A jak by také ne, každý, kdo se jen trochu zajímá o některou skupinu jihoamerických sumcovitých moc dobře ví, jaké množství čeledí, podčeledí, tribů, podtribů, rodů a druhů těchto ryb na území Jižní Ameriky žije. I méně zasvěcenému zájemci hned musí být jasné, že dokázat postihnout celou problematiku takto široké skupiny ryb je během na hodně dlouhou trať.



Oproti Römerovi oba výše uvedení autoři postupují ve své práci trochu jiným způsobem a je zřejmé, že další díly vznikají víceméně současně. Proto netrvalo více než tři roky a vychází díly druhý, jenž má sice v tiráži uveden jako výchozí rok vydání 2005, nicméně se poprvé objevuje na veřejnosti na norimberském veletrhu v květnu 2006.

Zatímco první díl čítá 860 stran, něco přes devětset fotografií, pár desítek kreseb a několik map, díl druhý je nejen mnohem propracovanější, ale rozsahem všeho převyšuje první nejen počtem svých stran (1360).

Již v titulní tiráži je uvedena jako podtitul obsahová stránka celého druhého dílu a my se tak hned dozvídáme, že kniha je věnována pouze zástupcům čeledi Loricariidae.

Hned od prvních stran vše dostává mnohem rychlejší tempo. Obecné informace o biologii, rozmnožování, nemocech, atd. bylo komplexně uvedeno v díle prvním a zde po jednostránkovém úvodu obou autorů (strana 4), třem následujícím stranám obsahu a jedné straně vysvětlivek se již na straně 9 dostáváme rovnou k atlasu podčeledi Hypostominae.

Strana 9 obsahuje úvod do podčeledi, kde se dozvídáme o jejích pěti tribech – Ancistrini, Corymbophanini, Hypostomini, Pterygoplichthini a Rhinelepini.

Kapitola jejímž předmětem je první z tribů – Ancistrini je pak již rozdělena podle jednotlivých skupin. První skupina – Acanthicus (str. 11 – 110) zahrnuje čtyři rody, patnáct validních druhů a 27 nepopsaných specií. Skupina druhá – Ancistrus (str. 111 – 411) pak obsahuje 86 druhů (nejvíce druhů zde má rod Ancistrus – 55) a 85 nepopsaných specií (z toho opět nejvíce rod Ancistrus – 58). Skupina Chaetostoma (str. 412 – 474) – čtyři rody zahrnující 57 druhů a 8 nepopsaných specií. Skupina Leptoancistrus s jedním rodem a dvěma druhy (str. 475 – 477).

Skupina Hemiancistrus (478 – 702) se šesti rody obsahuje 36 validních druhů a 70 nepopsaných specií. V této skupině se nacházejí i tři u nás velice populární druhy – díky množství nepopsaných specií právě u těchto tří druhů je zde poměr opačný. Jak jinak – jedná se o druhy Baryancistrus, Hapancistrus a Peckoltia.

Strana 704 patří skupině Lithoxus se dvěma rody a sedmi popsanými druhy (autoři neměli k disposici jedinou fotku jakéhokoliv exempláře z této skupiny). Strany 705 – 708 patří opět maličké skupině Exastilithoxus s jedním rodem a dvěma druhy, na straně 709 začíná pojednání o skupině Lithoxus o jednom rodu se sedmi druhy.

Strany 728 – 813 skupina Panaque se dvěma rody obsahujícími deset druhů a dvacetičtyřmi nepopsanými speciemi. Od strany 814 až na stranu 876 nalezneme ryby skupiny Parancistrus se čtyřmi rody (jeden dosud nepopsaný, zaznamenaný zatím pod položkou LG) – v této skupině co rod, to jeden popsaný druh a celkem připadá do této skupiny ještě devatenáct nepopsaných specií.

Skupina Pseudancistrus (str. 877 – 911) – dva rody, osm druhů a stejné množství nepopsaných specií. Dále následuje opět skupina jednoho rodu – Scobinancistrus se dvěma validními druhy a šesti nepopsanými speciemi. Od strany 940 do strany 942 je skupina Hemiancistrus "landoni" se dvěma druhy, následována poslední, v pořadí čtrnáctou skupinou Hemiancistrus "chlorostictus" se šesti druhy a dvěmi speciemi.

Na straně 948 najdeme půlstránkové pojednání o tribu Corymbophanini - jeden rod se dvěma druhy. Od strany 952 pak začíná stať o tribu Hypostomini obsahujícím pět rodů, 127 druhů a 38 nepopsaných specií, končící stranou 1141.

Poté od strany 1142 až na stranu 1187 najdeme tribus Pterygoplichthini, zahrnující tři rody, jednu samostatnou skupinu – celkem 20 druhů a čtyři nepopsané specie. Do této skupiny patří u nás dost známý Glyptoperichthys gibiceps. A poté již následuje poslední tribus této rozsáhlé podčeledi – tribus Rhinelepini se třemi rody, šesti druhy a stejným počtem nepopsaných specií. Stránky zabývající se touto podčeledí končí na straně 1221.

V druhém dílu v pořadí druhá podčeleď Lithogeneinae zabírá pouhopouhé tři stránky s jediným rodem Lithogenes, který má dva druhy.

Od stránky 1225 po stránku 1271 máme poslední, třetí podčeleď Neoplecostominae s u nás prakticky neznámými pěti rody, 31 druhy a jednou nepopsanou specií.

