Paratilapia polleni Bleeker, 1868

Správce: sharon

Zobrazeno: 32746x; Aktualizace: 26.11.2009

Synonyma: Paracara typus; Paratilapia bleekeri; Paratilapia typus

Výskyt: Madagaskar - endemický druh. Původní domorodý název - Marakely (černá ryba).
Vyskytuje se na celém území Madagaskaru. Žije v klidných místech řek, zátokách, mokřadech a jezerech. Dokáže žít v přímořských braktických deltách, kyselých černých vodách deštných pralesů i v bahnitých pomalých řekách. Byla nalezena v extrémních podmínkách v horkých vřídlech s vysokou alkalitou o teplotě 40°C, v horských jezerech ve výšce 1500 mnm s teplotou 12°C nebo v kyselých vodách na východním pobřeží s Ph 4,4.

Přes svou neuvěřitelnou přizpůsobivost populace P. polleni ve většině oblastech vymírají a druh je zapsán v Červené knize ohrožených druhů. Na vině je neustupující devastace madagaskarské přírody, vypalování lesů, přeměna přirozených mokřad na rýžová pole, bezohledná těžba surovin a vysazování nepůvodních druhů rostlin i živočichů. Bohužel díky nestabilní politické i ekonomické situaci na Madagaskaru je problematický nejen další výzkum, ale i pokusy o záchranu místní jedinečné fauny.

Pro Paratilapie, podobně jako jiné druhy madagaskarských cichlid, se stávají osudným komerční druhy ryb, jako Micropterus salmoides, Channa striata, nebo Oreochromis mossambicus, kterým nejsou schopny konkurovat a jsou vytlačovány z původních stanovišť do braktických pobřežních vod.

P. polleni má několik různých geografických forem a některé z nich jsou natolik geneticky odlišné, že je možné, že jde o jiný druh. Některé formy dokonce nejeví vzájemně žádné tendence ke tření. Dříve byly popsány tři "druhy" - P. polleni, P. bleekeri a P.typus, dnes různé zdroje uvádějí několik druhů, ovšem oficiální je stále pouze P. polleni.

Většinou mezi veřejností jsou rozlišovány dva typy - "polleni" - jako menší, zavalitější ryby s malými flitry a "bleekeri" jako větší, protáhlejší ryby s velkými skvrnami. Ve skutečnosti je toto označení scestné a různých malo- a velkoskvrnných forem je mnohem více. Například právě populace označovaná jako P. bleekeri, popsaná v roce 1882(Sauvage), nalezená v bažinách v okolí souč. hlavního města Antananarivo, je pravděpodobně již vyhynulá a mezi akvaristy se vůbec nevyskytuje. Zřejmě se tedy nepodaří dokázat, zda jde o samostatný druh nebo jen místní formu. Naposledy byla ve volné přírodě spatřena v roce 1980.

"Pravá" polleni, popsaná v roce 1868 (Bleeker) se vyskytuje na severozápadě ostrova a dnes se paradoxně řadí mezi "velkoskvrnný" typ a opět - není registrovaná v zájmovém chovu. Jako P. typus byla popsaná jedna z "maloskvrnných" populací z východního pobřeží, dnes označovaná jako sp."Fony" nebo sp. "East Coast".

Chovatelé P. polleni se často angažují v organizacích, které se zabývají záchranou ohrožených druhů a vzhledem k nejasnému taxonomu kromě "velkoskvrnných" a "maloskvrnných" raději rozlišují jednotlivé formy podle oblastí původu. V zajetí jsou chovány a odchovávany pouze tři typy: sp. "Andapa" z izolované horské oblasti na severu země, která se pyšní největšími skvrnami a zároveň největší velikostí a je známa především v Evropě , sp. "Fianarantsoa", která má různě velké zelenkavé skvrny, původem z Jihovýchodní vysočiny, která je k vidění spíše ve Spojených státech. Drobné tečky má naopak tzv "East Coast", rozšířená po celém východním pobřeží, která je v akváriích nejobvyklejší. Všechny dostupné formy bohužel doposud nebyly popsány natolik, aby mohly být uznány jako oficiální druh nebo poddruh. Ostatní uváděné formy jsou většinou nazvány podle místa nálezu nebo místního pojmenování, bohužel byly buď pouze v přírodě pozorovány nebo pokud byly z Madagaskaru vyvezeny, nepřežily cestu nebo uhynuly po krátké době na běžné akvarijní nemoci nebo otravu, aniž by se rozmnožily a jejich špatně vypreparované pozůstatky se nacházejí ve světových přírodopisných muzeích.

