Trichopsis pumila Arnold, 1936

Správce: Crayfish

Zobrazeno: 46057x; Aktualizace: 27.4.2010

Synonyma: Ctenops pumilus; Trichopsis pumilus

Další česká a lidová označení: gurami trpasličí

Výskyt: Vrčivka trpasličí (Trichopsis pumila) pochází z oblasti jihovýchodní Asie. Najdeme ji v Kambodži, Vietnamu (nejčastěji udávanou lokalitou je okolí Saigonu) a Thajsku (např. povodí Phong River, provincie Suphanburi apod.), na Malajském poloostrově (zejména pak západní část tohoto poloostrova). Najdeme ji i v Indonésii.

Ryby tohoto druhu byly odchyceny v rýžových polích, rybnících, mělčinách hustě zarostlých tropickou vegetací, občas i v rašeliništích, ve stojatých vodách. Ve většině lokalit byla vodní hladina silně pokryta plovoucími rostlinami, takže světlo nepronikalo ve větší intenzitě dále do vody. V těchto lokalitách jsou běžné např. i vodní hyacinty – tokozelky (Eichhornia crassipes) a různé druhy leknínů. Voda bývá i silně kalná, téměř s nulovou viditelností. Částice jílu zbarvují vodu do žlutava.

Tyto drobné rybky s oblibou obývají prostory o výšce vodního sloupce mezi 10 – 50 cm, ve kterém teplota vody dosahuje 33 a někdy i více ˚C. Vrčivka trpasličí byla pozorována v příkopech zaplavených vodou, ve struhách a větších loužích. Obsah kyslíku je díky vysoké teplotě v mělkých vodách velmi nízký. V přírodě byly rybky pozorovány ve skupinkách o 6 až 10ti jedincích, ke kterým se obvykle připojovali mladí čichavci šedí (Trichopodus trichopterus) o velikosti do 5 cm.

Ve své domovině vrčivky trpasličí žijí společně s Trichopsis vittatus, Trichopodus trichopterus (čichavec šedý), Trichopodus pectoralis (čichavec stříbřitý), Anabas testudineus (lezoun indický), hadohlavci Channa lucius a zástupci Rasbora borapetensis (razbora černopruhá), Crupeichthys spp. Bohužel pro větší ryby (s vyjímkou T. vittatus) slouží jako přirozená potrava.

Samotná T. pumila se ve své domovině živí zooplanktonem a drobným vodním hmyzem. Vrčivka trpasličí je rybou typickou pro rýžová pole. H. Pinter uvádí, že tuto vrčivku nalezneme i v prudkých potůčcích a hlubokých vodách [2].

Velikost až 4 cm.

Obecný popis

Vrčivka trpasličí je jedním ze tří druhů rodu Trichopsis, vytvořeném v roce 1860 Canestrinim. Do tohoto rodu se řadí tři druhy vrčivek, přičemž T. pumila je z nich nejmenší:

• Trichopsis pumila - vrčivka trpasličí, (Arnold, 1936)
• Trichopsis schalleri – vrčivka Schallerova, (Ladiges, 1962)
• Trichopsis vittata – vrčivka pruhovaná, (Cuvier, 1831) (viz http://aquatab.net/...

Podle H. Pintera [2] se T. schalleri a T. vittata vzájemně kříží.

Anglicky je celý rod označován jako croaking gourami.

Vrčivky jsou v našich nádržích zcela neprávem opomíjené drobné, klidné labyrintky, které svým sociálním chováním dokáží upoutat nejednoho akvaristu. Ten kdo je nezná a nevyhledává je zcela cíleně, je v běžné akvaristice, pokud jsou vůbec v nabídce, lehce přehlédne. Důvodem je nevýrazná barva a tvar rybky, které jsou prodávány v malé velikosti. Ve skutečnosti to jsou nádherně vybarvené ryby v dospělosti s neobvyklými zvyky, vlastnostmi a chováním, které nám u nádrže přinesou nádherné chvilky při pozorování jejich života. Mladé rybky již ve 3 měsících svého stáří začínají mezi sebou s prvními souboji, námluvami a vytvářením mikroteritórií.

Vrčivka aneb fenomén vrčení:

Rod Trichopsis je velmi zajímavý i tím, že vydává vrčivé, vrzavé zvuky. Odsud pochopitelně pochází české označení „vrčivka“. V angličtině nalezneme rybky pod označením Sparkling (jikřivý, brilantní, oslnivý) gourami (podle nádherného vybarvení rybky, jež modravě odráží přímo dopadající sluneční paprsky na boky ryb a na zářivě azurové oko) nebo též Pygmy (trpasličí) gourami či Dwarf Croaking (skřehotavý, kvákající) gourami. Méně časté jsou pak ještě anglická synonyma Green Croaking Gourami nebo Pygmy Purring (předoucí) Gourami.

Tichý zvuk “Grrrrrrrrr”, “Grrrrrrrrr” můžeme uslyšet u samců v době vzrušení – při vábení samičky, odhánění protivníka nebo jako “protest” při přelovování. Odborníci hovoří proto nejčastěji o situacích antagonistického chování. Vědci nedávno prokázali, že konkrétně u vrčivek trpasličích tento zvuk vydávají samci; u samiček nebyla prokázána existence vrčivého aparátu.

Já osobně jsem slyšel vrčení jen několikrát a to vždy v malé vytíračce, nikdy ne ve 200 litrové společenské nádrži, kde je chovám s jinými drobnými labyrintkami. Příčinou může být fakt, že slabý zvuk u tohoto nejmenšího druhu není ve větším prostoru vůbec slyšet. Diskutabilní i je, zda je někdo uslyší např. v pěstírně, kde hučí kompresor a šumí voda od intenzivního vzduchování v nádržích. Pochopitelně záleží i na citlivosti ucha každého člověka, jakou frekvenci ještě uslyší, neboť ryby vydávají zvuky v nízkém frekvenčním pásmu (stovky, maximálně tisícovky Hz). Je známo, že stárnutím se u lidí snižují jak dolní, tak horní hranice zvukového spektra, které budou ještě sluchově vnímat. Rozhodující je i skutečnost, na jakou vzdálenost zvuk posloucháme.

Vědci intenzivně zkoumají důvod a způsob, proč a kdy vrčivky vrčí, a na jaké frekvenci. Souvislost může být s kalnou, absolutně neprůzračnou vodou s nulovou viditelností, ve které ve své domovině žijí. Akustická komunikace v tomto případě zřejmě hraje významnou roli.

