Používáme na této webové stránce svoje i partnerská soubory cookies. Bez těchto malých textových informací naše stránky nemohou správně fungovat. Klíknutím na OK nám dáte svůj souhlas k jejich ukládání. Odmítnout některá je můžete v nastavení.
Autor článku: Roman Rak · 3.10.2013
· Sledovanost: 62643x
· Vytisknuto: 7378x Hodnocení: 6/6 (9x) · Odměněn: není
Potuluji se po hale, co nejvíce si povídám s lidmi. Nestačí jen vidět, chci znát více. Co jsem potřeboval nafotit, už mám nafoceno, a tak mám fotoaparát volně přehozen na popruhu přes rameno. Z ničeho nic se vedle mne objeví mladičký Armén a lámanou ruštinou mi povídá: „Ty mně dáš povolit fotit tady“?
Koukám na něj jak na zjevení. Zkušenost mi velí hned nereagovat a nejprve zjistit, co zatím je. Dříve ruská tržiště s ovocem, zeleninou a květinami ovládali Arméni, Gruzíni, Kazachstánci, Turkméni, Azerbajdžánci a další jižní či východní sovětské národy v roli prodejců. „Co chceš? Jestli chceš povolení na fotografování, to ti udělit nemohu“ – drze na něj spouštím česky, když už mi začal tykat. „Do you speak English?“, nejistě reaguje opálený černovlasý hošík. „Ne, ani náhodou“, brutálně lžu dál v češtině, hraji o čas a dostávám jej do stavu komunikační nouze. Začíná mi složitě ve všech slovech řečí, co zná, vysvětlovat, že tržiště je soukromé a fotit se tu vůbec nesmí! „Ty tu nesmíš fotit!“. „Já tu zatím nefotím, ale chtěl bych“ - nevzdávám tuhle hru.
No, a jsme u vtipu o Čukčovi a povolení si chytit rybu. „Fajn“, odpovídám už v ruštině, „Kdo je tady náčelník? Půjdeme k němu pro to povolení“. „Ne,ne, ne; ty tu nesmíš fotit a tím to pro Tebe tady končí“, trvá na svém. Už toho mám dost a vytahuji z kapsy novinářský průkaz Akvarista.cz, co mi kdysi vytvořil Pavel Mžourek. Prstem překrývám propadlé datum platnosti (naposledy jsem průkaz použil v Salczburgu před několika lety a na průkaz skoro zapomněl) a strkám mu to před nos. „Jsem zahraniční novinář a budu se bavit jen s náčelníkem trhu!“. Ruská úcta a pokora před cizinci a svými náčelníky tu pořád funguje, stejně jako průkaz a „bumažka“ či „spravka“ nebo „propusk“.
Vede mě přes celou halu do kanceláře bezpečnosti šéfa ptačího trhu. Cestou si s ním už klidně povídám a zároveň za zády z fotoaparátu po hmatu vytahuji SD kartu, kde mám nafocené snímky za několik dní, včetně dnešních záběrů. O tu nesmím přijít, to by mě kleplo. Kartu si schovávám pod hodinky na ruce, do foťáku strkám nějakou jinou, kterou nahmatám v zadní kapse kalhot. Operaci výměny jsem zvládnul jen tak tak. A už jsme v kanceláři, kde se na mne z obrazu dívá mohutný Stalin. Je to jasné. Gruzínci tu už neprodávají, ale patří jim celé tržiště. Sotva mne tahle myšlenka napadla, už přede mnou stojí statný Gruzínec. Zlatý řetěz na krku, hodinky a pochopitelně všechny zuby taky zlaté. Je velice uctivý protože bych možná mohl být další potenciální zahraniční obchodní partner.