Bohužel specifické populace z různých izolovaných částí ostrova často vymizely dříve, než mohly být blíže prozkoumány, a další možná čekají na své objevení v nepřístupných oblastech. Zajímavostí je, že pomocí odchovů amerických akvaristů se podařilo znovu rozšířit populaci "East Coast" v oblasti Toamasina, kde díky rozsáhlým odvodňovacím zásahům a násadám komerčních druhů úplně vymizela. Mladé "americké" paratilapie byly vysazeny do nádrží v parku Ivolonia v roce 2001, ale dále nemohly být sledovány kvůli bouřlivé politické situaci. Předpokládalo se, že následné ničivé cyklóny a povodně mladou násadu zničily. Ovšem podle výzkumů z roku 2008 se populace v této oblasti uchytila a znovu se úspěšně rozmnožuje.

V akváriích jsou většinou k vidění ryby neurčitého původu, většinou z důvodu neznalosti chovatelů, ale také kříženci jednotlivých forem - zejm. "Andapa" a "East Coast", jelikož bohužel vrcholným úspěchem některých chovatelů je potomstvo "polleni" a "bleekeri".

Dospělé marakely jsou spíše samotářské ryby a žijí ve větších hloubkách kolem zatopených pařezů a větví. Mladé ryby se zdržují v malých hejnech na mělčinách hustě zarostlých vegetací. Dříve byly paratilapie oblíbenou lovnou rybou, dnes je její význam v rybolovu na Madagaskaru zanedbatelný.

Velikost až 30 cm.

Obecný popis

Marakely jsou robustní, vysokotělé, až 30 cm dlouhé ryby s typickým vzhledem dravce. Tvarem těla připomínají spíše americké cichlidy, jako např. Herichthys cyanoguttatus, než štíhlé cichlidy africké. Typické zbarvení - sametově černá základní barva s většími nebo menšími třpytkami je výsadou dospělých spíše dominantních ryb a při tření, submisivní jedinci bývají méně výrazně zbarvení se základní barvou v různé intenzitě a škále odstínů hnědé nebo olivově zelené, stejně jako mladé ryby. Kovově lesklé skvrnky mohou být v různém počtu a mít různou velikost i odstín - běžně perleťové, zlatavé, modré, ale i nazelenalé nebo téměř oranžové, nebo mohou i úplně chybět. Hřbetní ploutev je lemovaná žlutě v různých odstínech, u samce výrazněji.

Přesto, že samice je stejně nádherně zbarvená jako samec, pohlavní dimorfismus je zřetelný - samec je podstatně větší, než samice, robustnější, v dospělosti má výrazný čelní hrb a protaženější hřbetní a řitní ploutev. Mladé samičky mají hřbetní ploutev zaoblenou, v dospělosti se hřbetní ploutev samice jemně zašpičatí. Rozdíly v tělesných proporcích jsou dobře patrné u ryb již kolem 5, 6 měsíců a s přibývajícím věkem se zvýrazňují. Často se setkávám s tvrzením o rozpoznání pohlaví podle velikosti lesklých skvrn. Toto tvrzení se ovšem není pravdivé a zřejmě je založeno na zmínce v knize Patricka De Rhama a J.C. Nourissata, a to, že na východním pobřeží směrem k jihu mají podle všeho samice větší a méně početné skvrny, než samci. Ovšem v jedné populaci mohou mít jednotlivé ryby různou velikost i rozmístění lesklých flitrů bez ohledu na pohlaví.

Nádrž: Madagaskarské ryby obecně jsou náročné na prostor.

Vhodná velikost nádrže je od 200 litrů pro samostatný pár až po neomezený objem počínající na 400 litrech pro komunitní společenství. Paratilapie je možné chovat od jara do podzimu i v zahradních jezírcích nebo ve vnitřních okrasných bazénech.