Konkrétně u vrčivek bylo prokázáno, že zvuky jsou vytvářeny jakýmsi vybrnkáváním šlachami paprsků prsních ploutví. Zvuk je pak zachycován a zesilován dutinami naplněnými vzduchovými bublinami ve vnitřním uchu.

Rozhodující je i skutečnost, jaké zvuky jsou ryby schopny vydávat a jaké slyšet. V tom je podstatný rozdíl. Sérií velmi zajímavých experimentů (Ladich & Yan, 1998) byly u následujících labyrintek změřeny následující hranice (měřeno v Hz):
_______________________slyší________________vydává______________
Trichopsis vittata..................600-2500................800-2500
Trichopsis pumila.................100-2500................1000-4000
Trichogaster lalius..................100-2500................400-1600
Macropodus opercularis........100-2000....................nic
Trichopodus trichopterus......300-2000....................nic

Dále bylo zjištěno, že u T. vittata je dominantní, nejlépe pro ryby slyšitelné pásmo 1-2 kHz, u T. pumila okolo 1,5 kHz, a u Trichogaster lalius 800 – 1000 Hz. Ryby, které vydávají zvuky, jsou nazývány též vokálními rybami. Výše uvedený přehled dává další zajímavé poznatky. Napadlo by někoho, že i čichavec Trichogaster lalius je schopen vydávat a slyšet zvuky? Slyšeli jste jej někdy? Zrovna tak rájovec Macropodus opercularis nebo čichavec šedý Trichopodus trichopterus slyší zvuky, i když je sami neprodukují. Jsou nazývány rybami nevokálními, tj. nevydávajícími zvuky! Pravděpodobně jim to může vhodně pomoci při lovu podstatně menších vrčivek. K nevokálním (též používáno slovo avokálním) rybám patří i Betta splendens, jež nemá žádný sonický aparát.

Ryb, včetně akvarijních, které vydávají a sami slyší zvuky je podstatně více. V souvislosti s výše uvedenou tabulkou a provedenými měřeními uveďme pro zajímavost ještě:
_______________________slyší________________vydává______________
Carassius auratus..................200-2000.....................nic
Botia modesta........................300-2000..................100-400
Serrasalmus nattereri.............100-2000.................100-600
Platydoras costatus................100-4000..................100-4000
Corydoras paleatus.................100-1500..................600-3000

Vokálních ryb existuje pochopitelně více. Je třeba vzít ale na vědomí, že orgány, kterými ryby zvuky vytváří nebo slyší, mohou být a jsou odlišné od těch, které byly popsány právě zde u labyrintek. Někde to jsou např. ploutve, jindy zuby apod. Se zvuky se setkáváme i u teter, cichlid, sumců apod.

Popis ryb:

Vrčivku trpasličí nejvýstižněji popsal G. Sterba (http://aquabooks.cz/... ): „Tělo protáhlé, ze stran silně sploštělé. Hřbetní ploutev ve tvaru lodní plachty. Ocasní ploutev zaokrouhlená nebo vybíhající do tupé špice. Hřbet tmavě olivový. Boky světle olivové, břicho a ocasní část zelenavě bílé. Od rypce se táhne až po kořen ocasu několikrát přerušovaná řada modročerných skvrn, doprovázená nahoře a dole světle modrými až mořsky zelenými, silně irizujícími tečkami. Hřbetní ploutev zelenavá až žlutavá, s řadami hnědočervených teček, žlutým krajem a temně červeným lemem. Ocasní a řitní ploutev vybarveny podobně; břišní ploutve žlutavě bílé, bezbarvé. V dopadajícím světle irizují rybky perleťově. Velmi pěkný druh. Rybky z Thajska mají podle Herma dvě paralelní podélné řady skvrn.“

Rybka má nádherně velké, světle modře svítivé oči, jež napovídají, že je zvyklá žít ve stinných místech.

Pro představu se v době běžně dostupné fotografie stačí podívat na vydařené snímky rybky, které pochopitelně v závislosti na osvícení rybky a nádrže mohou být rozdílné. Nejkrásnější je vybarvení ryb v době tření a následně samce při ochraně hnízda se snůškou jiker.

Rozdíl pohlaví:

Obecně, teoreticky platí, že samička je menší, méně vybarvená se zakulacenou ocasní ploutví. Rozeznat pohlaví rybek v praxi je však mnohem složitější. Mladé rybky, již od potěru, podobně jak u většiny labyrintek, rostou nerovnoměrně. Z jednoho výtěru jsou rybky tedy různě velké a s pohlavím to nemá vůbec nic společného. Podobně pak vybarvení – samci jsou mnohem barevnější až v době námluv a musíme pozorovat, zda se dvoří samičce. Dost často však bojuje i se soupeřícím samcem.

Někteří chovatelé k jednoznačnému rozlišení doporučují dát rybky do malé skleničky a pozorovat je proti intenzivnímu osvětlení, zda nepoznáme u samičky vaječník a vajíčka. Někdy tato metoda funguje, jindy ne – záleží na stáří a vyzrání samičky. Někdy chovatelé dávají do tření pro jistotu více rybek s tím, že ve třecí nádrži se pár najde sám. Pokud oddělíme pouze dvě rybky do třecí nádržky, riskujeme, že mohou být stejného pohlaví a nikdy se proto nevytřou. V praxi je takových případů známo mnoho.

Spolehlivým znakem je až zaplněná samička. To poznáme podle toho, že její bříško má tvar tupého trojúhelníku (není kulaté!). Dva vrcholy jsou pomyslně u hlavy a ocasu, třetí vrchol s tupým úhlem je na spodní straně bříška.

Dalším způsobem, jak spolehlivě rozeznat pár, je nechat jej poprvé vytřít ve společné nádrži. Toto funguje ale pouze tehdy, chováme-li s vrčivkami přiměřeně velké a klidné rybky. Vrčivky trpasličí dokáží uhájit své teritórium např. proti podstatně větším čichavcům medovým, drobným cichlidám, betám apod.

Jelikož vrčivky mají občas po těle šrámy z různých vzájemných šarvátek, při trošku dobrém pozorování a naší paměti si zapamatujeme snadno pár, který se sám našel. Ten se pak ochotně při dobrých podmínkách (zejména pestrém, živém krmení) pak tře opakovaně každé 3 týdny. Další výtěry pak mohou být již v připravených třecích nádržích.