Já chci ale jen to povolení fotografovat. A jak se ukazuje, tohle on nemůže rozhodnout. Musím za šéfem bezpečnosti celého tržiště – Ptačí trh je jen maličká součást. A samotného mne pustit nemůže, co kdybych tu fotil. A tak volá vysílačkou uniformovanou soukromou bezpečnostní stráž. Ta mě vede na hranici svého pozemku, tedy na kraj ptačího trhu. Dál, mimo svůj region už nesmí. A tak mě předává strážnému z dalšího trhu (kožešiny), který mě převádí přes svou lokalitu bezpečnosti. To se odehrává asi ještě třikrát, než po půl hodině dorazíme k nejvyššímu šéfovi ochrany spojených trhů.
Pouštějí mne do kanceláře. Proti mně sedí v koženém ředitelském křeslu statný Rus v mém věku oblečený do luxusního zahraničního obleku, který mu opravdu sluší. Inteligentní, společenský, vtipný. Na stěně visí pro změnu podobizny Medvěděva a Putina, Krjučkova, Andropova a Gorbačova. Tohle je jiná třída – určitě bývalý pracovník bezpečnosti SSSR. Než jsem sem došel, byl už plně informován. „Neublížila Vám ta naše tupá ochranka, jste v pořádku?“. „Ne, chovali se vzorně a hlavně profesionálně, všechna čest, jsou velmi bdělí. Ani jsem nestihnul před nimi vytáhnout fotoaparát, natož pak něco vyfotit!“ – lichotím mu (a taky znova lžu).
Při své úpěnlivé prosbě fotit nezapomínám pochválit akvárium, které má v kanceláři. Popravdě řečeno, stojí mne to hodně osobního „akvaristického“ přemáhání. Mezi umělými rostlinami se skleněným fialovým pískem plavou právě ty pestré papouščí ryby ve všech barvách. Zelená, modrá, fialová, žlutá, albín, červená, oranžová. Mezitím závojnatky, blackmoly, malý rejnok, nějaká ta jezerní Afrika. Čumákem do písčitého dne zabořený americký stíhací letoun Mustang z II. světové války tomu dává korunu.
Nechce vidět ani pas, ani „novinářský průkaz“. „Ukaž mi jen, co jsi naposledy fotil“ a žene se rovnou k mému foťáku. Zapínám náhledy a trnu, jakou SD kartu jsem tam poslepu před chvílí podstrčil. Doufám, že nějakou přeformátovanou.
„Co to je proboha za vlasatého chlapa s copánkem?“ – ptá se. Málem vyprsknu smíchy. Strčil jsem tam poslední fotky z ČR a tak se na nejvyššího náčelníka ochranky zubí Honza Burzonavský se svými Amazonskými anděly, kterého jsem tehdy fotil v Plzni při křtu knihy. A náčelník se zajímá pak už spíše o knížku, než o Honzu nebo o mne. Na internetu mu ukazuji poslední reportáž a je celý spokojený. Já si mezitím prohlížím jeho kancelář. Být protivníkem, nemohl jsem se dostat na lepší místo. Po zdech všude visí situační plány režimové ochrany, bezpečnostní zóny a jejich režimy, obchůzkové trasy v jednotlivých halách, časy střídání hlídek, seznamy směn atd. To je dobré vědět, kdybych se sem ještě jednou dostal O;)
Povolení dostávám. Rusky šalamounské! Smím fotit jen pod dozorem ochranky a to celých 40 minut, s dovolením každého prodejce. Za to se toho moc stihnout nenechá. Vzhledem k tomu, že už jsem pofotil, jsem spokojený. Lépe to dopadnout ani nemohlo.
Náčelník volá strážného a sděluje mu svůj rozkaz. A pak mu vtipně dodává: „A hlavně ohlídej, aby nám tu nevyfotil nějakou tu červenou knihu! To by byl pěknej mezinárodní průser, kdyby to někde opublikoval“.
A už mě vedou zase zpátky přes haly, předávají si mne mezi jednotlivými strážnými stejně tak jako náčelníkovo povolení a vzkaz o červené knize. V hale Ptačího trhu si mne strážní předávají mezi sebou tak dlouho, až ten chudák poslední, co nemá žádného podřízeného, mně nemůže svěřit nikomu jinému a je to na něm, aby mě provázel.