Je poměrně častá zmínka o chovných párech vyvádějících mladé už v akváriu o velikosti kolem 80 litrů. V podobných nádržích, nejlépe hustě zarostlých, se mladé paratilapie opravdu dříve a ochotněji třou, než v akváriích velkých objemů. Takto ovšem můžou fungovat jen dočasně velmi mladé páry, po několika málo výtěrech začne být pro samičku existence v malém prostoru smrtelně nebezpečná. Samec je ochoten ji bezvýhradně respektovat jen při tření a krátce při péči o mladé. Jinak je samice permanentně bez hnutí v těsném úkrytu a pokud takový nemá k dispozici, samec, který nemá jiné rozptýlení, ji nevyhnutelně zabije.

Pro samostatný pár je vhodnější akvárium alespoň 200 litrů, v komunitním akváriu pár obhajuje teritorium, které je při 2/3 maximální velikosti ryb o velkosti už kolem 1m2 - tudíž běžné 400litrové akvárium - často pouze proti vybraným rybám, někteří jednotlivci se naopak mohou v teritoriu volně pohybovat, i když paratilapie hlídají snůšku. Bezpodmínečně nutné je pro samičku i ostatní obyvatele připravit mnoho vhodných úkrytů adekvátních jejich velikosti - novodurové nebo keramické trubky, bambus, keramické jeskyně, štěrbiny mezi kameny a kořeny, hustou vegetaci atp. Vhodné je také nádrž pro ryby opticky rozdělit - třeba právě porostem valisnerií nebo jiných vysokých rostlin - dominantní samec, ať v páru nebo i jako samostatný jedinec, rád ve volném prostoru obhlíží své teritorium, které dosahuje tam, kam až dohlédne.

Biotop paratilapií je velmi různorodý. Přirozené dno bývá bahnité, skalnaté nebo z hrubého štěrku a valounů, rybám je dno ovšem lhostejné, pokud se neporaní při hrabání během tření. Akvaristé obvykle používají běžný říční písek jemnější struktury.

Cítí se lépe v členitém, hustě zarostlém akváriu, rostlin si mimo tření nevšímají. Během tření sice vykopávají jámy a někdy se rozhodnou vytřít se do kořenů, ale rostliny vhodně zvolené a zabezpečené proti vyhrabání obvykle obstojí. Vzhledem k tomu, že z běžně dostupné vegetace z biotopu Madagaskaru hustě zarostlou nádrž uděláme těžko, jako nejvhodnější se osvědčují vallisnerie, část akvária zarostlá jedním z odolnějších druhů navozuje u paratilapií pocit bezpečí, které stimuluje jejich ochotu ke tření a zvyšuje i pravděpodobnost úspěšného odchovu. Je ale možné použít jakékoliv odolnější nebo rychlerostoucí rostliny - echinodory, anubiasy, kryptokoryny, růžkatec, lotosy a lekníny atd. atd. Odkrytá nádrž může být zarostlá vysokými bahenními rostlinami - např. některým druhem šachoru. Takovou nádrž je ovšem třeba zabezpečit tak, aby paratilapie nemohly vyskočit ven při lovu potravy nad hladinou nebo vzájemných útocích.

Velmi vhodné je v nádrži pro paratilapie použít velké kořeny a větve, které jsou pro ně přirozené v přírodě. Přirozenými jsou i valouny a velké kameny - žula nebo pískovec, ale je možno použít jakékoliv běžné kameny vhodné do akvárií, bez ostrých hran, o které by se ryby mohly zranit.

Osvětlení je lepší tlumené, hladina stíněná listy rostlin nebo plovoucími rostlinami - paratilapie se jednak cítí bezpečněji a jednak v tmavém akváriu lépe vynikne jejich zbarvení. V zarostlém, ztemnělém akváriu s kořeny působí svým nebezpečným vzhledem, nádherným zbarvením a majestátným, klidným chováním téměř démonicky.

Náročnost: Paratilapie jsou sice poměrně nenáročné ryby, ale vzhledem k jejich svéráznému sociálnímu chování, problematickému odchovu a minimální imunitě vůči běžným akvarijním nemocem patří do rukou spíše zkušenějším chovatelům.