Dalším způsobem, jak poznat samce, je doba pohlavního dospívání. Chováme-li více rybek pohromadě, aktivní samec se snaží odloudit samičku ze skupiny ostatních rybek do místa tření, které si vybral.

Nádrž: T. pumila díky svým malým rozměrům a s ohledem na to, že se jedná o poměrně nenáročnou labyrintku nevyžaduje nikterak velkou nádrž. Je to velmi vhodný druh i do nanonádrží. Vrčivka trpasličí není žádný udatný a ani vytrvalý plavec, většinu času v dospělosti tráví ve svém stinném úkrytu houští rostlin pod vodní hladinou, kde vyčkává na potravu nebo pozoruje dění v nádrži. Nádrž by proto měla být dobře zarostlá vodními rostlinami, především plouvoucími. Doporučuji zejména rostliny rodu Ceratophyllum, Hydrocotyle, Limnobium, Salvinia, Utricularia apod., které pod svými listy a kořeny vytvářejí dostatek míst ke klidnému přebývání ve skrýši. Plovoucí rostliny navíc velmi vydatně z vody odbourávají přebytečný NO3, takže zásadním způsobem napomáhají k dobré kvalitě vody. Horst Linke doporučuje rovněž velkolisté rostliny Aponogeton echitatus, Nymphaea lotus a Hygrophila corymbosa.

Pokud předpokládáme, že by se rybky měly množit ve společné nebo druhové nádrži, musíme zajistit i rostliny vhodné pro stavbu hnízda. Samec pečlivě lepí jikry nejčastěji pod listy, které nejsou rovné a hnízdo se v nich dobře udrží a i skryje před ostatními rybkami. Jsou to listy např. různých druhů rodu Bacopa, Cryptocoryne apod. Základním omylem může být předpoklad, že tyto labyrintky se vytírají pod vodní hladinou, jako např. čichavci rodů Trichogaster, Trichopodus.

Vrčivka trpasličí se obvykle vytírá ve středním pásmu vodního sloupce. Zaznamenal jsem i případy, kdy se rybky vytíraly téměř až u dna, respektive tam měl samec vybrané místo pro hnízdo a pár se třel o trošku výše, nedaleko hnízda (ve vzdálenosti do 10 cm od něj). V každém případě měly rybky poblíž hnízda dostatek volného prostoru k milostným hrám. Úkryty vytvořené z rostlin v různých výškách vodního sloupce rybám plně vyhovují, netřeba doplňovat kořeny, větve, skořepiny kokosových ořechů apod. Pokud je chceme přidat, je to spíše otázka našeho vnímání estetiky, než skutečných potřeb ryb.

V nádrži o objemu kolem 25 litrů, která je vhodně zarostlá a prostorově členitá můžeme chovat 2- 3 páry dospělých rybek. Chceme-li tomuto druhu dopřát opravdu skvělé podmínky pro život, doporučuji nádrž o délce alespoň 50 cm. U různých autorů můžeme nalézt pochopitelně i jiné doporučované délky nádrže (obvykle 40 až 60 cm) a litráž.

Je jen na nás, chceme-li rybky chovat v jednodruhové nádrži nebo ve společenství menších, klidných rybek s podobnými nároky na životní prostředí a krmení. Chceme-li mít společenskou nádrž, můžeme ji společně osadit i s mírumilovnými rybkami, jež mohou být i o několik centimetrů větší. Já osobně mám velmi dobré zkušenosti s drobnými čichavci (Trichogaster lalia, Trichogaster chuna) a mřenkami malými (Yasuhikotakia sidthimunki). Chceme-li zachovat biotop jihovýchodní Asie, můžeme přidat i drobné razbory nebo dánia. Netrváme-li na biotopním osazení, můžeme do společenské nádrže dát i drobné rybky z Amazonie – tetry, pancéřníčky rodu Corydoras a dokonce i trpasličí cichlidy, které se drží spíše u dna (rybky rodu Apistogramma, Laetacara dorsigera, Taeniacara candidi apod.). I před malými cichlidami dokáže samec uhájit svůj prostor. Při tření trpasličích cichlid to platí pochopitelně naopak.

V nádrži s vrčivkami bychom v době jejich tření neměli chovat žádné větší šneky, protože ti jsou schopni velice spolehlivě zlikvidovat hnízdo s výtěrem, byť je umně skryto na spodní straně listů.

Náročnost: Pokud chovatel dokáže zajistit vhodné krmení, vybrat adekvátní spoluobyvatele do nádrže, vrčivku trpasličí lze doporučit i do péče začátečníka, který je limitován malou nádrží. Jak již bylo konstatováno, jedná se o vhodný druh i do nanonádrží. Chceme-li si na své pracoviště přinést i trochu relaxu při pozorování velmi zajímavého chování neobvyklé rybky, malá nádrž s vrčivkami je tou správnou volbou pro náš pracovní stůl, dokonce ve stísněných open-prostorech. V žádném případě to ale není rybka, která by na prvý pohled upoutala naše kolegy svou velikostí a zářivými barvami, tvarem těla, jež jsou viditelné z několikametrové vzdálenosti. Pro každého akvaristu to je však pastva pro oči i pro duši!

Ve starší literatuře (např. [4]) najdeme zmínky, že vrčivky trpasličí jsou velmi citlivé na změnu teploty. Vzhledem k oblasti, odkud pocházejí, je zřejmé, že rybkám vyhovují vyšší teploty.

Poznámky k chovu

Teplota: 26 - 30 °C
pH: 6 - 7
dGH: 5 - 19 °N
Voda: sladkovodní; doporučen výluh z rašeliny nebo mandlovníku mořského.

Rybky ve své domovině žijí v měkké až velmi měkké vodě. Díky dlouhodobé domestikaci snáší ale i vodu podstatně tvrdší, ve které se úspěšně i rozmnožuje. Vhodné je filtrování přes rašelinu nebo mandlovníkové listy, které můžeme použít i jako dekoraci, stejně jako olšové šištice. S mandlovníkem to osobně nedoporučuji přehánět, stačí 1 větší list na 50 až 70 litrů čistého vodního objemu.

Chceme-li, aby rybky byly aktivní a krásně vybarvené, doporučuje se teplota 26-32 °C. Při nižší teplotě (24 – 26 °C) rybky sice prosperují, ale nejsou tak vybarvené a ochotné ke tření. Teplota je daná jejich domovinou a pohybem v mělkých vodách.

