Kvůli špatným kolenům a potížemi s nimi se ze mě stal kolista. Tak říkal kdysi, když byl ještě hodně malý můj syn cyklistům. Po něm jsem v pozdější době podědil staré horské kolo a začal jezdit a to jak na chalupě tak, po Praze. Protože mě jízda po asfaltu nebavila a s horským kolem to není zrovna nejlepší, koupil jsem si turistickou mapu a začal jezdit po jejich značkách. V Praze to až tak velký problém nebyl, stačili mi pouze dvě, ale na chalupě to už bylo horší, musel jsem jich koupit pět.

V Praze je provoz cyklistů značný, zato mimo ni jsem si někdy připadal, že jezdím po turistických značkách jen já a ti co je malují. S přibývajícím časem se okruh dojezdu zvětšoval a ustálil se na nějakých 70 – 80 km za sobotu. Začala se zkracovat i doba, za kterou jsem tu vzdálenost ujel, díky lepší fyzičce.

Takže jsem se místo hltání kilometrů trochu začal rozhlížet i po okolí. Protože jsem akvarista a mám i jezírko, okukoval jsem různé louže, potůčky a malé rybníčky. Můj zájem se soustředil hlavně na rostliny a tak jsem byl poměrně velmi zklamán. Většinou byla voda bez jakýchkoliv rostlin, pokud pominu rákosí a podobné porosty. Všude plno ryb, které okusovaly i trávu na břehu. Našel jsem opravdu jen velmi málo rostlin ponořených, nebo s hladinovými listy.

Ze začátku jsem se snažil zachránit i to málo co jsem našel, ale ne vždy jsem byl úspěšný. Pokusil jsem se rostliny rozmnožit v jezírku a vrátit je znovu do přírody.

První příběh začal ale hodně dávno, ještě za tuhého socializmu a dlouho před anabází s jezděním na kole.

Začalo to tím, že jsem dostal od sousedovo příbuzné zajímavou rostlinu. Říkala jí vodní růže. Dlouho jsem se nezajímal, co mě to skomírá v jezírku a až za čas jsem zjistil, že jde o Calla palustris - česky ďáblík bahenní. O dost později jsem se dozvěděl, že je to dokonce ohrožená rostlina naší květeny (C3) chráněná zákonem i v dalších několika státech.

Vysadil jsem ji do malého rybníčku pod vesnicí, kam tekla strouha, která jí protékala. Ten byl silně zdevastovaný protékající vodou a vládl v něm jen okřenek a poslední trs rákosí. Ani bruslit se na něm v zimě pro zelený porost nedalo. Jinak v něm nežilo vůbec nic.

K mému překvapení se rostlina začala ohromě rozrůstat, měla několikanásobně větší listy než u mě v jezírku a ve velkém i kvetla. Přežila i vypuštění rybníčku a poškození hráze.




Teď je z rybníčku jen mělká tůň plná bahna. Jak je vidět na obrázcích, rostlina začala fungovat jako kořenová čistička a i rákosí se vzpamatovalo.
Další rostlinu, kterou se mě po několika marných pokusech podařilo rozmnožit je Sratiotes aloides, česky řezan pilolistý. Dostal jsem ho na burze výměnou za akvarijní rostliny. V jezírku sice rostl a i se přes zimu množil pomocí dceřiných rostlin. Nikdy se však nevynořil a nekvetl. Je to opět silně ohrožená rostlina (C2) naší květeny a chráněná zákonem.

Občas jsem pár rostlinek dal do brašny na kole a při jízdě po polních a lesních cestách jsem do různých rybníčků rostliny dával, uběhlo pár let a výsledek žádný. Až jsem narazil konečně na krásnou mělkou lesní tůň s jílovým dnem, která byla, pokud jde o rostliny krásně zarostlá. Dal jsem do ní tři malé rostliny a odjel. Byla to ale poměrně vzdálená destinace a já jsem se tam několik let nedostal.

Trochu mě trápilo zdraví, a když jsem se vylízal z problémů a vyrazil po své oblíbené delší trase, čekalo mě ale ohromné překvapení, tůňka byla už před tím pěkně zarostlá, ale teď se v ní vyskytovaly stovky krásných exemplářů Sratiotes aloides.

I když je tůně hodně zastíněná, některé rostliny i kvetly a je vidět, že se jim tu opravdu daří.


Doufám, že se s rostlinami nic nestane a někdo další se pokusí o něco podobného jako já.