Poznámky k chovu

Teplota: 18 - 27 °C
Voda: sladkovodní; parametry vody nejsou podstatné

Parametry vody nejsou pro chov paratilapií podstatné. Snášejí dobře všechnu běžnou vodovodní i studniční vodu prostou dusitanů. Často se uvádí, že tyto ryby špatně reagují na velkou výměnu vody. Je možné, že prudká změna parametrů, především teploty, není pro ryby příjemná a jako ve všem, co se týká paratilapií, zkušenosti chovatelů mohou být různé, ale mým paratilapiím nečiní problémy ani 50% jednorázová výměna vody a související snížení teploty kolem 3°C. Lépe je ovšem zachovávat stabilní prostředí s maximálně 30% pravidelnou výměnou vody.

Mám zkušenost, která může potíže při výměně vody částečně vysvětlit. Vzhledem k tomu, že se paratilapie obvykle chovají ve velkých až obřích nádržích, bývá voda dopouštěna přímo z kohoutku. Paratilapie jsou velmi zvědavé a nenasytné ryby - shromáždí se přímo pod proudem často ledové vody a čekají, jestli nespadne něco k snědku. Nejenže podstatně chladnější voda může způsobit zhoršenou kondici, ale i natlakované plyny a případně obsah chloru nebo jiných desinfekčních přísad mohou poškodit jejich žábry.

Mnohem větším nebezpečím, než kvalita vody, jsou pro paratilapie běžné choroby akvarijních ryb. Jsou neobyčejně náchylné k napadení kožovcem. Pokud se onemocnění nezachytí v počátku, vytvářejí se na kůži ryb rychle rozsáhlá ložiska, která jsou dále napadána druhotnou infekcí. Nejvhodnější je tradiční léčba zvýšenou teplotou a solí, kterou ryby snášejí velmi dobře. Léčbu je nutno prodloužit minimálně na dvojnásobek běžné doby. Citlivé jsou také na onemocnění oodinózou a na přemnožení střevních bičíkovců Hexamita a Spironucleus. Ve všech případech, pokud se léčba nezahájí ihned a onemocnění není podchyceno včas, ryby se obvykle nepodaří zachránit, i když se zdá, že se zpočátku stav ryb lepší,nemocné ryby téměř vždy přestanou žrát a než uhynou, jsou schopny přežívat až půl roku v totální hladovce.

Živé krmení je lépe používat jen z ověřeného zdroje bez nákazy, dokonce i nakažený potěr běžně chovaných cichlid, které nejsou na onemocnění parazity tolik citlivé, může mít pro paratilapie fatální následky. Naprosto nevhodné je krmení ryb masem a vnitřnostmi teplokrevných živočichů.

Paratilapie také trpí na přetučnělost a zvětšení vnitřních orgánů, na něž také po měsících trápení hynou. Je třeba důsledně dbát na vhodné složení, čistotu a také množství potravy.

Marakely působí dojmem nebezpečného predátora, ve skutečnosti je hlavním denním způsobem obživy sběr korýšů, plžů, červů a hmyzu ať vodního, nebo spadaného na vodní hladinu. Přesto je to typický masožravec a poměrně šikovný lovec ryb, ale s poněkud nezvyklou technikou. Nového neinformovaného majitele překvapí, když k mladým, ale i odrostlejším paratilapiím vypustí drobné krmné rybky, paratilapie neprojevují žádnou zvláštní snahu lovit a za celý den zmizí krmných ryb jen málo, nebo žádné. Moje nové mladé marakely nereagovaly ani na 14ti denní potěr kančíků příčnopruhých, na kterém si smlsnou i malé tetřičky...ještě večer kančíci pořád hezky plavali ve velkém hejnu mezi paratilapiemi. Ovšem do rána v akváriu nebyl jediný.

Paratilapie jsou totiž tzv. "soumrační lovci", loví vpodvečer nebo za svítání prudkými nečekanými výpady z úkrytu. K tomuto způsobu lovu je uzpůsobeno i jejich zbarvení - za šera jsou pro kořist neviditelné. Také ryby, ulovené v rámci výzkumu ve volné přírodě vpodvečer nebo brzy zrána měly obsah žaludku plnější, než ryby ulovené během dne. Proto je vhodné paratilapie v komunitní nádrži krmit živými rybami spíše večer po zhasnutí osvětlení - aby na ně nějaké zbyly. Jinak přijímají velmi ochotně jakékoliv krmivo, pro dobrou kondici ryb je lépe krmit přirozenou a občas i živou potravou. Krom běžně používaných dešťovek a krevet milují jakýkoliv hmyz. Někteří chovatelé úspěšně krmí dospělé ryby dokonce šváby!