Chování ryb v nádrži:

T. pumila není žádný velký plavec. S oblibou zaujímá místo ve spleti rostlin, nejlépe poblíž hladiny, odkud sleduje chování v okolním prostoru. Tělo rybky je silně sploštělé, takže při malých rozměrech svého těla se dokáže protáhnout nepředstavitelnými skulinami a zákoutími v houští rostlin. Ze svého úkrytu vyplouvá za potravou, samec při soubojích a dvořeních své partnerce, obhajobě teritoria.

Jde o tvora se sociálním chováním, vytvářením hierarchicky vrstvených uskupení, kterým vládne dominantní samec. Jak již bylo vzpomenuto, ve volné přírodě žije ve skupinách 6-10 ti rybek. Chceme-li poznat blíže tento zajímavý druh rybek, doporučuji si pořídit skupinku kolem 10-12 jedinců. Jednak se z nich zcela jistě vytvoří páry, a zároveň se agresivita rozptýlí mezi rybky a žádná z nich pak není terorizována dominantním jedincem. Píšeme-li o agresivitě, neznamená to zase až tak vyhrocené situace jako u některých cichlid. Vrčivky jsou malé, klidné rybky a agresivita je vnitrodruhová, v době námluv. Výjimečně dochází k úhynu slabšího samce zabitím jeho soka.

V literatuře jsem našel popis situace, kdy hejno vrčivek postupně útočilo na samce Betta splendens tak promyšleně, cílevědomě a vytrvale, až mu otrhali všechny ploutve a ten zahynul (viz linky na konci článku). Podobná pozorování byla zaznamenána i proti samcům pavích oček. Zdá se, že za nepřátele jsou považovány ryby s velkými ploutvemi v poměru ke svému tělu.

Zkoušel jsem experiment zopakovat a pořídil jsem proto betího samce se dvěma samicemi. K žádnému podobnému jevu nedošlo, takže nemohu potvrdit vzpomenutou mimodruhovou agresi. Zajímavou skutečností je ale fakt, že malý samec vrčivky trpasličí (v porovnání s robustním betím samcem) dokázal opakovaně uhlídat své poměrně značné teritorium oproti betám i trpasličím cichlidkám (nap. ryby rodu Apistogramma, Laetacara apod.) a vyvedl mladé z hnízda a uchránil je až do rozplavání! Velmi vydatně mu při tom pomáhala i samice.

Zajímavým způsobem je i otáčení rybky, pružnost jejího těla. Vrčivka trpasličí se na místě, bez pohybu plaváním dokáže otočit prohnutím těla ve tvaru písmene „U“ o 180°, takže hlava a ocas jsou v jednu chvilku vedle sebe. Stejně se tak při pozorování chování rybek nelekejte staženého, jakoby slepeného ocasu, který u některých druhů jiných ryb bývá signálem nedobrého zdravotního stavu ryby. U vrčivek je stažená ocasní ploutev naprosto běžným a přirozeným jevem. Její roztahování, vypínání probíhá až při interakci mezi rybami (námluvy, souboje, tření, hlídání teritoria, zaujmutí pozornosti apod.).

Malé vrčivky neplavou k hladině za vzduchem tak často, jako např. čichavci.

Krmení:

Při krmení vrčivek trpasličích musíme zohlednit především jejich velikost. Jako většina labyrintních rybek jsou i vrčivky rybky, které jsou nenasytné a neustále hledají něco k snědku. Na potravu na rozdíl od čichavců číhají ze zálohy, dlouho ji pozorují jakoby ze všech stran než prudce zaútočí. Někdy je zajímavé pozorovat, jak rybka „přemýšlí“, zda si vyhlédnutou oběť dát k snědku či ne.

Rybkám nejvíce vyhovuje pochopitelně živá strava. Ideální jsou drobné perloočky a kvalitní nítěnky. Ve své nenasytnosti dokáží uchopit a zpracovat i komáří larvu nebo malou koretru. Zde však hrozí nebezpečí udušení, které je poměrně časté. Proto bychom se měli raději tohoto druhu živého krmení vyvarovat, zejména u nedospělých rybek. Zde jsou ztráty poměrně značné. Nenechme se splést dojmem, který získáme, když vidíme, jak i poměrně malé rybky se s chutí vrhají na větší stravu. Druhý den je obvykle najdeme mrtvé v nádrži.

Ve vhodném krmení vidím právě úspěšný chov a odchov těchto nádherných rybek. Zabezpečení stravy je proto náročnější než u rybek vhodných pro začínajícího akvaristu. Výběr vhodných společníků do nádrže s vrčivkami musí být volen právě i dle velikosti stravy. Jestliže zvolíme klidné rybky velikostně větší než jsou vrčivky a budeme je krmit právě koretrou a pakomáří larvou, nedokážeme nikdy vyloučit, že se jí zmocní i T.pumila, pro kterou se může stát stravou poslední.

Rybky můžeme krmit drobným mraženým krmivem – především moinou, perloočkami. Nejvhodnější krmivo pro vrčivky se mi jeví právě živá perloočka, po které se dospělé páry pravidelně vytírají v třítýdenním intervalu. Zvlášť zajímavý pohled se nám naskytne, když živými perloočkami krmíme poprvé a před tím jsme podávali jen artémii. Rybky se zprvu bojí na rozdíl od artémie perlooček, které ve vodě „poskakují většími skoky“. Často malá, nedospělá vrčivka sama uskočí stranou před takto se pohybující stravou, než si zvykne. Druhé, třetí krmení bývá už bez problémů – je jasné, kdo je predátor a kdo je oběť.

I dospělé vrčivky můžeme dokrmovat artémií, která nám zůstane po krmení potěru. Rybky jsou na ni odmala již dlouhodobě zvyklé a mají ji rády, byť tato strava pro ně není dlouhodobě z hlediska zdravé výživy trvale akceptovatelná – artémie pro dospělé ryby neobsahuje zase až tolik nezbytných živin.

Ke krmení můžeme použít i sušené krmivo. Vhodné jsou velmi jemné granule (mně se osvědčily granulky pro tetry od firmy Hikari nebo Micropan od Sery) a vločky od běžných výrobců. Granulky musí být opravdu drobné, neboť větší sousta rybky nejsou sto pozřít. Granule musí klesat ke dnu navíc velmi pomalu, aby vrčivky stihli vůbec reagovat ze svých úkrytů, že se podává strava, než dopadnou na dno. Lepší je proto obecně vločkové krmivo, které je lehčí a měkčí, pomalu klesá ke dnu a rybka si z něj může pohodlně i „odkousnout“.

