Periophthalmodon septemradiatus Hamilton, 1822

Synonyma: Gobius septemradiatus; Gobius tredecemradiatus; Periophthalmodon tredecemradiatus; Periophthalmus borneensis; Periophthalmus schlosseri

Výskyt: Jihovýchodní Asie – severní Indie, Myanmar, Malajsie, Thajsko, Sarawak, Indonésie, Vietnam

Tento životními projevy velmi zajímavý druh byl Hamiltonem popsán ve stejné publikaci pod dvěma různými názvy (Gobius septemradiatus a G. tredecemradiatus – byly odchyceny v deltě Gangy), později pro chybějící originální typy a popis zařazeny jako synonyma. Typickým místem výskytu jsou bahnité břehy přítoků porostlé vegetací (mangrovy, palmami Nypa fruticans aj.) zasahované pouze vrcholícím přílivem – mezi lezci tedy v nejvzdálenější zóně zasahující řadu kilometrů od samotného ústí řeky či pobřeží. Po opadnutí přílivu se salinita v toku snižuje až ztrácí a je tedy v některých publikacích označován jako lezec s výskytem ve vodě brakické až sladké.

Neotyp (SU 40076) byl odchycen v Uttar bhag (poblíž Kalkaty, Západní Bengálsko, severovýchodní Indie), studie z poslední doby - popř. pobřeží zálivu Kachchh, severozápadní Indie, výjimečně v Malajsii (u Kampung Kuantan, malé vesnici poblíž břehů toku Selangor).

Velikost až 12 cm.

Obecný popis

Lezci patří k rybám, u nichž se spolehlivě zastaví při návštěvě akvaristiky každý a fascinovaně sleduje ryby vyskakující na souš, které kromě pobytu mimo vodu také „mrkají“, plivou a obvykle si často stejně zvědavě prohlížejí pohyb před akváriem.

Periophthalmodon septemradiatus patří spolu s dalšími druhy lezců mezi ryby ve velké míře přizpůsobené obojživelnému způsobu života a méně informovaní neakvaristé jsou ochotni se přít, že se nejedná o rybu nýbrž obojživelníka.

Samotné rodové jméno Peri-ophthalm-odon popisuje charakteristické vystouplé oči na vrcholu hlavy které umožňují sledovat okolí s maximálním pokrytím zorného pole, koncovka odon upozorňuje na odlišný znak od příbuzného rodu Periophthalmus – a to druhou řadu zubů v horní čelisti. Tyto vystouplé oči jsou uzpůsobeny pobytu mimo vodu, kde rybky tráví většinu času a díky uspořádání má velmi dobře vyvinuto prostorové vnímání důležité k lovu na souši a sledování jiných predátorů, aby se nestali sami kořistí (obvykle rybožravých ptáků zejména volavky pobřežní Egretta sacra, hadů popř. větších ryb). Pod vodou je pak oko proto krátkozraké. Samotný lom paprsků způsobuje změnu barvy výrazných očí od obvyklé zelené při pohledu ze strany, po modrou při pohledu čelním až po jantarovou při pohledu shora (poprvé při zahlédnutí této barvy jsem se lekl, že se jedná o onemocnění rohovky oka…). Oschnutí rohovky oka se rybky brání jeho občasným navlhčením v kalíšku držícím vodu pod okem a rybky rychlým smočením oka činí dojem „mrkání“.

Standardní zbarvení je šedivé s tmavším nahnědlým odstínem hřbetu, světlým až stříbřitě bílým břichem a drobnými barevnými skvrnkami modré či tmavé barvy na hlavě a bocích těla. Při podráždění/imponování dojde k mírnému ztmavnutí těla, většina šupin na boku a hřbetu těla září modrozeleně a po délce těla se objeví zřetelné příčné pruhování. Rybky mají dvě hřbetní ploutve – u samců výrazně vyvinuté (u nichž první -D1- má obvykle sedm tvrdých paprsků a odtud druhové jméno septemradiatus, z nichž první je protažen výrazně za vnější okraj ploutve) a zbarvené tmavě se světlými skvrnkami a obvodovým proužkem a rudým olemováním – při imponování dospělých samců tvoří obě vztyčené hřbetní ploutve souvislou plochu. U samiček jsou hřbetní ploutve bezbarvé a první z nich je silně zakrnělá (viz foto) – jedná se o výjimečný pohlavní dimorfismus tohoto druhu mezi lezci – u většiny lezců nelze pohlaví rozeznat…. Prsní ploutve samečků jsou mezi paprsky zbarveny zářivě modrými proužky. Břišní ploutve jsou zcela odděleny a bez spojující základní membrány (u některých druhů lezců jsou ve větší či menší míře srostlé a tvoří „přísavku“ umožňující udržet se na zcela hladkém svislém povrchu) – míra oddělení břišních ploutví a velikost membrány jsou důležitým rozlišovacím znakem při určování jednotlivých druhů lezců.