Ryby jsou to neskutečně nenasytné, zejména mladé ryby se dokážou krmit nepřetržitě, nebo se přecpat tak, že pak jako koule zoufale plavou u hladiny lapajíc po vzduchu nebo polehávají na dně, dokud část potravy nestráví. Někdy v odchovech vzniknou problémy s úhyny mezi mláďaty právě kvůli této jejich euforii ze žrádla - paratilapie jsou při krmení velmi vzrušené, dokonce i submisivní ryby při něm předvádějí své nejkrásnější barvy. Tento "adrenalin" ovšem může přerůstat v nebezpečné napadání a mrzačení nebo i ubíjení slabších jedinců. Nedospělé ryby v hejnu je proto vhodnější krmit často, alespoň 4-5x denně.

Co se týče chování a spoluobyvatel v akváriu, jsou zkušenosti chovatelů velmi rozdílné. Paratilapie jsou odmalička osobnostmi s různými povahami. V jedné skupině můžeme vidět ryby mírumilovné až plaché, komunikativní a společenské, samotářské nebo nebojácné a agresivní.

Často čtu doporučení chovu paratilapií ve skupince asi 5 ryb - už podle mých nevelkých zkušeností,ale i po konzultaci s jinými dlouholetými chovateli - to není úplně nejvhodnější řešení. V objemných akváriích může při dostatku potravy taková skupinka fungovat za cenu nepohodlí a snížení kvality života submisivních ryb, pokud se vytvoří pár. Velmi často se také ve skupině oddělí velmi dominantní "alfa" samec, který pak terorizuje všechny ostatní příslušníky svého druhu obou pohlaví. Je více než pravděpodobné, že ve finále zůstane naživu ze skupiny jen pár, nebo dokonce jen jediná ryba. Stává se, že i v akváriu větším, než 1000 litrů samec samičku uhoní a ubije, pokud ta nemá vhodný úkryt, nebo i samotná samice zabije dotěrnou konkurentku nebo dokonce mnohem většího submisivního samce.

Agresivita paratilapií je ovšem omezena spíše na příslušníky stejného druhu, proto je lépe chovat jedince nebo pár samostatně nebo v komunitním akváriu s jinými druhy ryb. Marakely jsou obvykle ke spoluobyvatelům poměrně tolerantní, pokud v nich nevidí kořist, zpravidla je - krom období tření - ignorují. Příliš malé a lesklé ryby budou lovit, a vzhledem ke svému způsobu lovu - prudkými tvrdými výpady - mohou snadno zabít pomalé, ač velké ryby jemnější konstituce. Nejvhodnějšími společníky jsou větší krunýřovci, peřovci, velcí pancéřníci a jiné druhy středně velkých sumců. V dostatečně velkém akváriu jsou dobrými společníky všechny druhy středně velkých a velkých, robustnějších a zároveň klidnějších středo i jihoamerických cichlid.

Je možné společenství s jinými madagaskarskými cichlidami, například rodu Paretroplus, ovšem madagaskarská společenství jsou výsadou obřích nádrží. Mnoho lidí chová paratilapie spolu s africkými masožravými jezerními cichlidami, africké říční cichlidy jsou nevhodné - buď pro extrémní agresivitu, nebo naopak zranitelnost.

U paratilapií rozhodně neplatí zaběhnutá pravidla, jako že přerybněné akvárium snižuje vzájemnou agresi, nebo pravidlo o zvyku a neútočení, pokud ryby spolu vyrůstají. Jak marakely rostou, vyvíjejí se jejich osobnost i názor na spoluobyvatele. Některé začnou průběžně napadat ryby podobné velikosti, jiné se zaměří na ryby žijící při dně. Občas se jedinci zaměří na jeden druh nebo dokonce jednu konkrétní rybu jiného druhu. Ve svých útocích nerozlišují pohlaví jiných cichlid, tak jak to bývá obvyklé u cichlid amerických, které jsou vůči opačnému pohlaví mírnější. Komunitu s paratilapiemi je nutné stále sledovat a v případě potřeby zasáhnout.

Obývají celý prostor nádrže podle nálady ode dna až po hladinu.