Nemoci:

Z vlastní zkušenosti nemohu říci, že by vrčivky byly rybky náchylné k jakémukoliv druhu nemocí. Při vhodných podmínkách to jsou rybky velmi odolné. Několikrát jsem zaznamenal zranění tlamek, které je u čichavců běžné. Zdrojem poranění jsou buď souboje samců nebo příliš tvrdá strava. Vzniká rána, která někdy zaplísní. I když plíseň vyléčíme, nekróza tkáně zpravidla pokračuje dál (někdy i několik měsíců). Rybka je zprvu čilá, postupně, jak je tkáň postižena více, není schopna přijímat potravu a hyne hlady.

Fotografování:

Fotografování vrčivek trpasličích není úplně jednoduché. Jedná se o poměrně malé rybky, které i v dospělosti dosahují jen několik centimetrů. Je nutné proto používat makroobjektivy o ohniskové vzdálenosti 80 – 150 mm. Rybky nejsou žádní zdatní plavci, spíše postávají na místě. Bohužel se umně schovávají mezi rostlinami. Stání na místě, schovávání se mezi rostlinami je u vrčivek typické a důvodem je velké množství predátorů v jejich domovině. Stojící rybka v příšeří nebo mezi spletí listů či kořenů rostlin je vždy podstatně méně nápadná. Pro fotografa obvykle „ve stínu“, dál od předního skla.

Typickou vlastností mladých rybek je jejich plachost, která teprve až v době vážných soubojů a tření mizí. V případě, že samec hlídá „hnízdo“ nalepené na spodní části listu, bývá k němu těsně nalepen tak, že se hřbetní ploutví téměř dotýká nalepené snůšky jiker. Obvykle vidíme jen hlavu s tlamkou a očima.

Rybky díky modře perleťovému zbarvení na těle a nádherně azurově vybarvenému oku silně odrážejí světelné paprsky. Nádherné je pozorovat (a fotografovat) v přirozeném bočním osvětlení, jež dopadá na čelní sklo pod šikmým úhlem.

Velmi špatných výsledků naopak dosáhneme při fotografování s bleskem v úhlu osy objektivu nebo i ze sešikmených pozic (blesk je mírně pootočen nebo vedle objektivu). Snímky jsou sice ostré a barevné, ale barvy neodpovídají skutečnosti. Modrá barva málokdy odpovídá modři pruhu obyčejné neonky, který může být pod určitými úhly dopadajícího světla až nazelenalý. Rybka bývá přesvětlena a pozadí naopak temné.

Dobrých snímků dosáhneme s bleskovým osvětlením ze shora nádrže, nejlepších při použití více makroblesků. Ideálně je rybku nasvětlovat seshora a zároveň z boku nádrže pod úhlem 45° seshora nebo naopak zespoda. Záleží totiž i na zakrytí hladiny plovoucími rostlinami. Chceme-li fotit třecí akt a zachytit padající jikry, které samec seshora vzápětí zachytává do své tlamky, je nutné přisvětlovat odspodu, abychom tuto oblast světelně vykryly. Při tření jsou ryby v jakémsi transu a světelné záblesky jim zpravidla nevadí. Je nutné se jen vyvarovat rychlých, prudkých pohybů před nádrží. Samotné tření trvá 3 až pět hodin, což je pro fotografa ideální. Během této doby lze dokonce dobíjet i baterie.

Chceme-li pořídit opravdu profesionální snímky, bez speciálně připravené fotografické nádrže se neobejdeme. Nesmíme zapomenout, že musíme mít možnost přisvětlovat nádrž nejenom seshora a zepředu, ale i ze stran! Proto fotonádržka nesmí být ve stojanu, ale ideálně na stole, abychom mohli volně manipulovat s dodatečným osvětlením ze všech stran.

Poznámky k odchovu (rozmnožování)

Teplota: 28 - 32 °C
pH: 6 - 7
dGH: 5 - 19 °N
Voda: Ideální voda pro odchov do 10 dGH. Doporučen výluh z rašeliny nebo mandlovníku mořského.

V dostupné, starší literatuře ([2], [3], [4]) se můžeme dočíst, že odchov vrčivek trpasličích bývá někdy problematický.

Prvním úskalím je výběr páru, tj. správně rozlišit samečka od samičky. Toto již bylo diskutováno, stejně jako odchov ve vhodné společenské nádrži nebo vytíračce. V některé literatuře [4] se uvádí, že do tření by měl být dáván podstatně starší, zkušenější samec než je samička. Já osobně tento požadavek nepovažuji za nezbytný, při cca 10ti třeních jsem měl rybky stejně staré a tření proběhlo naprosto bez problémů.

Parametry vody:

Vzhledem k tomu, že rybka je domestikována v našich nádržích již několik desítek let, vývojová voda může být podstatně tvrdší, než lze očekávat podle parametrů z domoviny. Tam je voda měkká, a slabě kyselá až neutrální (6.0 – 7.0 pH). Jako ideální lze považovat vodu s celkovou tvrdostí do 10 dGH, uhličitanovou okolo 2 dkH. Byly zaznamenány i úspěšné výtěry s tvrdou vodou do 20 dGH.

Doporučená teplota vody pro tření a následný vývoj jiker a larev je 28-32 °C. Stimulaci tření lze realizovat právě zvýšením teploty a snížením stavu vody. V některých pramenech se uvádí, že tření je stimulováno dopadajícím ranním sluncem a přidáním jílu do dna a že nejvhodnější doba pro tření je jaro. S posledním lze souhlasit z důvodu obstarání živé, prachové potravy pro droboulinký potěr.

Osobně jsem velmi dobrých výsledků dosahoval při následujících parametrech vody: t=28 °, dGH 11, pH 6.0 (filtrace přes granulovanou rašelinu, mandlovníkové listy volně v nádrži), dKH 6, NO3 neměřitelné testy pro sladkovodní akvaristiku, žádné hnojivo ve společné nádrži (pouze CO2). Nepřidával jsem žádná preventivní léčiva.

