Vždy se zdvořile zeptám, zda si smím pořídit snímek stánku, či nějakého zajímavého výřezu nebo objektu. Ze slušnosti se dotazuji vždy (i doma), ale tady jsem nemile překvapen, že poměrně často jsem odmítán! Sice to v celkovém počtu není zase až tak nepříjemné, či nevýznamné aby mi chyběl dokumentační materiál pro reportáž, ale je mi to nepříjemné lidsky. S tímhle v Rusku (či Sovětském svazu) na ryncích nikdy nebyl problém.

Podstatně složitější (vlastně absolutně nemožné) to bylo v metru, na nádražích, letištích a v přístavech. Mockrát jsem se nechal unést fotografickou vášní, zapomněl v minulosti na bezpečnostní přikázání a skončil v lepším případě na oddělení milice a v horším u kontrarozvědky. Dopadlo to sice vždy dobře napomenutím (v horším někdy maximálně informováním velvyslanectví), ale pokaždé jsem přišel o kinofilm. Nikdy jsem ale stejně neodolal, a fotil jsem na sibiřských letištích polodivoké jaky, jak je přivázané za rohy na lanech po kluzké, hodně šikmé dřevěné plošině tahali do Antonova; milence, kteří se loučili před nastoupením do vlaku na Sibiř atd. Vlastní zkušenosti mi velely mít sebou dostatek kinofilmů a bylo to v pohodě. Studentovi tehdy prošlo téměř vše.

V době železné opony to v Rusku nebylo s ochranou autorských práv nijak závažné. Vycházely překladové knížky zahraničních autorů, těch nejlepších světových odborníků. Pochopitelně bez jejich souhlasu a vědomí. Při překladech opravdu klíčových publikací si Sověti dali tolik práce, že dokonce hledali a opravovali chyby v původních vědeckých či technických monografiích, takže tyto překlady byly ve své podstatě mnohem lepší než původní díla! V redakčních radách, mezi recenzenti byli nejlepší profesoři a akademici.

Takže po dvacetileté přestávce moc nechápu, proč tolik křiku, když si chci vyfotit stánek s krmivem, kde je samá Tetra a Sera, nic víc, nic míň. Vlastně je tu oproti nám jediná, a zásadní změna. Krmivo si můžu koupit i vážené nebo měřené na odměrky! Pochopitelně originál. Dozvídám se, že to je o polovinu levnější než origo krmení v původním balení. Tomu ale nevěřím. Chodí sem děti, rodiče i akvaristé s nádobkami, aby si prostě dosypali chybějící sortu.

Samostatnou kapitolou je živé krmení. Zde se od minulosti naštěstí nic nezměnilo. Radost se jen dívat a vybírat: nítěnky, koretry, pakomáří larvy, mouční červi, (a další, které vůbec neznám), perloočky, dafnie. Roztříděné podle různých velikostí u každého druhu. A za babku. 200 gramová sklenička pěkných červených pakomářích larev za 20 rublů. Živé krmení obvykle prodávají babičky. Nasypou si vzorek na ruku a ukazují vám až před nos, jak je kvalitní a nesmrdící. A často uvidíte i starý trhovecký trik: „Poslední krmení, poslední krmení, dneska už nebude!“ – vykřikuje babička. Všichni se seběhnou, skoupí zbytky aby měli pro své miláčky. Když odchází, babka se otočí, z bedny pod stolem vytáhne další dávky vzorně zabalené do navlčeného novinového papíru (v něm v chladnu a temnu vydrží čerstvá koretra nebo pakomáří larvy i celý měsíc!), vše vybalí na stůl a jede se dál: „Poslední krmení, poslední krmení, dneska už nebude!“.

