Pobřeží jižní Keni IV - Tsavo East National Park

Národní park Tsavo East

Ranger je bezva. Jeho vycvičené oko nás upozorňuje na jednotlivé druhy zvířat, někdy celá stáda, které pod vlnou všech těch nádherných vjemů ze začátku ani nevidíme. I slon se nechá lehce přehlédnout. Po čase si i naše oči zvykly na krajinu a rozpoznávání zvířat a tak jsme to my, kdo říkáme, kam jet a kde zastavit a na jak dlouho. Čas nesmírně rychle plyne a my se nemůžeme vynadívat ani vynafotit. Krajina je malebná, přesně taková, jak ji známe z těch nejhezčích filmů, někde i dokonce ještě lepší. To je ve chvíli, kdy se můžeme dívat kolem sebe o 360 stupňů a pořád něco nového nalézat. I když je to mírně zvlněná krajina, nenechá se říci, že by pohled byl monotónní. Naopak. Dominantou je někdy skupina akácií, osamělý, statný baobab, uskupení kamenů, návrší či pahorek, mrtvé stromy nebo místy i vyhořelá krajina od úderu blesku, občas termitiště. Po prvních zkušenostech to je úplně něco jiného, než naše mraveniště. Někdy je typický červený kužel vysoký i 3-4 metry a tak v rovinaté krajině tvoří určité orientační markanty, a rozhodně není ze sypkého jehličí. Hlína je slepena slinami termitů, takže stavební materiál je ve výsledku pevný stejně jako beton. Všechno je necháváno na pospas přírodě. Jen překážky z cest se odstraňují.

Velká pětka aneb Big five jako vděčné konverzační téma

Na začátku byli pštrosi

Africký hon na lišku

Po půldenním cestování jsme ale ještě neviděli lvy a leopardy, kteří nám chybí do skóre Big five. Náš ranger spolu s průvodci z ostatních vozů rozhodli, že se za nimi vydáme. Vozy se rozjíždějí po krajině v rojnici, každý po jiné cestě. Začíná anglický "lov na lišku". Liškou není ale liška, ale leopardi a lvi. Je to zábavné ve vysílačkách poslouchat rádiový mix přenosu fotbalového zápasu a komentáře z průběhu voleb nového amerického prezidenta Baracka Obamy (jehož otec Barack Hussein Obama byl Keňan a proto mu tu všichni nesmírně fandí a pečlivě sledují průběh voleb). Rangeři si tak zpestřují monotónní řízení vozu po rovné cestě a sledování krajiny dalekohledem. Do přenosu se ještě mísí praskání atmosférické elektřiny a komentáře (spíše výkřiky) ve svahilštině, jak se navzájem navádějí či komentují fotbal nebo volby, případně informace, kde kdo je momentálně se svým vozem a co vidí.

Charakter krajiny se mění. Zvedá se do mírné pahorkatiny, ve které dominují návrší a plošiny tvořené velkými kameny, ze kterých je nádherný výhled do okolí. Okamžitě si vybavuji první knížku a následně velmi úspěšný film Volání divočiny (Born Free, 1966) manželů Joy a George Adamsových o lvici Elsa, která proslavila život divokých afrických zvířat. Mnozí z nás si vzpomenou jistě i na stejnojmennou dojemnou píseň Johna Barryho, která se stala okamžitě hitem.

Joy a George žili zde v Keni po dlouhá léta a oběma se Afrika nakonec stala osudnou. Joy byla zavražděna v roce 1980 v národní rezervaci Shaba bývalým nespokojeným zaměstnancem, George hrdinně zahynul o devět let později v národním parku Kora v severní části Keni, kde pracoval jako strážce parku a ještě ve věku 83 let bránil turisty před pytláky. Obětoval svůj život, aby zachránil nevinné lidi, kteří chtěli poznat krásu africké přírody a osud jim zkřížil dráhu právě s pytláky. Oba manželé se stali ještě za svého života nehynoucí legendou.

