Jízdné na Ptačí trh stojí 25 rublů. Ale kde je tady kasa? Dříve uprostřed mikrobusu bývala průhledná plexisklová schránka s otočným gumovým pásem a s přihrádkami. Cestující hodil 20 kopějek, pootočil kolečkem, pás se posunul a na druhé straně vypadla papírová jízdenka. Všichni viděli, kolik kdo zaplatil. Nyní cestující posílají přes sedadla peníze řidiči a dohadují se, za kolik lidí se platí, kolik komu vrátit apod. To vše pochopitelně za jízdy. Mnoho cestujících jsou Gruzínci, Arméni, Uzbeci, Tádžikové apod., takže komunikace s některými, zejména těma mladšími v ruštině (a ani v angličtině), není zase až tak jednoduchá a je proto lepší mít připravené drobné než se pak s někým hádat, že vám nevrátili.

Autobusík drncá, třese se a vypadá, že se každou chvíli rozpadne (na tachometru vidím 469 tisíc najetých kilometrů). Projíždíme průmyslovou zónou, vymýcenými křovinami, kterými vedou k velkoměstu stovky sloupů s dráty velmi vysokého napětí. Napočítám asi třicet linií a pak už mne to přestává bavit. Dnes má Moskva kolem 20 miliónů obyvatel a mnoho „projíždějících“, kteří se zde usadili dlouhodoběji. V jedné místnosti o pár metrech čtverečních spí 20 lidí, kteří se střídají na tři směny. I tohle všechno se během cesty dozvídám.



Pod touto obrovskou střechou jsou prodejní řady, celé bloky věnované psům, kočkám, ptákům, plazům, rybářským potřebám, rybám do bazénů a jako návnada, a v neposlední řadě akvaristice. V jedné části (poměrně malá plocha) jsou postaveny pod střechou kryté obchůdky (s vlastní střechou a zateplením), které si můžeme představit jako „kamenné“ obchody – s pěkně zařízenými stojany s nádržemi, technikou. V obchůdcích je vidět specializace. K mání jsou buď jen ryby, nebo rostliny, suché krmení, technika (stánky s produkty Eheim, jiné zase JBL apod.).

V první chvíli mi to upřímně řečeno, vyrazilo dech. Prostor, velikosti všech odletových hal ruzyňského letiště věnovaný jen a jen živým miláčkům a potřebám pro ně. Snad mi tu „vadili“ jen rybářské potřeby, motorové a/nebo nafukovací čluny, stany, vybavení pro kempování a pobyt v divoké přírodě. Ale to je věc názoru a praktičnosti. Jednotlivé stánky s pruty, navijáky, různě velkými plavidly, s oblečením na lov atd.

Co se týče oblečení, tak kromě typicky rybářských holínek a různých specializovaných obleků se tu nechá pořídit armádní výstroj (včetně stejnokrojů NATO), všelijaké maskáče atd. Nejvíce mne pobavily obleky pro tzv. „hejkaly“ – vojenské snipery. No takové ty cáry či maskovací sítě v podobě plandajícího obleku do bažin a trav, tajgy i lesa, abyste úplně splynuli s terénem a nebyli jste vůbec vidět. Ale když chcete lovit nebo fotit, v divočině se blízko zvěři asi bez takovýchto pomůcek nedostanete bez povšimnutí zvěře.

Postupně procházím jednotlivými řadami s prodejními stánky. Všechno má svou logiku, kterou rychle pochopíte. Od neživých přírodnin, přes nádrže, stojany, techniku, krmení až k rybám či rostlinám. Co v předchozí řádce je jedno slůvko, za kterým následuje čárka, to je na Ptačím trhu minimálně jedna řada (jak říkají na východním Slovensku „šóra“) o délce 200 – 250 metrů! A je opravdu se na co dívat, z čeho vybírat.

Představte si např. vánoční trh v Úvalech, k tomu přidejte mělnické Vivárium, nějakou prodejnu rybářských potřeb, celostátní výstavu s mezinárodní účastí psů, koček a exotického ptactva a to celé vynásobte minimálně hodnotou sto a dostanete prostor, jaký máte k dispozici. Jen jedna celá řada je věnována např. substrátům, kamení, pískům, kořenům, keramickým doplňkům a všelijakých nesmyslů jako jsou hrady, zatopené jeskyně, vraky a já nevím co ještě. Vraky tu opravdu „letí“ – včetně skoro maket různých bitevních lodí, ponorek, sestřelených amerických nebo japonských letadel.

