Xenotilapia melanogenys Boulenger, 1898

Synonyma: Ectodus longianalis; Ectodus melanogenys; Enantiopus longianalis; Enantiopus melanogenis; Enantiopus melanogenys

Výskyt: Jezero Tanganika.

Z nepřeberného množství cichlid obývajících jezero Tanganika, se na písečných lokalitách zdržuje pouze malé množství druhů. Je to způsobeno tím, že je zde nedostatek úkrytů před predátory. Pokud však v jezeře na takové ryby narazíme, bude pro nás jejich zbarvení nejspíše zklamáním. Tyto ryby totiž obvykle mají nevýrazné, většinou stříbřité zabarvení, případně se barva jejich těla pohybuje v odstínech písku tak, aby byly pro všechny dravce obtížně rozpoznatelné.

Z toho mála ryb, které obývají písečný litorál, je pouze nepatrný zlomek těch, které jsou opravdu nápadně zbarvené. Platí to zejména o samcích v období tření. Jedním z těchto zástupců je nádherná ryba Xenotilapia melanogenys, která dle mnoha vyznavačů tanganických cichlid nemá co do barevné atraktivity v jezeře konkurenci. V podobném duchu se o ní zmiňuje i Ad Konings.

Ryby žijí po celém jezeře v početných skupinách čítajících i několik stovek jedinců. Pozorovány byly přibližně do hloubky 40 metrů, ale mnohem častěji je najdeme v hloubce přibližně až do 10 metrů. Mělké, prosluněné vody ryby vyhledávají zejména v době tření.

Velikost až 18 cm.

Obecný popis

Dominantní samci jsou v době tření oděni do velmi pestrého šatu. Samice mají základní stříbrnou či pískovou barvu a dorůstají menších rozměrů než samci.

Ryby působí velmi „křehkým“ dojmem. Tvar těla je podlouhlý s protáhlou hřbetní ploutví. Zajímavým znakem těchto ryb jsou břišní ploutve, jejichž první tvrdé paprsky jsou kratší než zadní, což je u cichlid neobvyklé. Řitní ploutve plní funkci jakéhosi stabilizátoru v poloze, kdy ryby jakoby sedí na dně a rozhlíží se kolem sebe.

Mimo třecí období jsou samci zbarveni velmi podobně jako samice. Na písečném dně jsou takto téměř nerozpoznatelní.

Xenotilapia melanogenys je tzv. materální tlamovec. O jikry a potěr se tedy po celou dobu stará samice. Ke tření v jezeře pravděpodobně dochází po celý rok, avšak nejčastěji probíhá od prosince do května. Hnízdní kolonie pokrývají rozsáhlou oblast dna, a proslýchá se, že ten, kdo měl možnost vidět je na vlastní oči, byl obohacen o velice nevšední a velmi vzrušující zážitek. Při pohledu shora vypadají jednotlivá hnízda jako stovky kráterů, kterými je dno hustě poseto a v každém takovém kráteru hlídá jeden barvami hýřící samec.

Velice zajímavé je také sociální chování ryb. Většina jedinců žije pohromadě ve skupině od svého narození až do své smrti. Skupina se začíná formovat v okamžiku, kdy je samicemi z tlamky vypuštěn potěr. Mladé rybky se v tu chvíli shluknou do tzv. škol, ve kterých společně vyrůstají. Ryby dospívají v prvním roce života a v této době se také začínají vytírat. Ve skupině spolu ryby obvykle žijí až do smrti (průměrná délka života je cca 3 roky).

Xenotilapia melanogenys je velmi často zaměňován s druhem Xenotilapia spec. „Kilesa“, jejíž naleziště leží na konžské straně jezera. Samice obou druhů je od sebe téměř nemožné rozlišit a ani u samců není situace jednodušší. Jediným výrazněji odlišným znakem tak zůstává spodní čelist, která je u Xenotilapia spec. „Kilesa“ opticky poněkud kratší. Ryby Xenotilapia spec. „Kilesa“ také dorůstají o něco menší velikosti. Stejně jako u mnoha tanganických tlamovců, také u obou výše zmiňovaných Xenotilápií se neustále spekuluje o tom, zda se jedná o samostatné linie či nikoliv.

Základní potravu tvoří bentos, tedy drobný vodní hmyz, drobní bezobratlí a plankton žijící ve dně. Ryby při hledání potravy tlamkou neustále a vytrvale přesívají písek, který následně vychází ven skřelemi, zatímco potrava končí v trávicím traktu, který je poměrně krátký. Xenotilápie však nepohrdnou ani planktonem, vznášejícím se volně ve vodě.