Zatímco objíždíme skaliska, od vzpomínek se vracím zpátky k přírodě. Travnatá step pod obrovitými balvany přechází v buš, porostlou nízkými, trnitými křovisky. Jsou zde patrná i zdevastovaná místa, kudy prošla stáda slonů. Vegetace je vyschlá a pohled na tuto zkázu docela truchlivý. Najednou, ani se nám to nechce věřit, vidíme čerstvě roztrhaného buvola povaleného na bok.

Všem je jasné, že to je dílo lvů. Několik krátkých výkřiků našeho rangera do vysílačky a safari vozy začínají stahovat kruh. Netrvá to ani deset minut a jiný vůz nachází ve stínu stromů dvě odpočívající lvice. Opírají se jedna o druhou, chvilkami se něžně olizují a mazlí se. Jsme tak 10 metrů od nich a každý z nás by nejraději vystoupil a šel si je pohladit. Vypadají naprosto nevinně, jako trošku přerostlá hravá koťata. Všichni máme ale zároveň v mysli obraz buvola, kterého jsme viděli před chvílí a tak nás respekt drží ve voze. Během 20ti minut jsem nafotil teleobjektivem přes 100 snímků, na kterých je vidět každá skvrna či moucha na pokožce. Jsem nadšen, tohle jsem určitě nečekal. Snad jen lva bych chtěl vidět. Ale ti jsou líní samotáři a nechávají za sebe lovit lvice ve smečkách, protože by sami zvěř nemuseli vždy ulovit. Mají to dobře zařízené. Spatřit je bývá mnohem složitější.

Ranger nám vypráví příběh jednoho Japonce, který podplatil průvodce, aby si při podobné situaci mohl vystoupit z vozu a ověšený fotoaparáty vyrazit ještě na lepší záběry. Jenže během několika minut byl napaden jinou lvicí, kterou neviděl a vykrvácel z roztrženého krku. Lvice musely být následně vystopovány a utraceny, protože zvyk na chuť lidského masa je údajně silný a oblast Tsavo s tím má špatné zkušenosti během několika posledních staletí.

Ubytování v lodge

Po necelé půlhodině lvice přestalo bavit pózovat turistům a důstojně odkráčely do buše a zcela zmizely z dohledu. Blíží se třetí hodina odpoledne a všichni toho máme už "plný brejle". Naštěstí naši průvodci to i ze zkušenosti jiných znají a tak přijíždíme k naší "lodge", kde budeme nocovat. Lodge v angličtině znamená chata pro lovce nebo rybáře. Z 19. století je znám i pojem BGL – Big Game Loge – tj. chata pro lovce účastnícího se safari.

Naše lodge je spíše přízemní, jednopatrový hotel postavený z přírodních materiálů (kámen, dřevo) a kouzelně začleněný do okolní krajiny. Stavba je postavena na vysokých dřevěných pilotech tak, aby se dovnitř nedostala žádná zvěř a ani nezpůsobila žádné škody – počínaje plazy a slony konče.

Vše dýchá anglickým stylem a dobovou atmosférou. Přijíždíme vyprahlí, upocení a zaprášení. Na zápraží nás vítá personál s navlhčenými, vychlazenými a jasmínem navoněnými ručníky, do kterých se můžeme utřít. Je to milé a přijde to vhod. Takhle nějak i před dvěma sty lety vítali bílého lovce, jež se vracel z lovu.

Za pár minut se dostáváme do svého pokoje, který si se svým vybavením nikterak nezadá s mnoha tří až čtyřhvězdičkovými hotely. Výbava je sice spartánštější, ale naprosto funkční.

Když jsem připravoval cestu do Keni, řešil jsem otázku malárie, tedy komárů. Kromě antimalarik jsme s sebou táhli i různé spreje i "raidy" do elektrické zásuvky. Na pobřeží jsme nepotkali ani komáří nohu (ale v žádném případě netvrdím, že tam komáři nebyli!), stejně tak tady během celého safari. Ani muška. Přesto jsme v pokoji měli zprovozněné elektrické "raidy" jako standardní vybavení pokojů.