Paratilapie dospívají poměrně pozdě - ve věku 12 - 18 měsíců a rostou velmi pomalu, mnoho ryb ještě ve třech letech dosahuje sotva 2/3 maximální velikosti. Růst ryb je pochopitelně podmíněn také velikostí nádrže a skladbou a množstvím potravy. Paratilapie se v zajetí dožily prozatím zhruba 15 let, ve volné přírodě jejich maximální délka života není známa.

Poznámky k odchovu (rozmnožování)

Teplota: 27 - 29 °C
Voda: Parametry vody nejsou podstatné

Přestože byla Paratilapia polleni objevena již 1868, první odchov v zajetí se datuje až 120 let poté. Úspěšné odchovy v akváriích jsou doposud spíše vzácností, přestože se paratilapie v zajetí třou, v převážné většině případů jikry sami sežerou. Chemické parametry pro odchov nejsou příliš důležité. Je lépe nechat vybrat pár alespoň z malé skupinky ryb (1:2). Ryby nejeví ochotu ke tření, pokud se necítí v bezpečí, ať z důvodu agresivních spoluobyvatel, nebo příliš prázdného prostoru v akváriu, ale osvědčený pár, který už vyvedl mladé, se ve stabilním prostředí může třít co 3 - 6 týdnů, po ztrátě snůšky i během několika dnů. V přírodě se paratilapie třou pouze jednou ročně a přestože se obvykle i v zajetí třou pouze sezónně po 2 - 3 měsíce v roce, je vhodné alespoň část roku udržovat v akváriu teplotu mezi 20 a 26°C, čímž se omezí samcova náruživost, aby se samice příliš nevyčerpávala.

Před samotným třením probíhají námluvy podobné americkým cichlidám - pár se navzájem předvádí, samice vyhledává vhodná místa ke snůšce, která pak společně čistí a vykopávají jámy. Samice má v tomto období "hlavní slovo" a samec ji zcela respektuje. Až samička zvolí vhodné místo, pár se vytře během 1 - 24 hodin, pak samice obvykle samce od jiker odhání do bezpečné vzdálenosti. Samec ji opět vyhoví a zpovzdálí hlídá a odhání potenciální predátory. Samice intenzivně ovívá snůšku a vybírá neoplozené jikry případně napadané nečistoty. Jikry nejsou náchylné k zaplísnění. Pokud se samec příliš přiblíží, samice ukončí veškerou činnost a staví se bokem mezi samce a snůšku, jeho bezprostřední blízkost představuje pro samičku výrazný stres.

Paratilapie mají unikátní způsob uložení jiker - nejsou jednotlivě přilepena k podkladu, tak jako u všech ostatních cichlid, ale navzájem propojena vlákny mezi sebou do řetízků opět navzájem spojených. Ty pak několika vlákny poměrně nestabilně přilepeny k podkladu nebo do kořenů rostlin nebo jen volně položeny v substrátu. Pokud je snůška položená volně, slepí se do houbovitého chuchvalce. Je možné, že se tento způsob vyvinul jako "bezpečnostní opatření", kdy samice může prudkým pohybem odhodit jikry až na několik centimetrů (viz video [V1]).

Počet jiker se odvíjí podle velikosti samice, od několika set u mladé samičky až po 5000 u zkušené samice. Jikry se líhnou během 24 - 72 hodin při teplotě 27°C, za dalších 36 - 48 hodin se potěr rozplave. Samička na vylíhnutý nerozplavaný potěr reaguje různě. Pokud je pár stabilní a samec klidný, matka potěr nikam neodnáší, udržuje ho na místě snůšky až do rozplavání. Pokud je pár nezkušený nebo samec pro samici příliš stresující, samička potěr sesbírá, ukryje a často skrývá před samcem i dlouho poté, co mladé stráví žloutkový váček a jsou připraveny se rozplavat. Po rozplavání se rodiče snaží udržovat mladé v hejnu pouze tak, že zbloudilé plůdky chytají a plivou zpět, samec je v téhle činnosti velmi neobratný a samička ho často ani do blízkosti mladých nepustí. Samec opět její rozhodnutí zpočátku akceptuje a zahání spoluobyvatele v akváriu z dosahu. V tuto dobu je samec velmi agresivní a útočí na vše v akváriu i mimo něj. Rodiče s potěrem nekomunikují způsobem typickým pro cichlidy americké, pouze hlídají nekoordinované hejno, ale tím jsou pro spoluobyvatele v akváriu nebezpečnější.

