, proč všem kolonizátorům z minulých století se tu tak líbilo. Zatímco je nám servírována večeře (jak jinak než medium propečené steaky) a popíjíme jihoafrické víno, pozorujeme cvrkot kolem napajedla. Teď zrovna přicházejí v dálce sloni a zebry, jež právě pijí, zvedají hlavy a důstojně odcházejí do černo-černé tmy, aby uvolnily místo větším a silnějším. Ze tmy za námi se zářivě bílé zuby ptají, zda má choť je se vším spokojena. Skoro nic nevidím, jen tuším místního zaměstnance, jež stojí ve zdvořilém předklonu se stříbrným táckem a utěrkou přehozenou přes předloktí levé ruky. Tvář splývá s tmou a decentní chování nijak neruší. Takhle bych si nějak představoval obsluhu i v evropských restauracích.
Hodně turistů tu je z Anglie, Dánska, Holandska. Jsem šťasten, že neslyším němčinu ani ruštinu. Je nás tu tak všeho všudy dvacet, víc ne. Přítmí restaurace se najednou rozzáří dortem se svíčkami, který nese šéfkuchař našemu sousedovi z Velké Británie, statnému sedmdesátníkovi, který právě dnes slaví své kulatiny. Za šéfkuchařem v bílé zástěře a čepici v řadě pochoduje veškerý personál a krásně zpívá "Happy birthday to you". Ostatní turisté se přidávají a je tu nádherně. Zdržujeme se asi ještě tak hodinku a jdeme spát, ráno vstáváme ve 4 hodiny a opět vyrážíme do terénu.
Ranní safari
Ještě hodně před čtvrtou mne probouzí zvláštní hluk. Jen tak ve slipech vyběhnu na balkón. Napajedlo je v pološeru, nad krajinou se zvedají obrovská oblaka prachu. To několik set kusů pakoně hřivnatého odchází pomalu od napajedla a z dálky zase v jiném stádu, ve frontě na vodu pochodují buvoli. Ranní střídání stráží, život jde dál a pít se musí.
Do baťůžku i my rychle nahážeme lahve s pitnou vodou, do kapes nastrkám přes noc skoro dobité baterky do foťáku, zkontrolujeme fotografickou výzbroj a oblečení a bez snídaně rychle utíkáme k vozidlu. Důchodci byli čipernější než my, kteří přibíháme jako poslední. Podezírám je, že asi ani nespali. Ranger nám ukazuje mapu, kam všude pojedeme a vyrážíme.
Slunce se pomalu objevuje nad obzorem a krajina se zahřívá prvními paprsky. A toho života najednou všude kolem! Během hodiny jsme toho viděli podstatně více než za celý včerejší den. Pokud pojedete někdy na safari, nenechte se zlákat na jednodenní výlet. Moc toho neuvidíte. Rozhodně to chce alespoň 1x přespat, abyste viděli a zažili savanu v podvečer, v noci a brzo ráno.
Když pojedete do Afriky na vlastní pěst jako my, určitě se vám nabídne možnost jet na safari s domorodci, kteří se snaží taky uživit. Zahraniční průvodci před takovouto praxí důrazně varují a argumentují nebezpečím, které cizincům hrozí. Těžko říci, zda je to pravda nebo ne, protože zahraniční kanceláře si pochopitelně chtějí pro sebe urvat co největší klientelu. Znám lidi, kteří takto cestovali a byli spokojeni.
Na druhé straně je však nutné přiznat skutečnost, že jet s renomovanou safari společností (a těch individuálně na místě seženete taky hodně a nemusíte si je zprostředkovávat u české cestovky, která si přidá navíc nějaký ten poplatek) na safari, je mnohem zajímavější. Už jenom skutečnost, že vozů jede zpravidla více a řidiči se mezi sebou přes vysílačky domlouvají, zaručuje, že během krátké doby uvidíte podstatně více. Více očí, více vidí. V případě nějaké nehody není pro rangera problém zavolat leteckou zdravotní pomoc, což pro domorodce bez mobilu jednoduché až zase tak není.
Sexy lvi
Všude pochodují žirafy, zebry, antilopy i sloni. Ranger zná místní přírodu a chování zvířat. Obloukem nás vede k místu s roztrhaným buvolem, ze kterého nic nezbylo. Ostatně platí tu místní rovnice života: býložravci se živí travinami, predátoři býložravci.
Kousek od místa, kde jsme včera večer viděli už jen kosti, se vyvalovala smečka lvic o osmi kusech. Jak malá koťátka ležela na boku, tu a tam protahovala nožky a tulila se často k zádům své kolegyně. Takhle nějak bych si představoval ranní vstávání. Žádné buzení poskakujícím budíkem v černočerné tmě, kdy za oknem venku hnusně prší. Teploučko, hezky napapaná bříška a není kam pospíchat, příroda se o vše postará.