Největší překvapení mne ale čekalo po vyjití na balkón. Podél celé lodge bylo v dálce kolem 300 metrů mělké napajedlo s rozbahněnými břehy a řídkou vegetací savany. A k vodě přicházela pít zvířata. Ne jednotlivě, ale po celých stádech. Zebry, buvoli, sloni, prasata, různí ptáci (hlavně pelikáni a plameňáci). Jakoby existoval nějaký jízdní "grafikon", podle kterého se jednotlivé druhy střídaly. U vody jsme zde nikdy neviděli více jak dva druhy najednou.

Chvilku odpočinout, vybalit si jen ty nejnutnější věci, dobít baterky do fotoaparátu, stejně tak ty naše lidské. Sprcha v savaně je úžasná věc. Pár minut osvěžujícího proudu v koupelně smývá veškerou únavu i prach. Jsem už celý nedočkavý, co nás za chvíli čeká.

Večerní safari

O půl páté vyjíždíme na večerní safari. Trošku se ochlazuje a tak se zvěř probouzí k životu podobně jako my po sprše. Přes den, za plného slunce, toho na safari zase až tak moc neuvidíte. Zvěř se schovává před vedrem, polehává, postává ve stínu stromů či keřů, v nejlepším případě se pohybuje jak ve zpomaleném filmu.

Mnoho zvířat v podvečer vyráží z potravou ze svých úkrytů. Projíždíme znovu kolem mrtvoly buvola, respektive toho mála, co z něj zbylo. Lvice jsou už pochopitelně dávno pryč. V protisvětle zapadajících slunečních paprsků vidím nahrblé (a ošklivé) hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), které se ve stále těsnějších kruzích, podobně jako žraloci v oceánu kolem své budoucí oběti, pohybují kolem hromady kostí s nadějí, že i na ně něco zbude.

Hyeny nemají mezi lidmi dobrou pověst. Snad je to způsobeno tím, že se živí mršinami, nebo jejich "zlomyslným" smíchem, chrochtáním a nářkem či tělesnou stavbou a pohybem. Hyeny mívají též často srst pokrytou bahnem a krví potravy. Svou aktivitu přesouvají do noci, kdy je slyšet pouze jejich smích a ve světle jsou vidět jejich zelené oči. Navíc je hyena skvrnitá výtečný lovec schopný zabít i člověka. Všechny výše uvedené charakteristiky přispěly ke špatné pověsti tohoto jedinečného tvora. Dokonce nadávka, že se někdo chová jako hyena, bývá jedna z nejhorších. V Africe je hyena často "koněm" temných kouzelníků a kdo ovládne jejich tajemnou sílu, stane se mocným. Části těl a výměšky jsou ceněny v tradiční medicíně.

I přes svou pověst je hyena skvrnitá jedinečným tvorem, který jako jediný savec dokáže pozřít i velké kosti a tak zcela čistit krajinu od mršin, které mohou být i ve velmi pokročilém stádiu rozkladu. Hyena je mimo své důležité role uklízeče mrtvol též odhodlaný a statečný lovec. Loví ve skupině a tyto skupiny dokáží usmrtit buvola i zraněného slona či mládě nosorožce.
Fotit se moc už nenechá, maximálně tak siluety zvířat v otevřeném prostranství. I přes den mám při focení co dělat, abych při velkém přiblížení udržel obraz ještě ostrý u pohybujících se zvířat. Nikdy by mě nenapadlo, že abych udržel nerozostřený obraz při plném slunci, budu muset používat citlivost 400 ISO a někdy i vyšší. Při západu slunce se nechá fotit tak akorát nezapomenutelná krajina, nehybná stáda zvěře a hlavně dlouhé krky žiraf, které spásají neúprosně listoví akácií. Je zcela patrné, kam až dospělé žirafy dosáhnou. Koruna akácie je zespoda téměř vodorovně "seřezaná", podobně jako korby nákladních automobilů formují větvě alejí podél frekventovaných evropských okresek.