Za těchto podmínek z 200 jiker výtěru se líhlo kolem 150 ti rybek. Zbylé jikry, které spadly na dno rychle plesnivěly a byly nebezpečím pro rozplavané rybky, které se v nich uchytily a nemohly fyzicky z této pasti vyplavat. Jikry jsou tak malé, že je nelze párátkem napíchnout a odebrat. Jediným řešením je rychlé odsátí spadlých jiker na dno ve vytírací nádržce ještě před tím, než se potěr odplave. Pak nemůžeme zabránit tomu, abychom při odsávání plesnivých chomáčů a kalu neodsáli ani čerstvě vylíhlý, velmi droboulinký potěr.

Ostatní faktory pro úspěšné tření:

Co se týče jílu, nijak jsem tuto hypotézu neprověřoval. Osobně jsem pozoroval pozitivní účinky filtrace přes granulovanou rašelinu a vložení listů mandlovníku mořského jak na stimulaci tření, tak i vývoj potomstva. Filtrace přes rašelinu je doporučována ve veškeré dostupné literatuře.

Se světlem nemohu ale souhlasit. Mně se ryby vytíraly pravidelně v pozdně odpoledních hodinách nebo večer, kdy intenzita světla v nádrži naopak poklesla oproti maximálnímu dennímu osvitu.

Rybky jsou rozhodně ale citlivé na pohyb před nádrží (před samotným třením, během tření jsou v transu a okolí nevnímají) a hluk. Jak bylo též již vzpomenuto, mají schopnost slyšet nízkofrekvenční zvuky. Několikrát jsem před vytírací nádrží číhal i několik hodin, kdy bylo zcela patrné, že rybky se chystají třít. Samozřejmě, že rybky vždy vycítili ten správný moment, kdy jsme všichni opustili byt, vypnuli televizi a rádio a nastal v místnosti klid.

Hnízdo:

Vrčivky patří k labyrintkám, jejichž jikry nevsplývají (neobsahují tuky) a samec nestaví hnízdo z bublin pod hladinou! Tuto skutečnost si musíme uvědomit, pokud chceme zajistit dobré podmínky pro výběr místa hnízda samcem a jeho následnou stavbu.

Samec staví hnízdo pod listy rostlin, které mají „konvexně“ vypouklé listy, tj. například kryptokoryny, bakopy apod. Co jsem měl možnost pozorovat, samec si vybral téměř vždy ten nejošklivější, skoro už odumírající list, který byl nejvíce zkroucen, začínal po okrajích odehnívat a tedy byl nejméně nápadný a zároveň i nejvhodnější pro vytvoření „kapsy“, ve které stavěl hnízdo.

V některé literatuře se doporučují ještě jeskyňky, kokosové ořechy, celé nebo půlené květináče. Mně se osobně osvědčily výše uvedené rostliny zasazené ve společné nádrži nebo uchycené v plastovém košíčku ve vytíračce, protože jsem předpokládal, že podobně tomu je tak i v rýžových polích.

Pokud se rybky začnou vytírat ve společné nádrži, kde jsou menší nebo velikostně vrčivkám trpasličím přiměřené rybky, poznáme to velice jednoduše. V akváriu najednou jakoby přestal život – všechny ostatní rybky jsou vytlačeny do rohů nádrže a pár vrčivek si pro sebe obhájí relativně velmi velký prostor. U vrčivek je dobře známá zkušenost, že vzhledem ke své malé velikosti to jsou velice tvrdí a zarputilý tvorečkové při obhajobě svého životního rozmnožovacího prostoru. V době ochrany hnízda zeleno-modravé skvrny na těle samce září jak opravdové diamanty.

Tření a poloha rybek ve tvaru X:

Jestliže říkáme, že pro pancéřníky rodu Corydoras je typická třecí poloha ve tvaru písmene T, u vrčivek bych řekl, že to je poloha písmene X: samička se postaví nehnutě pod 45° úhlem ke svislé ose nádrže, sameček ji pod stejným úhlem překříží. Obě rybky mají hlavy směrem k hladině, takže jejich těla připomínají písmeno X nebo zkříženou vidličku a nůž.

Samička se začíná chvět. V tuto chvíli se k ní sameček přimáčkne těsně tělem a obtáčí se kolem ní. Samička má zpravidla celou dobu hlavu nahoře, když vypouští několik (2-5 ks) poměrně velkých, vzájemně slepených jiker. V okamžiku, kdy má samec hlavu též nahoře, jikry oplodňuje a pak se podél těla samičky obtáčí hlavou dolů, aby do tlamky zachytil rychle padající jikry na dno do své tlamky. Tato fáze je velmi rychlá na malém úseku vzdálenosti, takže není triviální ji fotoaparátem zachytit. Sameček jikry dokáže odchytit do tlamky již během několika málo milimetrů jejich pádu, často hned u vyústění pohlavních orgánů samičky.

Zachycený chuchvalec jiker samec odnáší zespoda pod hnízdo a trvá mu někdy dlouhé desítky vteřin, než jikry do hnízda pečlivě uloží a zalepí směsí slin a bublin. Samička zatím trpělivě čeká pod hnízdem, popřípadě obkrouží rajon, aby odehnala rušivé ryby v okolí a vrací se na místo. Když se samec ujistí, že v okolí hnízda ani samičky není žádná rybka, opatrně k ní připlouvá. Samička jej ještě často irituje a láká chvěním těla a poklepáváním ploutví nebo vlněním svých boků. Velmi intenzivní je pohyb prsních ploutví.

Samec si jiker, které vypadnou z hnízda nevšímá a nechává je napospas svému osudu.

Dospělé rybky mají kolem 200 -300 (A.S. Polonskij, [4] udává dokonce 400) žlutavě-bílých jiker a proto celý třecí akt trvá od 2 do 4 hodin! V době tření jsou rybky v transu. Je to ideální doba na nádherné pozorování celého třecího aktu, případně jeho focení. Během této doby lze v klidu nabýt vybité baterie fotoaparátu nebo blesku nebo si je dokonce stihnout zakoupit.

Tření je úžasně harmonické, oproti velkým čichavcům nenásilné, klidné, bez poranění partnerů, hlavně samičky. Rybky jakoby si vychutnávaly svůj akt lásky, vzájemně si pomáhaly a podporovaly. Je zcela jasná dělba práce. Překvapivá je ochrana vnějšího rádiusu hnízda samičkou, když samec je zaneprázdněn ukládáním potomstva do pěnového polštáře hnízda.