Samec se po určité době chce opět třít a pokud se samička věnuje péči o potěr, samec začne vlastní mladé sám požírat. V komunitním akváriu pomáhá samec hlídat potěr až 6 týdnů, v samostatné nádrži často jen několik dní.
Pokud chceme paratilapie odchovávat, je lépe část snůšky páru odebrat v době, kdy se potěr začne rozplavávat - odebrání celé snůšky může mít pro samici fatální následky. Odlovování samce po výtěru není rozumné, i když je jeho blízkost pro samičku nepříjemná, absence samce je pro ni ještě více stresující.

I v případě, že se pár jeví jako harmonický a samec akceptuje odmítnutí, je třeba se mít napozoru - dokáže nečekaně změnit názor a samici ubít během několika minut. V některých případech je nutné samce na čas izolovat - nejlépe přímo v akváriu nebo v bezprostředně sousedící nádrži, pokud nezáleží příliš na estetickém dojmu, je ideální instalovat speciální mřížku s otvorem, kterým propluje jen samice.

Je často těžké rozhodnutí, když samec na spoluobyvatele útočí příliš tvrdě - při "záchranném" odlovení všech ostatních ryb se obvykle samcova agrese otočí proti samici - proto je vhodné při výběru spoluobyvatel postupovat s rozmyslem a především jim poskytnout dostatek prostoru a úkrytů.

Závěrem:

Závěrem musím poděkovat za aktivní pomoc při tvorbě této karty členům skupiny Madagroup a chovatelům paratilapií z fóra monsterfishkeepers za konzultace, zkušenosti, znalosti, postřehy a poskytnuté fotografie, a majiteli rodičů mých ryb za možnost pozorování chování jeho páru i odchovů. Moje paratilapie mají v době zveřejnění této karty 7 měsíců, i když už předvedly mnohé, většina mně teprve čeká - dospívání, dospělost, souboje, námluvy a budu-li mít štěstí, i tření a odchov. Omlouvám se tedy za zprostředkované informace a i když nepředpokládám, že by se mé další zkušenosti výrazně lišily od zkušeností výše uvedených chovatelů, v případě potřeby budu kartu doplňovat.
Doufám, že se mi podaří nadchnout další akvaristy pro tuto primitivní cichlidu, která je důkazem, že i my můžeme být nadějí k záchraně a obnovení vymírajícího druhu.

Další informační zdroje:

Ukaž na Fishbase

Literatura:

Jean-Claude Nourissat & Patrick de Rham : "Les Cichlidés Endémiques de Madagascar"(2002)originál ve francouzštině, "The Endemic Cichlids of Madagascar" (2004) vydání v angličtině



Internet:

http://www.malawicichlidhomepage.com/... - chov a odchov paratilapií - mnoho osobních zkušeností s chovem i odchovem P. sp "Andapa" a P. sp. "East Coast" včetně unikátních fotografií
http://www.cichlidae.com/...
http://www.mchportal.com/... - Madagaskar 2008 - Paul V. Loiselle
http://www.ciklidi.com/...

http://vesmir.msu.cas.cz/... - článek o vzniku lavaky

http://fish.mongabay.com/... - popis biotopu Madagaskaru
http://www.mongabay.com/... - fotografie z biotopu
http://photos.wildmadagascar.org/... - fotografie Madagaskaru
http://www.novinky.cz/... - Madagaskar očima turisty

Video:

[V1] http://www.youtube.com/... - pár s jikrami - dobře viditelný unikátní pohyblivý volně uložený chuchvalec jiker
[V2] http://www.youtube.com/... - dospělé ryby v celé své kráse
[V3] http://www.youtube.com/... - dospělé ryby ve své kráse
[V4] http://www.youtube.com/... - tření
[V5] http://www.youtube.com/... - hlídání potěru
[V6] http://www.youtube.com/... - potěr

Video biotopů:

http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...

A něco pro malé, nebo ty, kteří si chtějí hrát a bavit se:

http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/... - Madagaskar 2
http://www.youtube.com/... - včetně textu písně

Zdroje použitých fotografií v galerii:

[F1] http://madagroup.francecichlid.com/...
[F2] http://ele.vai.nu/
[F3] http://www.cichlidae.free.fr/
http://www.malavicichlidhomepage.com/...
http://www.monsterfishkeepers.com/...