Přijíždíme k dalšímu napajedlu. Půda je rozbahněná, všude samá šlápota. Je obsazeno, přesloníno. V povzdálí kráčí jen zvědaví pštrosi a čekají, až se u vody, no spíše u bahnité louže uvolní a dostane se na ně taky řada. Ranger nám vypráví, že v národním parku je pod zemí uložen vodovodní řád jež zásobuje v období sucha zvěř vodou. Toto opatření si vynutili právě sloni. Před několika lety velká vedra vysušila všechny vodní zdroje. Zoufalí sloni řešili situaci po svém. Prorazili elektrické oplocení parku a zcela zplundrovali několik domorodých hospodářských usedlostí vesničanů, políčka, zavlažovací systémy i zásobárny s vodou. Vesničané si to ovšem nenechali líbit, chopili se zbraní a mnoho už i tak zdecimovaných sloních stád připravili o další jedince. Jediným řešením konfliktu pro stát bylo vybudování umělých napajedel přímo v rezervaci.

Pytláctví je dosud velkým africkým problémem, i když se oficiálně tvrdí, že Keňa s ním definitivně zatočila v roce 1991. Do té doby však bylo vybito 90% početních stavů slonů a nosorožců. S pytláky se můžeme setkat i dnes. Plat rangera je kolem 30-50 USD měsíčně, pytláci vydělají podstatně více. Není tedy divu, že i někteří rangeři občas přimhouří oči a nevidí, obzvláště tehdy, kdy pocházejí ze stejného kmene nebo rodiny v širším slova smyslu.

Vracíme se potemnělou krajinou "domů", do lodge. Všude slyšíme cikády a malebné zvuky džungle savany. Syčení sloních chobotů, které sprchují svá těla kalnou vodou, občas opláchnou i malá slůňata, která ještě pořád vesele skotačí a pobíhají kolem rodičů a všech svých příbuzných. Z dálky, temnoty občas zahřmí lvi a v tu chvíli všechno ztichne a každý naslouchá, co se bude dál dít.

V přízemí lodge je prostorná, otevřená restaurace s ratanovým nábytkem v loveckém stylu, která je krytá vysokou střechou postavenou v domorodém stylu. Rozhled na všechny strany, samozřejmě i na napajedlo. Večerní atmosféru dokreslují už jen svíčky na stole a speciální, nažloutlé osvětlení s malou intenzitou, aby světla nerušila zvěř, která se sem přišla napít.

Připadáme si jak v pohádce. Ani se nedivím, proč všem kolonizátorům z minulých století se tu tak líbilo. Zatímco je nám servírována večeře (jak jinak než medium propečené steaky) a popíjíme jihoafrické víno, pozorujeme cvrkot kolem napajedla. Teď zrovna přicházejí v dálce sloni a zebry, jež právě pijí, zvedají hlavy a důstojně odcházejí do černo-černé tmy, aby uvolnily místo větším a silnějším. Ze tmy za námi se zářivě bílé zuby ptají, zda má choť je se vším spokojena. Skoro nic nevidím, jen tuším místního zaměstnance, jež stojí ve zdvořilém předklonu se stříbrným táckem a utěrkou přehozenou přes předloktí levé ruky. Tvář splývá s tmou a decentní chování nijak neruší. Takhle bych si nějak představoval obsluhu i v evropských restauracích.

Hodně turistů tu je z Anglie, Dánska, Holandska. Jsem šťasten, že neslyším němčinu ani ruštinu. Je nás tu tak všeho všudy dvacet, víc ne. Přítmí restaurace se najednou rozzáří dortem se svíčkami, který nese šéfkuchař našemu sousedovi z Velké Británie, statnému sedmdesátníkovi, který právě dnes slaví své kulatiny. Za šéfkuchařem v bílé zástěře a čepici v řadě pochoduje veškerý personál a krásně zpívá "Happy birthday to you". Ostatní turisté se přidávají a je tu nádherně. Zdržujeme se asi ještě tak hodinku a jdeme spát, ráno vstáváme ve 4 hodiny a opět vyrážíme do terénu.

Ranní safari

Ještě hodně před čtvrtou mne probouzí zvláštní hluk. Jen tak ve slipech vyběhnu na balkón. Napajedlo je v pološeru, nad krajinou se zvedají obrovská oblaka prachu. To několik set kusů pakoně hřivnatého odchází pomalu od napajedla a z dálky zase v jiném stádu, ve frontě na vodu pochodují buvoli. Ranní střídání stráží, život jde dál a pít se musí.