Jen v jediném jsou babičky neúprosné a neústupné. Nikdy se nedozvíte, kam pro krmivo jezdí. Je to business, zdroj obživy, umím to pochopit. Tohle krmení se ve velkém dováží i do ČR. Z Polska, Ukrajiny, Běloruska, Ruska. Ještě jen jeden osobní postřeh a zkušenost. Kvůli byznysu se krmení loví i v třeskutých mrazech. Aby nebyl problém se zamrzající vodou, loví se v brakických, zasolených vodách a mokřinách, takže je potřeba krmení opravdu dobře v zimním mrazivém období propírat. Některé ryby větší množství soli nesnášejí, hlavně potěry. Je nutné si hlídat i svého prodejce a pokud je dobrý a krmivo od něj kvalitní, neměnit jej. Ve východních zemích jsou některé lokality na štíru s čistotou lovného biotopu (chemické odpady, ropné produkty atd.) a u prodejců není vždy na výši etika, takže prodají kvůli penězům i závadné krmivo. Někdy to ani sami nemusí vědět, protože než se dostane k nám, projde několika překupníky, kteří ve finále sami neznají původní lovnou lokalitu.

Další kapitolou jsou akvarijní rostliny. Osobně si pamatuji, jak se zde nechali v minulosti koupit vzácné rostliny, hlavně echinodory, různé kultivary, které byly v Rusku vyšlechtěny a dále pěstovány. Troufám si říci, že před těmi dvaceti lety bylo Rusko hned po Československu echinodorovou velmocí. Chodil jsem sem a obdivoval nádherné exempláře, a občas do dvou 60 litrových nádrží, co jsem měl nad postelí v internátu, si i nějakou tu červenou odrůdu přinesl.

Tohle ale bohužel zmizelo. Výběr rostlin je nyní ale bohatý. Všechno je dovoz z Asie a ve velkém množství, někdy pod hlavičkou firmy Tropica. Skladba je stejná jako u nás, jen ceny zase neporovnatelně vyšší. Svazek stolístků, elodeí přijde v přepočtu na 60 – 80 Kč! Všechno, nač si vzpomenete. Jen ty echinodory v bohatém druhovém zastoupení tak chybí, o kultivarech nemluvě. Závěr – doma v ČR si můžeme vybírat z podstatně většího množství rostlin a hlavně podstatně levnějších rostlin.

Na trhu své osobní přebytky rostlin prodává už málokdo. Je pro něj ekonomicky neúnosné si zaplatit za stánek na trhu, když prodá pár rostlin. Zaznamenal jsem jeden další, velmi zajímavý jev. Někteří velkoprodejci prodávají stejné rostliny jak v „kamenných obchodech“ (tj. v těch zastřešených a zateplených buňkách, o kterých jsem se již zmiňoval) tak i pod krytou střechou (kde v zimě mrzne). Ptám se proč? Dozvídám se, že to je jen psychika kupujících. Kupující si myslí, že v otevřených prostorách jsou rostliny levnější, než v uzavřených krámcích …. A tak se na „ulici“ prodává stejné zboží za stejnou, nebo někdy dokonce vyšší cenu než v zateplených a velmi příjemných obchůdcích.

Další zajímavou skutečností je, že tu na plastové košíčky, ve kterých jsou rostliny zakořeněny v minerální vatě, skoro vůbec nenarazíte! Cílem prodejců je co nejnižší nákupní cena. U importů se na ceně zásadním způsobem podílí doprava. Košíčky něco sami o sobě stojí, ale hlavně zabírají při dopravě místo. Takže z Asie se importují rostlinky ve velkých svazcích, podobně jako u nás např. růže z Holandska. Prodejce si je pak sám dává do menších svazků a sází do nádrže s vysokou vrstvou písku, kde jsou rostliny dobře ukotveny. V některých případech jsem viděl jen malé svazky od dodavatele, jež byly obaleny vatou a přechyceny kovovým páskem. Zabírá to méně místa, kov něco váží (méně než ale kamínky našich dodavatelů). Váha je ale dostatečná, aby rostlinky svisle plovaly nebo stály na dně. Neviděl jsem nikde pěkně zarostlé kořeny s anubiasy, stejně jako různé mechy na lávových kamenech nebo na dřevě. Další zajímavostí je, že akvarijní rostlinky prodávají výhradně ženy, které se pasovaly do jakési role akvarijních „květinářek“. Opravdu mi místní způsob prodeje připomínal prodej řezaných květin do vázy. Většina rostlin, jež se množí řízkováním, nemá ještě vyvinuty žádný vlastní kořenový systém. U nás rostliny dodávané v košíčkách s minerální vatou jsou na tom podstatně lépe.