Spodní postavení tlamky zřetelně naznačuje sběr potravy z povrchu substrátu obvykle na souši. Hlava samotná je relativně velká – tvoří cca 27% délky těla mj. i proto, že je dalším přizpůsobením obojživelnému způsobu života – rybky naberou do tlamky vodu a vzduch, uzavřou žaberní dutinu membránou na okraji skřelí a brání tak vyschnutí žáber – ke vstřebání kyslíku dochází i pomocí bohatě prokrvených sliznic tlamky a jícnu a tuto vodu občas „vyplivne“. Potřebu kyslíku pokrývá rovněž vstřebáváním kyslíku podobně jako obojživelníci povrchem těla. U některých druhů je přizpůsobení tohoto způsobu vstřebávání kyslíku natolik silné, že při delším pobytu a pohybu pod hladinou nepostačuje k pokrytí potřeby a může docházet ke „kyslíkovému dluhu“.

Tělo je válcovité ze stran mírně stlačené se silným ocasem, jenž umožňuje jeden ze způsobu pohybu – při běžném popolézání se rybky odstrkují silně osvalenými prsními ploutvemi (obdobný pohyb s menší motorikou ploutví lze pozorovat i u lorikárií při pohybu na dně) nebo skoky pomocí odrazu ocasu, jenž jako pružinu stočí k tělu a intenzivním odrazem jsou schopny skoků na desítky centimetrů) odtud obecný anglický název „mudskipper“, německý „schlammspringer“ či italský „saltafango“ – bahenní skokan. Ryby jsou schopny pomoci ploutví i zručně šplhat po kmeni či větvích – ostatně jemnou motoriku na souši dokládá i přiložené video – kdy jsou rybky schopny po skoku na hranu břidlice silnou necelý centimetr a po bezproblémovém udržení rovnováhy na této hraně po chvíli zase skočit na jiné místo.

Míra přizpůsobení obojživelnému způsobu života je natolik silná, že v přírodě často při vyrušení neprchají, jak by se dalo očekávat, do vody, nýbrž se schovají úprkem do houští. Při delším pobytu mimo vodu si navlhčují povrch těla na mokrém podloží charakteristickým převalováním na boky. Při zajištění možnosti navlhčit si tělo jsou schopné přežít mimo vodu až 36 hodin.

Vzhledem k tomu, že jsem rybky zakoupil u dovozce pod chybným obecným názvem Periophthalmus sp. (na omluvu dovozce budiž řečeno, že největší vietnamský exportér Saigonaquarium jej uvádí v nabídce rovněž pod názvem Periophthalmus sp. Vietnam – viz galerie) bez bližší specifikace (a chybným obrázkem druhu prezentovaném v e-shopu) a nápovědou že se jedná o import z Vietnamu dopracoval jsem se k druhovému určení sám. Pouze mne zarážel fakt, že se v literatuře uvádí běžná velikost 7-8 cm a maximální zaznamenané 10 cm SL, a moje ryby několik měsíců po nákupu tuto velikost již lehce přesáhly, konzultoval jsem tedy správné druhové určení u specialisty na lezce. Dr. Gianluca Polgar (mj. tvůrce velmi dobrých stránek určených lezcům www.themudskipper.org a rád bych mu v této souvislosti poděkoval za svolení k publikaci jeho dokumentačních fotografií biotopu) mi správné druhové určení potvrdil i s tím, že se již setkal s informací že tento druh dorůstá v zajetí větší velikosti (v terénu takto velké ryby ještě nebyly zaznamenány) – a tuto informaci potvrzuje ve své prezentaci i chovatelka L. Winkelhofer v Německu, která jediná uvádí délku 12-15 cm (což by odpovídalo SL cca 100-130 mm).

Samečci tohoto druhu si imponují vztyčením hřbetních ploutví popř. širokým otevřením tlamky (viz fota v galerii a odkazy na videa), podle nových studií dochází i k akustické komunikaci.

Nádrž: Jak je uvedeno výše, lezci tráví mimo vodu většinu času a je tedy třeba zajistit jim dostatečnou plochu souše. Vzhledem k omezené velikosti akvária jsem zvolil možnost vybudování souše pomocí břidlic a vhodných kořenů a plochých kamenů rozčleněných na úrovni hladiny tak, aby na sebe ryby při pobytu na oblíbených místech pokud možno přímo neviděly a nedocházelo tak k obhajování teritorií a bitkám vedoucím k jejich zranění či úhynům.