Po ukončení tření péči o hnízdo přebírá již plně sameček, který se zespoda téměř přilepí hřbetní ploutví pod hnízdo tak, že mu vykukuje jen tlamka a velké oči. Je chráněn listem a jeho stínem (a velmi špatně se v této fázi fotografuje). Naučíme-li se správně rozpoznávat nehybné schovávání se samce pod listem (hnízdem), může to být pro nás signál, že se rybky vytřely, když ostatní fáze třecího aktu jsme propásli.

Líhnutí, vývin larev a další péče o potomstvo. Stádium oběšenců:

Pak je možné list opatrně přenést do samostatné nádoby či nádržky. Pokud jsme rozhodnuti přenést potomstvo, je vhodné to udělat v co nejkratší době po tření. Tak jak se jikry vyvíjí, hnízdo ztrácí svou soudržnost a jikry by se neopatrnou manipulací mohly z hnízda vytřást.

Vrčivky trpasličí mají další, velmi zajímavou zvláštnost. V závislosti na teplotě se za 30 – 36 hodin z jiker líhnou maličké larvy, které na rozdíl od všech ostatních labyrintek mají na hlavě speciální vlákna, za která jsou přivázána k hnízdu, aby nevypadla. Rybky vypadají jak malí oběšenci. Hlavové nitky úchytů se samy časem rozpadají a za 3-4 dny se potěr rozplavává. Následující dny se drží spíše u hladiny, kde je tepleji, ale vyhledává i potravu na dně. Velikost čerstvě vylíhlého potěru je menší než 1 mm, s patrnými velkýma očima.

Chceme-li hnízdo přenést jinam, doporučuji jej velmi opatrně i „s okolní vodou“ podebrat odspodu nějakou vhodnou nádobou. Mně se osvědčila plexisklová odměřovací kuchyňská nádoba s uchem (viz foto v galerii), kterou pak lze zavěsit zevnitř společenské nádrže (kde proběhl výtěr) a tím zabezpečit stejnou teplotu. Zavedeme velmi, velmi slabé vzduchování, aby se mimo jiné nevytvořila slepá hladina, která by zalepila potěr držící se při hladině v první dny svého života. Je vhodné dát i pár plovoucích rostlinek, na jejichž listy nebo kořeny se potěr uchytí a odolává slabému proudění vody a není jím vyčerpán. Se zelenými rostlinami do nádržky přeneseme i drobné řasy a mikroorganismy, které slouží též jako první potrava potěru.

Pokud chceme odchovávat potěr s rodiči, po vytření odlovíme samičku, samce pak v době před rozplaváním potěru. Modernější přístupy doporučují odlovit oba rodiče až před rozplaváním potěru, neboť přítomnost samičky vyvolává větší odpovědnost samce a stimuluje jej při ochraně hnízda.

Při zavěšení potěru v nádobce ve společenské nádrži (200 litrů) jsem zaznamenal úžasnou starostlivost a odpovědnost maličkatého samce. Přenesení jsem provedl večer, nádobku zavěsil a vypnul světlo. K mému velkému překvapení ráno samec nádobku (která byla o 70 cm dále než původní hnízdo) okamžitě našel, přes poškrábané plexisklo rozpoznal visící larvy na vláknech pod listem, který byl ve středu nádoby, tj. asi 7 cm od všech jejich okrajů. Zaujmul pozici pod dnem nádoby (stejně jako pod listem) a až do rozplavání potěru se z ní nehnul a odháněl ostatní ryby od přenosné plexisklové mininádrže!!!

Krmení potěru:

Rozplavaný potěr je velmi malý, menší než např. u čichavců. Artémii přijímá až po 3 – 4 týdnech. Do té doby jej musíme krmit velmi drobnou potravou, jako jsou vířníci, mikroplankton. Tím, že se zdržuje u hladiny, velice dobře přijímá i umělé prachové krmivo. Mně se osvědčilo Hikari First Bites, Sera Mikron a Cyclope – Eeze. Potěr při troše trpělivosti lze odchovat i na tomto umělém prachovém krmivu, které je s radostí přijímáno. Při krmení pouze Cyclope-Eeze musíme zvlášť sledovat, aby nestoupla hladina dusičnanů ve vodě.

Do nádržky s potěrem je nutno dát šneky, aby včas likvidovali přebytek potravy. Vodu lze sice postupně vyměňovat, ale při odkalování i vzduchovací hadičkou hrozí, že s kalem odsajeme drobný potěr.

Potěr roste opravu pomalu. Velikosti 2 cm dosahuje až tak ve 3-4 měsíci života. Potěr je citlivý i na malé výkyvy teploty.

Stejně jako u ostatních labyrintek je při vývoji labyrintu nutné zakrytí nádrže, aby teplota vzduchu byla shodná s teplotou vody a nedošlo k nastuzení. Občas se dočteme [4], že vodní sloupec by neměl být vyšší než 8-10 cm.

Nejsem si jist, zda to je nutností nebo akvaristickým mýtem, aby rybky při vývinu labyrintu nezahynuly. Kritický moment je dle mého při krmení nevhodně velkou stravou. V okamžiku, kdy se labyrint vyvíjí, rybky se teprve učí plavat za nadechnutím k hladině. Jestliže jsou v tuto dobu krmeny, nechtějí se svého sousta vzdát a udusí se jím. Zajímavé je, že před vývinem labyrintu mohli jíst již relativně velké krmivo (vzhledem k velikosti drobounkých úst). Při tvorbě labyrintu tato velikost může najednou být kritická. Labyrint se vytváří kolem 3-4 týdne života.

Literatura rovněž uvádí, že první vrčivé zvuky rybky vytváří kolem osmého týdne života, kdy mají již drobounké fousky a samci mezi sebou svádí své první pokusy o souboje a obhajobu svého teritoria. Jedná se o dětské hašteření, bez jakýchkoliv újm na těle. Toto pošťuchování můžeme u některých jedinců spatřit dokonce už ve třetím týdnu života.

Plně dospělé, živým krmivem krmené rybky se třou pravidelně a ochotně každé 3 týdny.

Jednou se mi stalo, že z nedostatku volné vytíračky jsem byl nucen slít dva potěry vytřené po sobě v intervalu právě 3 týdnů. Oba výtěry přibližně dva týdny spolu žily bez nejmenších problémů, dokonce i v době,kdy první výtěr začal přijímat artémii (mladší rybky jsem paralelně krmil prachem). Jednou jsem nemohl výtěr nakrmit artémií (která se prostě včas nevylíhla) a starší, hladový potěr se vrhnul na mladší rybky a ukusoval jim hlavy. Celé tělíčko mladšího sourozence nebyl ale sto pozřít.