Do baťůžku i my rychle nahážeme lahve s pitnou vodou, do kapes nastrkám přes noc skoro dobité baterky do foťáku, zkontrolujeme fotografickou výzbroj a oblečení a bez snídaně rychle utíkáme k vozidlu. Důchodci byli čipernější než my, kteří přibíháme jako poslední. Podezírám je, že asi ani nespali. Ranger nám ukazuje mapu, kam všude pojedeme a vyrážíme.

Slunce se pomalu objevuje nad obzorem a krajina se zahřívá prvními paprsky. A toho života najednou všude kolem! Během hodiny jsme toho viděli podstatně více než za celý včerejší den. Pokud pojedete někdy na safari, nenechte se zlákat na jednodenní výlet. Moc toho neuvidíte. Rozhodně to chce alespoň 1x přespat, abyste viděli a zažili savanu v podvečer, v noci a brzo ráno.

Když pojedete do Afriky na vlastní pěst jako my, určitě se vám nabídne možnost jet na safari s domorodci, kteří se snaží taky uživit. Zahraniční průvodci před takovouto praxí důrazně varují a argumentují nebezpečím, které cizincům hrozí. Těžko říci, zda je to pravda nebo ne, protože zahraniční kanceláře si pochopitelně chtějí pro sebe urvat co největší klientelu. Znám lidi, kteří takto cestovali a byli spokojeni.

Na druhé straně je však nutné přiznat skutečnost, že jet s renomovanou safari společností (a těch individuálně na místě seženete taky hodně a nemusíte si je zprostředkovávat u české cestovky, která si přidá navíc nějaký ten poplatek) na safari, je mnohem zajímavější. Už jenom skutečnost, že vozů jede zpravidla více a řidiči se mezi sebou přes vysílačky domlouvají, zaručuje, že během krátké doby uvidíte podstatně více. Více očí, více vidí. V případě nějaké nehody není pro rangera problém zavolat leteckou zdravotní pomoc, což pro domorodce bez mobilu jednoduché až zase tak není.

Sexy lvi

Všude pochodují žirafy, zebry, antilopy i sloni. Ranger zná místní přírodu a chování zvířat. Obloukem nás vede k místu s roztrhaným buvolem, ze kterého nic nezbylo. Ostatně platí tu místní rovnice života: býložravci se živí travinami, predátoři býložravci.

Kousek od místa, kde jsme včera večer viděli už jen kosti, se vyvalovala smečka lvic o osmi kusech. Jak malá koťátka ležela na boku, tu a tam protahovala nožky a tulila se často k zádům své kolegyně. Takhle nějak bych si představoval ranní vstávání. Žádné buzení poskakujícím budíkem v černočerné tmě, kdy za oknem venku hnusně prší. Teploučko, hezky napapaná bříška a není kam pospíchat, příroda se o vše postará.

Lvice oproti lvům ale spí podstatně méně. Lvi - páni tvorstva mají fenomenální schopnost oddechovat - spí královsky v průměru 20 hodin denně! Lev hlídá teritorium, lvice loví a vychovávají mladé. Taková je dělba práce. Lev je oproti samicím pomalý, těžkopádný. Lvice proto loví nejraději ve smečkách, používají síly i klamu. Obvykle jedna lvice se odděluje od lovné smečky a dělá "volavku". Vyděšené stádo zvířat pak prchá na druhou stranu od ní, kde čekají ostatní členové lovící smečky.

Lev je mimořádně aktivní v době páření. K pohlavnímu aktu dochází každých 20 minut, ve dne, v noci, po dobu 3-4 dní, kdy zvířata nejedí a oddávají se milostným hrátkám. Vědci statisticky odhadují, že na jedno lvíče, které se dožívá věku jednoho roku, připadá až 3 000 spáření!

Čas strávený na safari utíká velmi rychle, pořád je na co se dívat a pořád je všechno nové. Ani jsme si nevšimli, ale během necelých 48 hodin strávených venku v přírodě jsme najeli skoro 800 km krajinou.