Hned druhým překvapením je, že technika a umělé krmení jsou všechno světové značky jako je Tetra, Hagen, Eheim, JBL, Sera. Jedině Hikari jsem nikde neviděl. Všechno dovoz, žádná vlastní produkce. Jedinou výjimkou jsou již ty zmíněné substráty a keramické doplňky, pocházející z místních keramických dílen a sběratelů a přeprodejců různého „kamení“. Zastavuji se u různých stánků a povídám si s prodejci i kupujícími. Z vlastní, tj. ruské průmyslové výroby se tu nic neprodává. Ono se vlastně ani nikdy ve velkém nevyrábělo. Dříve to byla všechno samovýroba v malých sériích, která teď úplně vymizela. Chybí tu např. i klasická lepená akvária, jak jsme zvyklí z domova. Když akvárium, tak obvykle jen značkový set nebo polské či čínské provenience.

Celá tržnice mi připomíná vietnamský trh. Jedno a to samé, pořád dokola. Různí prodejci prodávají stejné výrobky. Jen stánky jsou jinak uspořádané, osvětlené. Všude hromady krabic, palet, obalů, pytlů apod.

Velký překvapením, a upřímně řečeno zklamáním, jsou ryby. Více jak 90% procent ryb i rostlin jsou dovozy z jihovýchodní Asie, obvykle ve složení, které najdeme v ČR v každém Pet centru obchodního domu. Ryby jsou jen větší, barevnější a taky bohužel nesmírně drahé. Obyčejná (sice pěkně velká) klasicky červená mečovka tu stojí 200 rublů. Tedy asi 130 Kč za kus! Obchodníci vydělávají určitě obrovské peníze. Tenhle jev je typický nyní pro celou Moskvu. Je tu hodně, hodně draho. Obyčejná plechovka Coca-Coly přijde v centru města na pouličním stánku v přepočtu na 40-50 českých korun. Jen benzín a nafta jsou jako dříve velmi levné.

Kromě obyčejného sortimentu najdeme v nádržích ještě importované cichlidy afrických jezer, tu a tam L-kové sumce a ryby žijící u dna, jako jsou mřenky. Sem tam jihoamerické velké cichlidy. Opět gigantických rozměrů, a nekřesťanských cen v porovnání s tím, co se u nás běžně prodává v kamenných akvaristikách. Žádné specialitky. S výjimkou pár běžných druhů tetrovitých ryb (obyčejné neonky) jsem neviděl např. žádné tetry, razbory.

Poprvé na vlastní oči vidím barvené „papouščí“ cichlidy ve všech barvách a tvarech. Albíny, rudé kousky, brčálově zelené, inkoustově modré, citronově žluté, fialkově fialové. Brr, fakt hnus. Ale když se to někomu líbí … Fakt je ale ten, že ryby mi nepřipadají zrovna vitální a úplně zdravé. V prodejních nádržích jsou přeplněné, jedna leze přes druhou, sotva dýchají a podpírají se vzájemně. Ptám se prodavače, co to je za ryby a dělám, že se strašně divím. Dostávám naprosto upřímnou, ale zdrcující odpověď – „Nevím, jak se to jmenuje, ale dobře se to prodává!“. Postupně se dozvídám, že málokterý prodejce měl doma nebo má akvárium. Prostě to od někoho kupují a předprodávají dál. Při těch cenách se tu uživí všichni.

V Rusku byla vždy a ve všem „gigantomanie“. Prostě všechno největší, nejlepší, v největším počtu, nejbarevnější. Takhle nějak nyní vypadají i akvarijní ryby. Teď je to ale extrém. Když máte akvárium, tak musíte ukázat, že na to „máte“ a je to vidět. Proto velké a barevné ryby. Rusové si nyní velmi potrpí ukazovat svůj majetek, prestiž. Zejména ti „noví rusové“. K mému velkému úžasu se tu velmi rozšířila mořská akvaristika. Taková ta snobská – velké nádrže, samé murény, perutýni, chobotnice nebo několika tisícilitrové korálové nádrže s hejnami pestrobarevných rybek v počtu stovek až tisíc kusů. Většinou se to dělá jen na klíč, na zakázku. I na ptačím trhu se nechá něco koupit.

Je to prostě podobné jak s auty. Tolik luxusních aut v běžném provozu jsem na silnících pohromadě ještě neviděl. Když Audi nebo Mercedes, tak objem motoru nad 4 litry. Čím vyšší nárazník, tak lépe, pochopitelně černá skla, za kterými nevidíte uvnitř nikoho. Nejvíce jsou oblíbené luxusní limuzíny a MPV či „offroady“.

Ptám se, zda tu najdu někoho, kdo prodává své vlastní odchovy. Jo, jo, taky tu jsou, ale jen v sobotu a v neděli, ale jejich opravdu už jen pár. Hmm, to bohužel odlítám. Snad někdy jindy. V rozčarování bloudím poloprázdnou halou (stojany tu jsou, ale některé opuštěné, čekající na víkendový nápor), fotím.