Ani bych se nedivil, pokud se někdo z vás vůbec dokázal prokousat těmito víceméně nezáživnými tématy až sem, kdyby můj popis obsahu tohoto monotematického díla (nebo jak se domnívám odhadovat spíš dvou částí budoucího více rozsáhlého celku) ve vás evokoval záporné odezvy v sekci názorů. Ale nezlobte se, snažil jsem se co nejvěrněji a na druhou stranu i nejstručněji postihnout, čeho se tyto dvě knihy týkají.

Druhý díl oproti prvnímu na mne dělá dojem, jakoby si oba autoři uvědomili určitý zmatek v systému obsahu dílu prvního a zde se to snažili napravit. Ve druhém dílu jde skutečně vše za sebou v tom rytmu, v jakém je dáno současnou systematikou této tak rozsáhlé a pestré čeledi. Jméno každého druhu je doprovázeno i jednotlivými L "kódy", pod jakými jsou ryby v současnosti běžněji známy. Všude jsou uvedena maxima informací o těch určitých rybách, která se oběma autorů podařilo získat.

Jistě, jsou zde i systematicky vysoké celky, kde textová složka zabírá pouhou stránku nebo tři a bez konkrétní fotodokumentace, ale to je prostě dáno tím, že se ví, že ony určité ryby byly nalezeny, popsány, ale vůbec se nemusely zachovat nejen jakékoliv obrazové dokumenty, natož holotypové konzerváty. Dokud tomu nebude štěstěna přát a tyto ryby nebudou opět někdy odchyceny a náležitě zdokumentovány, budeme nuceni se spokojit pouze s takovýmito mnohdy útržkovými informacemi.

A jistě zde hrozí ještě jedno riziko, že takové ryby mohly klidně ať už z jakýhkoliv důvodů trvale vyhynout! Ještě chvilku vydržte, už se blížíme k závěru.

Strany 1272 – 1311 obsahují naprosto špičkově zpracovaný, přehledný seznam všech (do doby vydání atlasu) známých "L" čísel. Vždy je na prvním místě uvedeno "L" číslo, pak jméno ryby, u validních jmen kdo a kdy popsal, oblast kde se ryba vyskytuje včetně jména řeky (je-li toto známo), publikace, kde bylo o rybě napsáno, možná reidentifikace s jinými "L" čísly, velikost jaké by měla ryba v dospělosti dorůstat. Zde jsou trochu zavádějící značky – toto je značeno stejnými "velikostními" písmenými symboly, jakými jsou označovány výkupní velikosti ryb – tj. S, SM, M, ML, L, XL, XXL, XXXL – což vychází z angličtiny Small, Medium, Large, eXtra...

Poslední sloupec této tabulky opět písmenými symboly vyznačuje potravu, kterou ryba preferuje (H – holz = dřevní hmota; P – pflanzenkost = rostlinná složka; I – industriefutter = průmyslově vyráběné umělé krmení jako jsou tablety, vločky, granule; K – insektenlarven + krebstiere = larvy hmyzu, korýšci; M – schnecken + muscheln = plži,etc.; F – fishfleisch = rybí maso).

Strany 1312 – 1330 se pak zabývají výčtem použité literatury a strany 1331 – 1354 zahrnují první index (abecední, jmenný) a na stranách 1355 – 1358 druhý index, tentokrát L a LDA čísel. Na poslední straně najdeme krátký životopis obou autorů s jejich podobiznami.

Těžko hledám slova, kterými tuto recenzi uzavřít. Vzhledem k tomu, že vím o zálibě H.G.Everse v čeledi pancéřníčkovitých a vzhledem k rozmachu samotného prvního dílu bych se nedivil, kdyby se skutečně oba autoři vážně zabývali záměrem zkompletovat touto formou vše o všech jihoamerických sumcovitých, včetně dalších čeledí těchto ryb.

Na rozdíl od dílu prvního, u něhož reklamní slot vydavatelství anoncuje, jaké množství fotografií obsahuje, o druhém dílu jsem nic takového nenašel – nechtějte po mně tedy vypočítávat, kolik fotografií (jejich autory jsou především oba "pachatelé" tohoto díla) je zde publikováno. Rozhodně k mnohem širší obsahové rovině oproti dílu prvnímu to bude zajisté hodně přes tisíc. Kreseb je zde poskrovnu, mapa prakticky žádná. Tabulky s hodnotami jednotlivých vodních lokalit uváděny nejsou, je možné (zatím jsem se tedy rozhodně k nějakému podrobnějšímu studiu nedostal), že tu a tam mohou být uvedeny některé údaje v jednotlivých textech.

Při takové šíři záběru není samozřejmě vyloučeno, že se autoři tu a tam dopustili nějaké chyby, či že jim něco uniklo. Já na těch více než dvou tisících stranách jednu dost zásadní chybu objevil. Jmenovitě se zde jedná o ancistruse tambojského – A. tamboensis, u nás od poloviny devadesátých let běžně známou a množenou rybku, který je zde uveden jen pod L číslem (L089) bez validity. Přitom ryba byla popsána a zařazena již v roce 1945 FOWLEREM a přesto, že jsem si dal tu práci a prošťoural webovky, nikde jsem neobjevil jakoukoliv zmínku o jiném zařazení. Nešť. Pro kteréhokoliv milovníka krunýřovcovitých jsou oba díly tím nejlepším a nejucelenějším, co bylo dosud vydáno.