Na devátou hodinu ranní se vracíme do lodge, kde nás čeká snídaně, lehké balení a vyrážíme pomalu zpět na pláž "Diany beach", která je proslulá korálově bílým pískem a palmami.

Nakonec ještě něco málo o Serengeti a Maasai Mara

Cestou zpět si představuji, co bych ještě někdy v životě chtěl v Africe vidět. Rozhodně národní park Serengeti (ležící v Tanzánii), který přechází do Keni v park Maasai Mara. Zde žije největší koncentrace divoké zvěře na zemi a přirovnává se to k divu světa. Tyto východní pláně Afriky byly před 4 milióny let vytvořeny výbuchem sopky a sopečný prach se časem přeměnil ve velmi úrodnou půdu, dnes pokrytou rovinatými pastvinami. Zde žije 1,5 miliónu pakoňů hřivnatých, zebry, antilopy, které pravidelně v nepřehledných stádech migrují z jihu na sever a zpět.

V květnu v Serengeti začíná období sucha. Je to zároveň čas páření zvěře, která se vydává na přes 500 mil dlouhou pouť za šťavnatými rostlinami. V kraji zůstávají jen sloni a žirafy, které se živí ze stromů, jež jsou vůči suchu rezistentní. Podobně všežraví paviáni, kteří se dokonce dokáží živit masem mrtvých býložravců.

mg+:6192]

Během několika mála týdnů je 90% samic býložravců oplodněno a začíná boj o přežití. V cestě mezi oběma národními parky leží pásmo žulových útesů, kde číhají na migrující zvěř hnanou instinkty predátoři v podobě lvů, gepardů a krokodýlů. Je ale zajímavé, že např. přes den je jen 1/5 lvích útoků úspěšná! Nepřáteli není ale jen divá zvěř, ale i stepní požáry, jež jsou v době sucha hojné.

Po všech útrapách zvěř nakonec dojde do Keni, denně v průměru urazí 70 km. Nastává fáze "oázy". Pravidelně prší, takže se vše zelená a pastvy je dost pro všechny. V měsíci říjnu vrcholí deště, které přecházejí v silné bouřky, směřující zpátky na jih. A tak se 2 milióny kusů v pasoucích se stádech vydává zpátky do Serengeti. Cesta je ještě více nebezpečná, protože zvěř musí přebrodit rozvodněnou a prudkou řeku Maru, plnou krokodýlů, se strmými a balvanitými břehy. 250 tisíc kusů divoké zvěře padne za oběť divoké řece, krokodýlům, vysílení, nebo udupání. A taky kočkovitým šelmám.

Na cestě zpět leží údolí sopky Ngorongoro s největším plochým kráterem na světě. Je to ráj, obrovská dolina plná života, ve kterém volně přežívají ještě divocí nosorožci a hroši. I ti jsou velmi nebezpeční, protože jediným stisknutím své obrovité tlamy dokáží usmrtit krokodýla i člověka. Platí zálesácká zásada, že se člověk nesmí nikdy dostat mezi hrocha a jeho výsostné vody, které jsou pro něj svaté a vše, co mu stojí v cestě, bere jako hrozící nebezpečí.

mg+:6193]

Po dalších útrapách se nakonec stáda vrací zpět na pláně Serengeti, odkud začala svou pouť. Životní cyklus, boj o přežití zde vrcholí porodem nových 500 000 kusů býložravců. A tak to jde po tisíciletí pořád dokola.


[1] http://en.wikipedia.org/...

http://www.youtube.com/... – ústřední melodie z filmu Born Free, soundtrack, John Barry, slidy
http://www.youtube.com/... – ústřední melodie z filmu, zkrácená verze se zpěvem, autentické fotky
http://www.tubeanimals.com/...
http://www.youtube.com/... – video slide show Joy Adamsonové se lvicí Elsou.
http://www.youtube.com/... – ústřední melodie z filmu Vzpomínky Afriku (Out of Africa), John Barry - video z filmu. Další úžasný film z Afriky a s uchvacující muzikou.
http://www.youtube.com/... - ústřední melodie z filmu Vzpomínky Afriku s nádhernými fotografiemi