Autor: Jan Burzanovský · 24.1.2007 · Článek #92 ·
Mnohdy znechucen a unaven zaručenými recepty na lepší zítřky, jež nám slibují politikové v celém spektru od leva až do prava a zpět, vypínám televizi i rádio a s chutí se jdu kochat životem svých oblíbenců za sklem akvária s tím, že budu mít od politiky, potažmo politiků pokoj.Nečinně zevlovat, jak si rybky žijí ve svém světě – česky řečeno koukat do blba, mne ale také po chvilce omrzí a začínám si více všímat zákonitostí života v akváriu. Po chvilce si uvědomuji, že i zde probíhá politický boj a se smíchem sobě vlastním si uvědomuji, že i to, co mnohé z nás tak často znechucuje, nám dala do vínku sama matička příroda. A jsme zase u politiky. Po sedmnácti letech myslím již u nás současná podoba demokracie pevně zakořenila a nemá smysl o tom dále hloubat. Má své klady a vzhledem k tomu, že nic není dokonalé, i své zápory. Kam tím ale mířím? Jedním z kladů našeho politického zřízení je skutečně svobodná možnost cestovat, kamkoliv je to na naší planetě fyzicky možné... Skutečně kamkoliv?
Do hloubky se zajímám o vše, co se děje v jihoamerické Amazonii. A ať se mi to líbí, nebo ne, dostávám se opět k politice, která v posledních dvou desetiletích v této oblasti dělá víc než dost kotrmelců. O ichtyoexpedicích do oblastí Amazonie, které jsme v dobách "naší totality" mohli lidem ze svobodných zemí jen závidět a ke kterým jsme se mohli připojit až po roce 1989, si dnes můžeme nechat opět jen zdát. A to nikoliv kvůli nebezpečím pocházejícím z přírody či od divokých indiánských kmenů.
Podíváme-li se na jednotlivé státy ležící v této oblasti z pohledu akvaristy, zajímajícího se o různé lahůdky či novinky pocházející přímo z přírody, nezbývá, než se nad tím, co nám bude asi skýtat nejbližší budoucnost, víc než zachmuřit.
Brazílie. Rozlohou největší jihoamerický stát zabírající i největší část rovníkové Amazonie. Ještě v devadesátých letech tam bylo z pohledu našeho zájmu možné téměř vše. Ze států, na něž v tomto zájmu směřujeme náš pohled, je zde demokracie relativně na nejvyšší společenské úrovni s poměrně kvalitně stabilizovaným politickým zřízením. Nicméně akvaristické zájmy se zde v posledních letech dostávají mezi dva mlýnské kameny. Z jedné strany působí antagonisticky (vzhledem k exportům v přírodě odchycených zvířat) různé ekologické organizace. A proti nim stojí mocné průmyslové lobby. V místech, kde se střetávají zájmy těchto protipólů, dochází pochopitelně k destrukcím.
Mnohý milovník dnes tak módních krunýřovců z čeledi loricariidae dobře ví, že brazilská vláda zakázala pod nátlakem zelených iniciativ exporty těchto ryb. A zelené iniciativy díky tomu, že jim vláda vyhověla nejen v tomto duchu, sklonily svou vzpurnou hlavu a povolily tu výstavbu velkopřehrady - v lokalitě, kde žije velice mnoho vzácných endemitních populací, jinde zase přebudování transamazonské magistrály a výstavbu průmyslových komplexů či rudných dolů uprostřed do té doby nedotknuté džungle. Jak dopadnou zejména rybky, které v těch lokalitách žijí, si každý snadno dovede představit. Nicméně Brazílie je stále ještě přístupná ichtyoexpedicím a dosud jsou tam zaplať pánbůh civilizací nedotčená místa i druhy ryb, které zatím nejsou pod nemilosrdnou kuratelou ekologistů.
Venezuela. Ačkoliv jsou stále možné expedice na určitá místa, jedná se především o "civilizovanější" severní oblasti státu (dolní Orinoko a toky k Orinoku přiléhající). V tomto státě opět zvítězil koncem minulého roku silně prolevicový president Hugo Chávez (poprvé zvolený v r. 1998), známý svou příchylností k režimu Fidela Castra na Kubě.
Jistě, někdo může namítnout, že Evropané tam zatím nebývají házeni do jednoho pytle s "americkými imperialistickými ďábly", ale vzhledem k tomu, s jakou vehemencí se tento možná budoucí diktátor dere k moci, to nemusí platit na věky. Dalším zářezem do pažby své zbraně proti "světovému imperialismu" je Chávezova dohoda s íránským režimem na otevření dolů na uranové rudy na horním Orinoku, kam je již dnes přístup pro ichtyology zamítán. O čistotě takové těžby a jejího zpracování na místě si asi každý dokáže udělat obrázek sám.
Kolumbie. Politicky relativně stabilní stát. Vláda však vládne pouze pod ochranou armády a policie, a to jen v nejcivilizovanějších oblastech na severozápadě státu. O tom, jaká zde vládne korupce, je zbytečné se vůbec zmiňovat. De facto má většinu státu ve své moci narkomafie, a to díky plantážím drog v tropickém pásmu. Místa tropických pralesů, která nejsou pod mocí narkomafií, ovládají všelijaké "rudé guerily" a válčí tam snad každý s každým. V počátku devadesátých let sama kolumbijská vláda zakázala vstup do těchto oblastí, protože není schopna zajistit turistům jakoukoli pomoc. Oba hlavní aktéři se k přírodě chovají více než macešsky.
Drogové kartely nemohou zajišťovat pro své pralesní plantáže pracovní síly, a tak vše řeší postřikem plantáží tunami pesticidů a herbicidů z letadel. Tyto jedy pak stékají do dosavadních biotoků. Vládní síly k tomu ve spolupráci se zahraničními armádami tyto lokality také letecky likvidují bombardováním výše zmíněných plantáží, za použití drsných chemikálií, třeba i napalmu.
Peru. I když i zde v posledních letech dochází k občasným politickým převratům, je tato země pro ichtyoturisty relativně dobře přístupná a bezpečná a zatím zde nejsou (alespoň pokud sahají moje vědomosti z poslední doby) žádné zákazy. O tom, že obchod s tropickými rybkami zde v současnosti doslova kvete svědčí i to, že v Peru se nachází největší počet exportních firem v porovnání s předešlými státy. A díky tomu, že tam občas pašeráci dodávají i "zakázané" rybky z Brazílie, se můžeme u našich importérů těšit i dnes nabídce některých "brazilských" krunýřovců.
Nejstabilnější podmínky pro zájemce o ichtyoturistiku po Amazonii vládnou v současnosti především na severovýchodě oblasti v Britské a Francouzské Guayaně a nizozemském Surinamu. Do Francouzské Guayany se dá dokonce z Evropy zaletět poměrně lacino, jelikož má Francie do jedné ze svých posledních zámořských držav vytvořen "letecký most". V těchto třech státech se nalézají civilizované oblasti na severu – při pobřeží Atlantického oceánu. A místní nedotčené přírodě vzhledem k evropským zájmům tak nehrozí taková devastace, jako je tomu u jejich sousedů.
Tak co? Bude mi někdo namítat, že politika do akvaristiky nepatří?