Lvice oproti lvům ale spí podstatně méně. Lvi - páni tvorstva mají fenomenální schopnost oddechovat - spí královsky v průměru 20 hodin denně! Lev hlídá teritorium, lvice loví a vychovávají mladé. Taková je dělba práce. Lev je oproti samicím pomalý, těžkopádný. Lvice proto loví nejraději ve smečkách, používají síly i klamu. Obvykle jedna lvice se odděluje od lovné smečky a dělá "volavku". Vyděšené stádo zvířat pak prchá na druhou stranu od ní, kde čekají ostatní členové lovící smečky.
Lev je mimořádně aktivní v době páření. K pohlavnímu aktu dochází každých 20 minut, ve dne, v noci, po dobu 3-4 dní, kdy zvířata nejedí a oddávají se milostným hrátkám. Vědci statisticky odhadují, že na jedno lvíče, které se dožívá věku jednoho roku, připadá až 3 000 spáření!
Čas strávený na safari utíká velmi rychle, pořád je na co se dívat a pořád je všechno nové. Ani jsme si nevšimli, ale během necelých 48 hodin strávených venku v přírodě jsme najeli skoro 800 km krajinou.
Na devátou hodinu ranní se vracíme do lodge, kde nás čeká snídaně, lehké balení a vyrážíme pomalu zpět na pláž "Diany beach", která je proslulá korálově bílým pískem a palmami.
Nakonec ještě něco málo o Serengeti a Maasai Mara
Cestou zpět si představuji, co bych ještě někdy v životě chtěl v Africe vidět. Rozhodně národní park Serengeti (ležící v Tanzánii), který přechází do Keni v park Maasai Mara. Zde žije největší koncentrace divoké zvěře na zemi a přirovnává se to k divu světa. Tyto východní pláně Afriky byly před 4 milióny let vytvořeny výbuchem sopky a sopečný prach se časem přeměnil ve velmi úrodnou půdu, dnes pokrytou rovinatými pastvinami. Zde žije 1,5 miliónu pakoňů hřivnatých, zebry, antilopy, které pravidelně v nepřehledných stádech migrují z jihu na sever a zpět.
V květnu v Serengeti začíná období sucha. Je to zároveň čas páření zvěře, která se vydává na přes 500 mil dlouhou pouť za šťavnatými rostlinami. V kraji zůstávají jen sloni a žirafy, které se živí ze stromů, jež jsou vůči suchu rezistentní. Podobně všežraví paviáni, kteří se dokonce dokáží živit masem mrtvých býložravců.
mg+:6192]
Během několika mála týdnů je 90% samic býložravců oplodněno a začíná boj o přežití. V cestě mezi oběma národními parky leží pásmo žulových útesů, kde číhají na migrující zvěř hnanou instinkty predátoři v podobě lvů, gepardů a krokodýlů. Je ale zajímavé, že např. přes den je jen 1/5 lvích útoků úspěšná! Nepřáteli není ale jen divá zvěř, ale i stepní požáry, jež jsou v době sucha hojné.
Po všech útrapách zvěř nakonec dojde do Keni, denně v průměru urazí 70 km. Nastává fáze "oázy". Pravidelně prší, takže se vše zelená a pastvy je dost pro všechny. V měsíci říjnu vrcholí deště, které přecházejí v silné bouřky, směřující zpátky na jih. A tak se 2 milióny kusů v pasoucích se stádech vydává zpátky do Serengeti. Cesta je ještě více nebezpečná, protože zvěř musí přebrodit rozvodněnou a prudkou řeku Maru, plnou krokodýlů, se strmými a balvanitými břehy. 250 tisíc kusů divoké zvěře padne za oběť divoké řece, krokodýlům, vysílení, nebo udupání. A taky kočkovitým šelmám.
Na cestě zpět leží údolí sopky Ngorongoro s největším plochým kráterem na světě. Je to ráj, obrovská dolina plná života, ve kterém volně přežívají ještě divocí nosorožci a hroši. I ti jsou velmi nebezpeční, protože jediným stisknutím své obrovité tlamy dokáží usmrtit krokodýla i člověka. Platí zálesácká zásada, že se člověk nesmí nikdy dostat mezi hrocha a jeho výsostné vody, které jsou pro něj svaté a vše, co mu stojí v cestě, bere jako hrozící nebezpečí.
mg+:6193]
Po dalších útrapách se nakonec stáda vrací zpět na pláně Serengeti, odkud začala svou pouť. Životní cyklus, boj o přežití zde vrcholí porodem nových 500 000 kusů býložravců. A tak to jde po tisíciletí pořád dokola.
Dokument vytištěn z portálu AKVARISTA.cz (www.akvarista.cz). Použití článku pouze pro soukromé studijní účely.
Jakékoliv šíření článku nebo i jeho části je zakázáno.