Jak vzhledem ke schopnosti velmi dobře skákat, tak i k nutnosti zajistit vhodnou zvýšenou vlhkost vzduchu na souši bych doporučoval akvaterárium s lezci přikrýt krycím sklem (což bohužel vede k zarosení pohledové strany akvária). Vzhledem k tomu, že voda nemusí převyšovat ani hloubku cca 15 cm, dochází vzhledem k velikosti ryb, konzumaci masité potravy k relativně vysoké zátěži vody a nádrž je tedy nutno vybavit naddimenzovanou filtrací a provádět pravidelnou každotýdenní údržbu spojenou s odkalením a výměnou jedné třetiny vody.

Vzhledem k tomu, že tyto ryby patří mezi agresivnější druhy (i když zdaleka ne tak agresivní jako běžně prodávaný africký lezec Periophthalmus barbatus) je nutno pro chov skupinky zajistit větší a vhodně zařízené akvárium, jinak je možno chovat i jednotlivé ryby. Pokud jsou ryby chovány v otevřeném akvateráriu bez výraznějšího členění, je doporučován podíl souše na jednoho chovaného lezce čtvrt čtverečního metru. Jako absolutní minimum lze považovat plochu 200-300 cm čtverečních při takovém členění, kdy si rybky obhajují svá malá, nejlépe prostorově a vodní plochou oddělená malá teritoria. Za vhodné považuji ponechat rohy a „zákoutí“ volné s možností úniku ze souše do vody, aby mohl slabší jedinec v případě potřeby „vyklidit pozice“.

Akvaterárium je vhodné osázet rostlinami, které snesou mírně brakickou vodu (sám používám volně plovoucí Ceratophylum demersum, na kořenech porůstá Taxiphyllum barbieri, Microsorium pteropus a dvě rostlinky mangrove rudé Rhozopora mangle). I když by dle literárních zdrojů mohly prosperovat i druhy Anubias, všechny druhy, které jsem zkoušel se neosvědčily a po kratší či delší době jsem byl nucen je odstranit.

Pokud by se hodila pro uspořádání, jistě by byla mohla prosperovat i Samolus valerandi, některé duhy Sagitaria, Cryptocoryne či Valisneria.

Jako příklad vhodného uspořádání nádrže níže uvádím odkaz na zařízené paludárium, které považuji za velmi vyhovující a esteticky působivé uspořádání pro tento druh (viz příkladná nádrž) uvedené uživatelem hx na Loches Online Foru včetně postupu jejího vytvoření, a videa pod nickem hexisan na YouTube.

Náročnost: Přestože nepovažuji rybky Periophthalmodon septemradiatus za náročné ryby pro chov, začátečníkům bych je rozhodně nedoporučoval. Při zvládnutí základních zákonitostí chovu rybek (a nutnosti předimenzované filtrace) je třeba přihlédnout k tomu, že i když v přírodě žijí ve větších skupinách, každá si v kolonii zajišťuje své teritorium a tento fakt je třeba při volbě velikosti nádrže a zejména uspořádání souše vzít v úvahu tak, aby zamezovalo přirozené agresivitě těchto ryb.

Obvykle, vzhledem ke střídání slané a sladké vody, netrpí na vnější parazity, jimž tato změna podmínek nečiní dobře.
V dostupných zdrojích na internetu lze nalézt záznam chovatele o úhynu na výskyt vnitřních parazitů (blíže neurčení vnitřní červi).

Tyto ryby považuji za odolné – poté, co jsem donesl ryby domů, povšiml jsem si u menšího samečka poranění na ocasním násadci, u většího infikovanou starší ranku na pravém boku (viz galerie) se zažloutlým okolím a samička měla rudou skvrnku mezi břišními ploutvemi (viz galerie) - tedy stav ne 100%, jak to u importovaných ryb občas bývá… U všech jedinců došlo k uzdravení a zhojení těchto poranění bez jakékoli léčby pouze držením v optimálních podmínkách pravidelnou údržbou.

Poznámky k chovu

Pn. Septemradiatus se přírodě vyskytuje na stanovištích, kde dochází při přílivu pravidelně ke střídání salinity vody v rozmezí 0 – 5 ppt, přičemž vzhledem ke střídání salinity není na přesný obsah soli choulostivá – při chovu trvale v koncentraci cca SG 1,002-1,003 nezaznamenávám problém. Bezpochyby by dočasně zvládal pobyt i ve vodě čistě sladké, ale při dlouhodobějším chovu to neprospívá zdravotnímu stavu ryb a dochází k onemocnění a úhynům.