Nádrž: Ryby Xenotilapia melanogenys je nutné chovat v opravdu prostorných nádržích s délkou alespoň 150 cm a s pokud možno co největší plochou dna. Výška nádrže není rozhodující, jen je třeba mýt na paměti, že se jedná o velmi plaché ryby, které při náhlém stresu často reagují tak, že se snaží vyskočit z nádrže. Akvárium tedy musí být dostatečně zakryto. Vhodné umístění celé nádrže na klidnější (méně frekventované) místo také není od věci.

Důležitým faktorem při chovu Xenotilápií je volba vhodného substrátu. Ten musí být tvořen velmi jemným, nejlépe říčním pískem, jehož zrnka nesmí mít ostré hrany (mohlo by tak snadno dojít k poranění ryb, které tráví dlouhý čas neustálým přesíváním písku při hledání potravy).

Náročnost: Xenotilapia melanogenys je rybou velmi citlivou na obsah škodlivých látek ve vodě. Je nutné důsledně dbát na častou výměnu většího množství vody (doporučuje se až 2/3 objemu nádrže týdně). Stoprocentně fungující filtrace a velmi dobře prokysličená voda je základním předpokladem úspěšného chovu. Vzhledem k dorůstající délce a silným sociálním vazbám ji lze chovat pouze v prostornějších nádržích.

Všechny tyto skutečnosti by ji měly předurčovat do chovu pouze zkušeného akvaristy.

Poznámky k chovu

Xenotilapia melanogenys je vzhledem ke své velikosti (v zajetí při dobrých podmínkách dorůstá i 20 cm délky) prostorově poněkud náročnější cichlidou s vysokými požadavky na kvalitu vody. Vzhledem k tomu, že ryby se zdržují převážně u dna, kde neustále hledají něco k snědku, není výška nádrže na rozdíl od plochy dna příliš důležitá. Pro své sociální soužití je vhodné je chovat v hejnech o celkovém počtu alespoň 10 jedinců, ale i zde platí, čím více, tím lépe. Ve větší chovné skupině se ryby budou cítit mnohem lépe.

Nitrodruhová agresivita je poměrně nízká.

Pokud Xenotilápiím chcete dopřát společnost jiných ryb, vybírejte z klidnějších zástupců např. z rodů Cyprichromis, Paracyprichromis nebo Benthochromis.

Jak již bylo zmíněno, vysoká kvalita vody a dostatečné prokysličení nádrže by mělo být naprostou samozřejmostí. Doporučuje se jedenkrát týdně měnit vodu (2/3 objemu nádrže). Xenotilapie na tuto výměnu reagují velmi pozitivně, což dají znát zvýšenou aktivitou a nádherným zbarvením samečků.

Vhodným krmivem je živočišná strava složená z planktonu (nejlépe živého nebo mraženého), komářích larev atd. Ryby nepohrdnou ani kvalitní vločkovou či granulovanou stravou. Tuto je však nutné brát pouze jako doplněk stravy.

Poznámky k odchovu (rozmnožování)

Při vhodných podmínkách dochází ke tření i v akváriu. Samci začnou stavět hnízda z písku, často velmi těsně vedle sebe. Hnízdo má průměr zhruba 40 až 60 cm a má tvar mělkého kráteru, v jehož středu je malá mělká jamka, která slouží k vlastnímu tření. Sameček láká samičku tak, že se obrací na bok, aby předvedl své nádherné barvy v kolmo dopadajícím světle.

V jezeře jsou samice semknuty v hejnu, které proplouvá nad hnízdní kolonií a samičky si samce vybírají tak, že postupně každého samečka „pokládají“ na bok, přičemž zkoumají, zda je vhodným partnerem. Samci se při tom samičky snaží co nejvíce zaujmout natřepáváním a nafukováním svého hrdelního vaku.

Při samotném tření se ryby kolem sebe v úzkém kruhu otáčejí. Samička občas zpomalí a uvolní jikry. Samec v tomto okamžiku leží ve strnulé pozici s tlamkou otevřenou kolmo k boku samičky a trpělivě čeká, až samička vypustí jikry. V momentě, kdy se tak stane, samec jikry oplodní mlíčím. K oplození tedy dochází mimo samiččinu tlamku. Teprve po oplození jsou jikry samičkou sesbírány do bezpečí její tlamky.

Samečci se během jednoho dne mohou vytřít s několika samičkami a naopak, není výjimkou, že jedna samice opatruje v jedné snůšce jikry několika samců.

Počet asi 2 mm jiker se pohybuje kolem 30 až 80. Odchovy bývají početné (počet mladých může dosahovat až 50 kusů).

Po rozplavání mladých již není problém s jejich krmením. Ochotně přijímají drobný plankton nebo larvy žábronošky. Růst je velmi rychlý, po čtyřech měsících ryby dosahují velikosti kolem 6 cm.

Další informační zdroje:

Literatura
Kraut, M. Tlamovci v akváriu. http://aquabooks.cz/...

Periodika

Practical Fish Keeping 4/2010