Když jsme zůstali sami, tak se mi Dima (mně přidělený strážný) slušně a s velkými obavami, aby neměl nějaký osobní průšvih, ptá: „Prosím Tě, a co je ta červená kniha, kterou nemáš fotit?“. „Dimo, viděl jsi tu prodávat u nějakého stánku nebo jinde dneska nějakou literaturu, knížky apod.?“. „Ne, neviděl, někdy přes weekend tu prodávají staré knihy“. Uklidňuji jej: „Tak to je v pořádku, nebezpečí nám žádné nehrozí. Když tu nejsou žádné knížky, nemůže tam být ani ta červená“. Dima je naprosto spokojen.
Sám jsem pochopitelně na trní, jaká chráněná zvířata podle CITES se tu asi prodávají. Paradoxně nejcitlivější informace, jež jsem mohl získat, mi prozradila právě samotná ochranka. A jak znám místní poměry, vůbec bych se nedivil, že objednat tu lze za patřičný bakšiš i ussurijského tygra …
Procházím halu znovu a pozorně se dívám. Žádné zakázané ryby dle CITES nevidím, snad jen geneticky modifikovaná, do červena zbarvená dánia pruhovaná, kterých tu je opravdu hodně. Ta se tu kupodivu množí vlastními silami ve velkém množství, takže se ani nedivím, že jedno přijde v přepočtu asi na 6 Kč za kus. A jak se dozvídám – opět se to velmi dobře prodává. Ptáci tu jsou z pohledu CITES na tom podstatně hůře – kakadu, různí amazoňané, papoušci žako atd. – vše bez jakéhokoliv dokladu.
Dima mi razí cestu a všech „stánkařů“ se ptá, zda smím fotit, když náčelník bezpečnosti celého tržiště rozhodl, že ano. Neslyším žádný nesouhlas. Jinak by to tu asi ani nešlo. Dokonce ti, co mi fotit vysloveně zakazovali se před strážným hrnou a nabízejí se, že se musím u nich rozhodně stavit (Dima jim řekl, že fotím pro zahraniční časopis O;). A tak mi pózují prodavačky stejně jako jejich červi.
Nejvíce se fotografování bránil jakýsi pseudosochař, který z hlíny plácal do akvárií antické sloupy, modely malé sopky Etny či Vesuvu, který se bál, aby mým focením nepřišel o autorská práva a tyhle poklady neprodával někdo jiný. Teď najednou pochopil, že by možná mohl mít odbyt i v zahraničí a je taky samá ochota. Vtip o Čukčovi funguje znamenitě. Když je formální povolení těch, co mají moc a rozhodují, lze v téhle velké zemi opravdu všechno...
Pro ussurijského tygra si přijdu v neděli, abych Dimovi vysvětlil, co je to ta "červená kniha". Jiný hlídač si to zase pletl s pojmem "Red light district", ale to bude možná o pár ulic dál a asi až po setmění. Určitě bych se sem ještě někdy chtěl vrátit, a jak za studentských časů všechno znovu prozkoumat ...
Super reportaz, dokonce jsem se I zasmal :-) bravo
Čtvrtek 10.10.2013
nula
Teď, už by mě to tam vůbec netáhlo jít se podívat, když tam nejsou, jako v minulosti vlastní lidové výpěstky a odchovy. Není nad staré dobré časy před 25 - 30 lety.
Sám jsem měl to štěstí podívat se ještě za Sovětské éry na trh v Orenburku. Bylo to zajímavé, co všechno tam člověk mohl vidět a nakoupit. I tam se nabízely ryby z vlastního odchovu.
Pondělí 7.10.2013
Crayfish
Honzo, byl jsi i protagonistou v tomhle příběhu O;)
Pondělí 7.10.2013
mlynar
Romane díky. Dlouho jsem si tak pěkně nepočetl.
;o)))
Neděle 6.10.2013
Mirek62
Skvěle napsaná reportáž a super fotky v obou galeriích.