Stejně jako jiné druhy rodů Periophthalmus a Periophthalmodon je i Pn. septemradiatus výrazně karnivorní – v přírodě se živí lovem hmyzu, červů, malých krabů a příležitostně i malých rybek. Z tohoto faktu je třeba vycházet i při krmení v zajetí. Sám využívám ke krmení zejména zmražená krmiva (krevetky, patentky, dospělce artemie, blešivce gamarus, krill, larvy černého komára, sekané mušle) doplněné pro změnu navlhčenými kousky lyofilizované artemie či kvalitním umělým krmivem pro masožravce (Hikari tropical sinking carnivore pellets) ,odchyceným hmyzem (komáři, mouchy), cvrčky drobnější velikosti 10-15 mm a občas čerstvá mláďata Poecilia reticulata či společně chovaných Poecilia sphenops.

Vzhledem k agresivitě doporučuji krmení podávat na vhodná prostorově oddělená místa na souši v několika rozdělených dávkách. I když se na první sousto vrhají hltavě a nacpou si tlamku, trvá v porovnání s jinými rybami dlouho, než toto sousto „zpracují“ a polknou – při rozdělení krmení se tedy i obvykle submisivní jedinci nažerou bez problémů a nezaostávají v růstu.

Jako u všech masožravých ryb největší nadšení vzbudí živá potrava – ať již ve formě krmného hmyzu, patentek či jiná vhodná (zatím jsem nevyzkoušel drobné krmné žížaly, které jsou rovněž vhodným krmivem).

Při volbě případných společníků v akváriu je třeba vzít v úvahu mimo samotného faktu, že musí prosperovat v brakické vodě i jejich velikost. Pokud zvolíme ve velkých nádržích příliš velký druh, mohli by se lezci obávat vstupu do vody pro smočení, pokud zvolíme příliš malý druh, může být cílem útoku. Takto bohužel skončil jeden 3 cm sameček P. sphenops čerstvě přidaný do akvária – po půl hodině jsem jej nalezl s chybějící ocasní ploutví ukouslou v násadci. Dravost a hbitost lezců útočících skokem ze souše tedy nelze podceňovat.

Poznámky k odchovu (rozmnožování)

V přírodě si rybky v měkkém blátě budují „nory“ – jedná se až o metr hluboký tunel v základním tvaru písmene „J“ či častěji „U“ (kdy mimo vede alespoň jeden další postranní východ). Při tomto budování postupně tlamkou „vykusují“ kousky bláta a po vyplutí jej „vyplivnou“ u ústí nory – často tak vzniká v oblasti vstupu malý „val“ – tato aktivita je v studiích popisována jako tvorba pelet.

Tato skrýš je i v ústí při přílivu zaplavována (přičemž samotná nora zůstává zaplněná vodou i při odlivu) je důležitým prvkem i při rozmnožování. Na horní hraně pomyslného úpatí písmene J či U je vybudována dutina/jeskyně, na jejímž stropu a stěnách dochází k vytření ryb (vyobrazení viz odkazy). Tento způsob péče o jikry byl pozorován a popsán u příbuzných druhů lezců Periophthalmus modestus a Periophthalmodon schlosseri (viz odkazy) a vzhledem k podobnému způsobu chování a budování nory lze odůvodněně předpokládat, že obdobné rozmnožování probíhá i u tohoto druhu.

Vzhledem k mizivému obsahu kyslíku ve vodě v bahnité noře donášejí rybky či samec vzduch nabíraný za odlivu v ústí nory pravidelně tlamkou do této dutiny, aby vyvíjející se jikry měly dostatek potřebného kyslíku. Obsah kyslíku tak kolísá za odlivu se blíží běžnému obsahu kyslíku ve vzduchu, za přílivu se spotřebou vyvíjejících se jiker obsah O2 snižuje. Jakmile vývoj jiker končí, sameček naopak za přílivu polyká vzduch v jeskyňce pod jikrami a vypouští jej mimo dutinu tak dlouho, až jej „odčerpá“ a dojde k zaplavení jiker vodou o nízkém obsahu kyslíku, kdy se vzápětí líhne plůdek o velikosti cca 2,5 mm a a opouští noru.

Další informační zdroje:

http://www.themudskipper.org/ = http://www.mudskipper.it/ G.Polgar, web specializovaný na lezce
http://www.wetwebmedia.com/... G.Polgar , článek v CA Magazine zaměřený na lezce v akvaristice
http://placetogo.to/... Linda Winkelhöfer
http://www.springerlink.com/... článek rozmnožování druhu Periophthalmodon schlosseri vč. fotografií
http://jeb.biologists.org/... studie rozmnožování druhu P.modestus včetně fotografií
http://forums.loaches.com/... příkladná nádrž
http://ocw.unu.edu/... klíč k určování druhů lezců Periophthalmus a Periophthalmodon
http://www.plosone.org/... Pn.septemradiatus, akustická komunikace lezce Pn.septemradiatus