Stejně jako u čichavců i u vrčivek je patrný nerovnoměrný růst stejně starého potěru. Tento jev není ale nikterak drastický, protože nedochází ke kanibalismu podobně jako u větších čichavců. Přesto je lepší větší jedince vrčivek oddělovat, neboť konzumují větší množství potravu a na mladší sourozence se nemusí dostávat a silně zakrňují. Navíc existuje jakoby nějaký psychický efekt, že malé rybky prostě nerostou ani v případě, že mají dostatek potravy. Po odlovení větších sourozenců i mladší rychleji začínají dohánět ostatní, větší jedince.

Doporučuji mladý potěr chovat v dobře zarostlé nádrži s plovoucími a/nebo se volně vznášejícími rostlinami, které zajišťují jednak vyšší kvalitu vody, a zároveň nádrž rozbíjejí na drobné mikrorevíry, kde se mladé vrčivky chovají stejně jako jejich rodiče. Rybky jsou pak i méně stresovány.

Molitanový filtr v nádrži musí být co nejjemnější, aby se drobný potěr nedostal do pasti různých kavit. Z podobného důvodu se u společenské nádrže s vrčivkami doporučuje substrát o maximální velikosti 1-3 mm, aby se drobné rybky nezašprajcovaly mezi větší kameny a skuliny při hledání potravy a nezahynuly.

Vrčivky trpasličí jsou připraveny se třít ve věku již tří měsíců.

Další informační zdroje:

Ukaž na Fishbase

Literatura:

[1] Linke, H., Labyrinth fish — The bubble-Nest-Builders. Their identification, care and breeding, str. 138-140, http://aquabooks.cz/...
[2] Pinter, H., Labyrinth fish, str. 114-115, http://aquabooks.cz/...
[3] Vierke, J., Bettas, Gouramis and other anabantoids — Labyrinth fishes of the world, str. 169-171, http://aquabooks.cz/...
[4] Polonskij, A., S., Ryby akvariumov i dekorativních vodojemov., str. 492 -493

Internet:

http://aquaworld.netfirms.com/...
http://www.aquariacentral.com/... – popis útoků na rybky s dlouhými ocasy – paví očka apod. Výběr spolubydlících.
http://www.tropicalfishandaquariums.com/... - pěkné!
http://www.akvaportal.cz/... – dobrý popis
http://en.wikipedia.org/... - základní popis
http://www.aquahobby.com/... - nechovat s betami, útočí na ně v celém hejnu!
http://fish.mongabay.com/... – odchov, lokality, pozor na stabilitu pH ( u mne přežili pH=8 – týden), ostatní rybky – krupička.
http://www.springerlink.com/... - proč nevrčí, vědecká stať
http://www.datz.de/... - DATZ
http://en.wikipedia.org/... - Thajsko, provincie Suphanburi
Plíštil, J. (Ed.) 2010. AQUATAB. World Wide Web electronic publication. http://aquatab.net/, verze (5/2010).

Video:

http://www.youtube.com/... – tření
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...
http://www.youtube.com/...


The representation of conspecific sounds in the auditory brainstem of teleost fishes

Lidia Eva Wysocki* and Friedrich Ladich
Institute of Zoology, University of Vienna, Althanstrasse 14, A-1090 Vienna, Austria
* Author for correspondence (e-mail: a9403658@unet.univie.ac.at)
Accepted 28 March 2003

Temporal patterns of sounds are thought to be the most important carriers of acoustic information in teleost fishes. In order to investigate how conspecific sounds are processed by the auditory system, auditory brainstem responses (ABRs) elicited by conspecific sounds were recorded in five species of teleosts. In the catfishes Platydoras costatus and Pimelodus pictus, the loach Botia modesta and the labyrinth fish Trichopsis vittata, all of which are hearing specialists, each pulse within the sounds elicited a separate brainwave that closely followed the temporal structure. The ABRs of P. costatus and B. modesta also represent amplitude patterns of conspecific sounds. By contrast, ABRs of the sunfish Lepomis gibbosus, a hearing non-specialist, consisted of long series of waves that could not be attributed to specific sound pulses. A more detailed analysis, however, indicated that each stimulus pulse contributed to the compound ABR waveform. Spectral analysis of low-pitched drumming sounds of P. pictus and corresponding ABRs showed peaks in the ABR spectra at the harmonics of the sound. Our results indicate that, besides temporal patterns, amplitude fluctuations and the frequency content of sounds can be represented in the auditory system and help the fish to extract important information for acoustic communication.

Key words: auditory brainstem response, conspecific sound, temporal sound pattern, teleost, acoustic information, Platydoras costatus, Pimelodus pictus, Botia modesta, Trichopsis vittata, Lepomis gibbosus

Comparison of the inner ear ultrastructure between teleost fishes using different channels for communication

References and further reading may be available for this article. To view references and further reading you must purchase this article.

Friedrich Ladich and Arthur N. Popperb

Institute of Zoology, University of Vienna, Althanstrasse 14, A-1090 Vienna, Austriab Department of Biology, University of Maryland, College Park, MD 20742, USA
Received 23 August 2000;
accepted 17 October 2000
Available online 18 June 2001.

Abstract

The anatomy and ultrastructure of the inner ear of three species of gouramis which differ widely in acoustic behavior were studied using scanning electron microscopy. Of the three species, Trichopsis possess a pectoral sound-producing mechanism while Macropodus and Betta lack sonic organs. The general structure of the inner ear and the shapes of the sensory epithelia are very similar, although they do differ on the posterior part of the saccular macula which is more S-shaped in Trichopsis and Macropodus than in Betta. The maculae on the three species do not differ either in ciliary bundle type (cells with long kinocilia on the periphery of the maculae and cells with short kinocilia in the central region) or in hair cell orientation pattern. Quantitative measurements of hair cell densities and the size of the sensory epithelia of the saccule did not show significant differences between species. Data presented correlate with physiological results from other investigators showing similar auditory sensitivity in Trichopsis and Macropodus. The similarity in structure and function of the inner ears of gouramis on one hand, and the occurrence of sound-generating organs in just one genus, suggests that hearing evolved prior to vocalization and thus acoustic communication in this taxon.

Author Keywords: Sound production; Acoustic communication; Hearing specialist; Hair cell; Anabantoid; Evolution